ECLI:CZ:US:2011:1.US.2482.08.1
sp. zn. I. ÚS 2482/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Oldřichova 23, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 9 As 36/2008-43, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 Ca 387/2007-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 Ca 387/2007-19, odmítl správní žalobu stěžovatele podanou proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce (dále "ÚŘ ČOI") ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. ČOI: 1159/2007/0100/1000/2007/Be/Št, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského kraje a Hlavního města Prahy (dále "ŘI ČOI") ze dne 28. 6. 2007, č. j. 3278-10-07, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 5.000 Kč za porušení povinností stanovených v §19 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOS").
Městský soud v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že správní žalobou napadené rozhodnutí ÚŘ ČOI bylo stěžovateli doručeno dne 17. 10. 2007; správní žaloba byla podána poslední den lhůty faxovým podáním doručeným správnímu soudu dne 17. 12. 2007 ve 23,39 hodin. Žaloba neobsahovala žádné žalobní body. Stěžovatel v žalobě uvedl, "okolnosti v nichž spatřuje žalobce nesprávnost napadeného rozhodnutí, neuvádí žalobce z důvodu časové tísně v tomto podání, ale budou žalobcem blíže specifikovány v co možná nejkratší lhůtě ode dne podání žaloby" (soudní spis č.l. 2 a 19).
Městský soud dále poukázal na to, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí žaloba obsahovat nejen obecné náležitosti podání stanovené v §37 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ale zejména základní náležitosti vymezené v §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Neobsahuje-li správní žaloba žádný žalobní bod, lze jej doplnit jedině ve lhůtě k podání správní žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud není povinen stěžovatele (žalobce) vyzývat k odstranění takové vady správní žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004-48, a ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003-40). Městský soud proto uzavřel tak, že nedostatek žalobních bodů představuje nesplnění podmínek řízení a tento nedostatek je po uplynutí lhůty k podání správní žaloby neodstranitelný. Soud proto správní žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2008, č. j. 9 As 36/2008-43, kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Kasační soud v prvé řadě zdůraznil, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí správní žaloby, přicházejí v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e ) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu [tj. případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004-98]. Nejvyšší správní soud proto v této části uzavřel tak, že stěžovatelova hmotněprávní argumentace proti nesprávnému výkladu ustanovení §19 ZOS je z povahy věci vyloučena.
Nejvyšší správní soud dále připomněl, že správní žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) musí kromě základních náležitostí podání podle §37 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s. též obsahovat náležitosti podle §71 odst. 1 písm. a) až f) s.ř.s. Mezi vlastní náležitosti správní žaloby patří i uvedení tzv. žalobních bodů (§71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.). Tyto žalobní body musí obsahovat jak skutkové, tak i právní důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo za nicotné, přičemž správní žaloba musí obsahovat alespoň jeden žalobní bod; poukázal v této souvislosti na smysl 2. věty §71 odst. 2 s. ř. s. (blíže viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004-48, nebo rozsudek ze dne 22. 4. 2004, č.j. 6 Azs 2 2/2004-42). Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti poukázal na rozhodnutí svého rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, z něhož vyplývá, že "líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ´obvyklých´ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. ... Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti." Nejvyšší správní soud proto zdůraznil, že to je žalobce, který musí vylíčit konkrétní vady a nezákonnosti, ke kterým podle jeho názoru v řízení před správním orgánem došlo. O významu aktivity na straně stěžovatele v rámci správního soudnictví pojednává i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 6 As 2/2003-66, z něhož vyplývá, že pokud účastníci řízení chtějí být v řízení úspěšní, musejí svou aktivní činností přispět k tomu, aby soud měl dostatek skutkového materiálu pro své rozhodnutí. K tomu mohou pomoci splněním své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Pokud účastníci řízení tyto své povinnosti nesplní, soudní rozhodnutí vyzní v jejich neprospěch. Ostatně toho, že je třeba podanou žalobu ve shora naznačeném směru doplnit, si byl vědom i stěžovatel, když v ní (pozn.: dne 17. 12. 2007 jak bylo ostatně výše citováno) uvedl, že okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí, specifikuje v co možná nejkratší lhůtě ode dne podání žaloby. Podle Nejvyššího správního soudu však nelze hovořit o splnění povinnosti tvrzení na straně stěžovatele, neboť stěžovatelova správní žaloba v konečném důsledku neobsahovala ani jeden stížní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Pokud se stěžovatel v této souvislosti domnívá, že městský soud byl povinen jej v souladu s §46 odst. 1 písm. a), resp. §37 odst. 5 s. ř. s., vyzvat k odstranění vad podání, je tato jeho domněnka lichá, neboť takový postup by byl na místě za situace, kdy by podaná žaloba obsahovala alespoň jeden žalobní bod. Protože však v souzené věci žaloba stěžovatele neobsahovala žalobní bod žádný, nebyla splněna podmínka řízení; tento nedostatek nebyl již po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby dle §71 odst. 2 s. ř. s. odstranitelný. Předmětný návrh stěžovatele proto nebyl meritorně projednatelný a z tohoto důvodu nebylo možné v řízení pokračovat.
Podle kasačního soudu tento závěr je potvrzen i jeho rozhodnutím ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003-40, na které odkázal i městský soud; v něm je uvedeno následující. "V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d ) s. ř. s.]. V souzené věci je však zřejmé, že žaloba stěžovatele žádné žalobní body neobsahovala a že stěžovatel tuto žalobu v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru ani nijak nedoplnil. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz věta druhá ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť - takto široce pojímaná - povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován."
Nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelovu argumentaci, že řízení před městským soudem není stiženo zásadou koncentrace řízení a že účastník řízení může proto v průběhu tohoto řízení libovolně doplňovat svá tvrzení; poukázal příkladmo na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06, podle něhož je řízení o (správní) žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ovládáno přísnou koncentrační zásadou, a to na rozdíl od řízení o kasační stížnosti. V souladu s §71 odst. 2 s. ř. s. lze tedy rozšířit správní žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě k podání žaloby (shodně nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05). V situaci, kdy podaná žaloba neobsahuje žádný žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je nutné doplnění žaloby o chybějící žalobní bod chápat jako rozšíření žaloby o další žalobní body, které je však na pozadí výše citované judikatury nepřípustné. Nejvyšší správní soud z toho důvodu považoval tuto námitku stěžovatele za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud závěrem konstatoval, že se městský soud nedopustil nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jestliže správní žalobu stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž jej předtím vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení, neboť dospěl k závěru, že po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se absentující žalobní bod stává neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Stěžovatel se proto v tomto směru mýlí, pokud uvádí, že výzva soudu mu nebyla doručena, ačkoliv §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. toto doručení předpokládá. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítl.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro neposkytnutí soudní ochrany u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se rovněž domnívá, že správní orgán, který mu uložil pokutu, porušil čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, které zakazují, aby někdo byl nucen činit, co zákon neukládá a navíc zato byl sankcionován.
Stěžovatel podrobněji zrekapituloval důvod, pro který podal správní žalobu; tímto důvodem byla výše připomenutá skutečnost, že mu byla rozhodnutím ŘI ČOI ze dne 28. 6. 2007, č. j. 3278-10-07, uložena pokuta ve výši 5.000 Kč za porušení povinností stanovených v §19 odst. 1 a odst. 3 ZOS. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které ÚŘ ČOI rozhodnutím ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. ČOI: 1159/2007/0100/1000/2007/Be/Št, zamítl; stěžovatel je však přesvědčen o vhodnosti formy a obsahu reklamačního listu mobilního telefonu a vyřízení reklamace mobilního telefonu jiného.), kasační stížnost a popsal dosavadní průběh řízení.
Stěžovatel se domnívá, že jej správní soud (Městský soud v Praze) neupozornil na potřebu doplnění předmětné správní žaloby, nevyzval jej k tomuto doplnění a ani mu pro tento krok neposkytl dodatečnou lhůtu; tuto skutečnost považuje za rozpornou s čl. 36 odst. 1 a s čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel dále konstatoval, že Nejvyšší správní soud, zjevně nesprávný postup Městského soudu v Praze neodstranil.
Stěžovatel konečně (stejně jako v kasační stížnosti) namítl pochybení správního orgánu ve věci uložení pokuty za "nesplnění povinnosti, kterou zákon přesně nedefinuje".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů zrušil.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci (srov. čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají toliko v rovině práva podústavního.
Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti velmi podrobně zabýval. Ústavní soud plně souhlasí - i z hlediska ústavního - s jeho postupem a závěry, které v odůvodnění svého rozhodnutí na základě věcně podrobné a hluboké analýzy skutkové i procesněprávní situace velmi detailně, široce a logicky precizně dovodil. Ústavní soud dodává, že nemá z hlediska ústavnosti důvod zpochybňovat ani napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež kasační soud potvrdil.
Ústavní soud proto dovozuje, že ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu a v rozsudku Městského soudu v Praze (a v příslušných částech); je zpracována v obdobném smyslu jako kasační stížnost. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného/správního soudnictví, která mu však se zřetelem na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných/správních soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Rozhodnutí obou soudů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce; jejich argumentace je ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a nemají znaky svévole; naprosto jasně a zřetelně se vypořádala i se stěžovatelovými argumenty, zejména co se týká aplikace §37 odst. 5 s. ř. s. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelovy spektakulární úvahy a představy o procesních povinnostech Městského soudu v Praze. Ústavní soud - za této situace -navíc zdůrazňuje, že stěžovatel byl v řízení před správními soudy zastoupen advokátem - tedy osobou, u níž se předpokládá znalost práva, judikatury správních soudů i uznávané literatury komentářové (srov. např. Vopálka, Vl., Mikule, Vl., Šimůnková, V., Šolín, M.: Správní řád soudní. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 67 a s. 169), která je s právními názory judikatury konformní. Skutečnost, že stěžovatelova správní žaloba - podaná prostřednictvím právního zástupce - nesplňovala předpoklady věcné projednatelnosti, předurčila další průběh řízení před správním soudem; ten se totiž za popsané procesní situace meritorními důvody, pro které byla správní žaloba podána, zabývat ani nemohl.
Ani Ústavní soud se za dané situace meritem věci zabývat nemohl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, tj. neposkytnutí soudní ochrany, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu