infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.09.2011, sp. zn. I. ÚS 692/08 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:1.US.692.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:1.US.692.08.1
sp. zn. I. ÚS 692/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 5 Tdo 490/2008-929, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 12 To 165/2007-866, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, a proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 T 67/2005-937, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 2 T 67/2005-837, uznal stěžovatele vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák, kterého se společně s obviněným J. L. (dále jen "spoluobviněný") dopustili skutkem uvedeným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §126 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Dále byl stěžovateli podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 4 roky. Bližší popis trestního skutku je uveden v další (reprodukční) části tohoto usnesení. Okresní soud poukázal na to, že v dalším řízení (tj. poté, kdy Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 5. 2006, č. j. 12 To 145/2006-801, zrušil jeho rozsudek ze dne 22. 12. 2005, č. j. 2 T 67/2005-780, a vrátil mu věc k dalšímu projednání) přibral podle rozhodnutí odvolacího soudu do řízení znalce z oboru ekonomika ing. J. P. (dále jen "znalec") k podání znaleckého posudku; v něm měl zodpovědět otázku, ke kterému datu vznikl v obchodní společnosti STAVOKOMERCE, s.r.o. (dále jen "OS") stav úpadku, který by pro stěžovatele a spoluobviněného jako jednatele této OS znamenal povinnost podat v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na tuto OS. Okresní soud dále zdůraznil, že hodnotil důkazy provedené v průběhu celého řízení (především se jednalo o výpovědi obou obžalovaných, o svědecké výpovědi a o důkazy listinami). V případě znaleckého posudku a výslechu znalce poukázal na to, že ze závěrkových účetních výkazů bylo prokázáno, že k 31. 12. 2000 byl úpadce předlužen a současně evidoval závazky k několika věřitelům; okresní soud konstatoval, že podle znalce "od tohoto data, tedy 31. 12. 2000, k němuž bylo předlužení prokázáno účetní uzávěrkou, byla společnost STAVOKOMERCE, s. r. o. v úpadku" a že se úpadce o úpadku prokazatelně dozvěděl dne 6. 4. 2001, když předal Finančnímu úřadu v Kostelci nad Orlicí konečnou verzi závěrkových účetních výkazů ke dni 31. 12. 2000. Znalec při výslechu před soudem setrval na závěrech znaleckého posudku. Uvedl, že podle předložených písemností lze říci, že vznik úpadku byl potvrzen rozvahou ke dni 31. 12. 2000; sdělil také, že k úpadku mohlo dojít i před tímto datem, účetnictví podchycuje jednotlivé operace, dochází k průběžnému toku aktiv, pasiv, závazků a k určitému dni se tyto věci zjistí účetní závěrkou. "Z dokladů však vyplynulo, že stav úpadku byl prokázán k 31. 12. 2000, k 31. 12. 1999 společnost ve stavu úpadku nebyla, což bylo doloženo výkazy. Z dokladů, které znalec přezkoumal, vyplynulo, že nevznikla jednatelům povinnost podat návrh na konkurz před datem 30. 4. 2000". Okresní soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že se obžalovaní dopustili trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., neboť společným jednáním nesplnili svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, když se hodnověrně dozvěděli, že jejich společnost je v úpadku, a to z důvodu předluženosti, když "stav předlužení byl prokázán ke dni 31. 12. 2000, o čemž soud s ohledem na znalecký posudek nemá žádných pochybností. Obžalovaní se pak prokazatelně tuto skutečnost dozvěděli dne 6. 4. 2001 a nepostupovali neprodleně tak, jak přikazuje zákon o konkurzu a vyrovnání. Insolventnost s ohledem na závěry znaleckého posudku prokázána nebyla. Podle názoru soudu obžalovaní naplnili po subjektivní i objektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu". K uvedenému soud (konkrétně) dodal, že listinnými důkazy (a především znaleckým posudkem) bylo dostatečně prokázáno, že OS byla předlužena, tedy, že je v úpadku dle §1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "ZKV"). Zjištěno bylo, že OS měla více věřitelů, byla ke dni 31. 12. 2000 předlužena, což bylo prokázáno účetní závěrkou. Za tohoto stavu proto obžalovaní, jako statutární zástupci - jednatelé (§133 odst. 1 obchod. zákoníku), měli povinnost vyplývající z §3 odst. 1 a odst. 2 ZKV; tato povinnost jim vznikla dnem 6. 4. 2001, kdy se prokazatelně tuto skutečnost dozvěděli ze závěrkových účetních výkazů k datu 31. 12. 2000 při příležitosti předání dokladů Finančnímu úřadu v Kostelci nad Orlicí. Obžalovaní však této povinnosti nedostáli a místo podání návrhu na prohlášení konkurzu volili cestu prodeje OS P. K. v dubnu 2002. Poté již OS nesoucí název ROLINKS, s. r. o., žádnou činnost nevyvíjela. Okresní soud konstatoval, že společenská nebezpečnost jednání obžalovaných je dána tím, že porušili společenský zájem na naplnění zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu, byť jim byla tato povinnost - jako statutárním zástupcům - uložena §3 odst. 1 a odst. 2 ZKV; zavinění bylo dovozeno ve formě úmyslu přímého (§4a tr. zák.). Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podali stěžovatel, spoluobviněný L. a státní zástupce (v neprospěch posledně uvedeného) odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č.j. 12 To 165/2007-866, - mimo jiné - tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu ke stěžovateli výrok o náhradním trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl odvolací soud znovu tak, že uložil stěžovateli podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce, přičemž v ostatních výrocích, které se ho týkají, zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Krajský soud rozhodl rovněž o odvoláních spoluobviněného a státního zástupce. Odvolací soud připomněl, že se ve věci jedná o druhé rozhodnutí soudu prvého stupně; krajský soud totiž v prvním svém rozhodnutí okresnímu soudu uložil, aby byl k posouzení stavu OS přibrán příslušný znalec, který by posoudil stav OS v jednotlivých obdobích jejího trvání, aby tak bylo přesněji zjištěno, kdy u OS nastal stav úpadku ve smyslu ZKV. Krajský soud s odkazem na písemný znalecký posudek zdůraznil spornost závazků stěžovatele a jejich význam pro průkaz insolvence; jednalo se především o chybějící části účetnictví a o návaznost části závazků na příslušný účet. Některé z těchto závazků byly navíc obtížně prokazatelné. Úpadce v závěrkových účetních výkazech prokázal, že ke dni 31. 12. 2000 byl předlužen (a navíc současně evidoval závazky k několika věřitelům). Odvolací soud proto poukázal na závěr znalce, že OS byla ode dne 31. 12. 2000, k němuž bylo předlužení prokázáno účetní závěrkou, v úpadku. Krajský soud navíc zmínil (opět znalcem zdůrazněnou) povinnost podat návrh na prohlášení konkursu; podle ní je záporná hodnota vlastního kapitálu v závěrkových výkazech informací, kterou se podnikatel musí zabývat a doložit, zda není ohrožena kontinuita firmy. Skutečnost, že předlužení nastalo a jak bude vzniklá situace řešena, je současně účetní jednotka povinna uvést v příloze k účetní závěrce a dále v zápisu z valné hromady. Účetní závěrku k 31. 12. 2000 vystavila OS dne 22. 3. 2001 (resp. 27. 3. 2001); dne 6. 4. 2001 předala Finančnímu úřadu v Kostelci nad Orlicí dopis, v němž žádá o výměnu "Rozvahy", ve které je mimo jiné korigována hodnota vlastního kapitálu. Tato verze účetní závěrky již nebyla pozměňována a lze ji považovat za konečnou; z toho tedy vyplývá, že závěrka OS byla dokončena a schválena k datu 6. 4. 2001. Úpadce tak vykázal předlužení, nijak je nerozporoval, a proto jeho statutárnímu orgánu vznikla k uvedenému datu povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu podle §3 ZKV. Na tom znalec setrval i u hlavního líčení; mimo jiné uvedl, že "z toho, co mu bylo předloženo jako podklad ke zpracování posudku, nebyl dán jednatelům OS žádný impuls k tomu, aby jim vznikla povinnost podat návrh na konkurs před datem 30. 4. 2001" (poznámka: správně 30. 4. 2000), neboť nebyl doložen vznik úpadku. Povinnost by mohla vzniknout tehdy, pokud (by) se statutární orgány firmy jednoznačně dozvěděly, že finanční situace odpovídá stavu úpadku. K datu 31. 12. 1999 "situace stavu úpadku OS nebyla", neboť to nebylo doloženo výkazy. K této situaci by muselo dojít v průběhu roku 2000, ale nebyla zaznamenána žádná mimořádná inventura, která by osvědčila finanční stav OS jako úpadkový. Ten byl prokázán až ke dni 31. 12. 2000 a vznik povinnosti podat návrh na konkurz nastal, když se jednatelé OS o úpadku přesvědčili. Krajský soud se proto ztotožnil s důvodným závěrem okresního soudu. Podle něho bylo prokázáno, že stav úpadku OS nastal ke dni 31. 12. 2000 a jednatelé společnosti (stěžovatel a spoluobviněný) se o něm prokazatelně dozvěděli ke dni 6. 4. 2001. Je proto odůvodněna jejich trestní odpovědnost za nepodání návrhu na prohlášení konkursu, neboť tato odpovědnost jim vznikla po 1. 5. 2000, tedy po účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, který stěžovatele i spoluobviněného uznal vinnými trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli zrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody stanoveném podle §54 odst. 3 tr. zák. (v délce trvání deseti měsíců) pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán uložený peněžitý trest (ve výši 50.000 Kč) a nově stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Usoudil, že náhradní trest byl nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2008, č. j. 5 Tdo 490/2008-929, dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné (§265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu). Dovolací soud v prvé řadě zdůraznil, že stěžovatel v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud namítá nesprávnost závěrů znaleckého posudku znalce a vytýká, že soudy vyvodily své závěry o úpadku ve formě předlužení pouze z účetních dokumentů OS; tím však zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy stěžovatel dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro něho příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Dovolací soud k tomu zdůraznil - jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. - že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, který uplatnil stěžovatel, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy stěžovatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje (pokud jde o existenci úpadku OS), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení stěžovatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V souzené věci to tedy znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se stěžovatel dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný stěžovatel domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Taková změna skutkových zjištění však není v dovolacím řízení možná ani přípustná. Nejvyšší soud proto podtrhl, že stěžovatel v této části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatel nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud dále uvedl, že obdobný závěr platí rovněž pro ty dovolací námitky stěžovatele, jejichž prostřednictvím vytýká porušení zásady presumpce neviny a pravidla "in dubio pro reo". I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž stěžovatel své dovolání opřel. Navíc zásada presumpce neviny se sice ve vztahu ke stěžovateli uplatňuje ze strany orgánů činných v trestním řízení ve všech stadiích trestního řízení, ovšem jen dokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného [viz čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Proto se nelze dovolávat presumpce neviny poté, co již byl obviněný pravomocně uznán vinným trestným činem, tedy ani např. v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší soud proto zdůraznil, že zmíněné námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod a nemohl je tedy učinit předmětem svého posuzování. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že v návaznosti na popsané skutečnosti, je nutno posuzovat i další část stěžovatelovy argumentace týkající se zpochybněného naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007); podle stěžovatele jde především o to, že soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily mimotrestní právní normu obsaženou v ustanoveních §1 a §3 ZKV. Nejvyšší soud v obecné rovině připomněl, že se uvedeného trestného činu mohl dopustit ten, kdo nesplnil svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Tuto zákonnou povinnost musela odpovědná osoba, tj. dlužník nebo osoba jednající za něj ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák., splnit bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla o stavu úpadku. Stav úpadku byl v době do 31. 12. 2007 vymezen ustanoveními §1 odst. 2 a 3 ZKV [nyní je pojem úpadku vymezen v §3 zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen "IZ"]. Z ustanovení §1 odst. 2 ZKV vyplývalo, že dlužník byl v úpadku tehdy, jestliže měl více věřitelů a nebyl schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, mělo se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. O stav úpadku ve formě předlužení ve smyslu §1 odst. 3 ZKV se jednalo v případě, když byla dlužníkem právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel a jestliže tato osoba měla více věřitelů a její splatné závazky byly vyšší než její majetek. Do ocenění dlužníkova majetku se ovšem musel zahrnout i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, pokud bylo možné důvodně předpokládat, že příjem převýší náklady při pokračování podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud pro úplnost zdůraznil, že při ocenění majetku pro účely předlužení nelze při znaleckém zkoumání vycházet výhradně z cen účetních či jen z cen tržních. V rámci konkursního řízení se totiž majetek úpadce, který spadá do konkursní podstaty, zpeněžuje nikoli za účetní, nýbrž za tržní ceny. Při ocenění movitých věcí a dalších penězi ocenitelných hodnot náležejících do konkursní podstaty tedy znalec zpravidla musí vycházet z reálné průměrné ceny, za kterou lze majetek prodat. Nejvyšší soud dále připomněl, že z trestního spisu vedeného v posuzované věci u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 67/2005 (č. l. 818) je patrné, že stav úpadku ve formě předlužení trval v případě dlužníka, tj. OS, ode dne 31. 12. 2000, a nikoli již dříve, tedy před účinností zákona č. 105/2000 Sb., jímž byla od 1. 5. 2000 "zavedena" trestnost činu podle 126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), jak se mylně domnívá stěžovatel. Uvedený skutkový závěr o době a existenci stavu úpadku přitom vychází zejména z účetní závěrky jmenované OS, přičemž soudy obou stupňů ho náležitě promítly do odůvodnění svých rozsudků (viz s. 8 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 8 rozsudku odvolacího soudu). O předlužení OS tedy dovolací soud neměl žádné pochybnosti, neboť - jak vyplývá z rozhodných skutkových okolností - tato OS měla více věřitelů a souhrn jejích závazků v inkriminovaném období přesahoval hodnotu jejího majetku. Již toto zjištění zcela postačovalo k závěru o povinnosti stěžovatele (a spoluobviněného) podat návrh na prohlášení konkursu úpadce, aniž by bylo současně zapotřebí zkoumat, zda ve vztahu ke jmenované OS nenastal úpadek též ve formě insolvence. Podmínkou pro vznik zmíněné zákonné povinnosti, a tedy i k založení odpovědnosti stěžovatele za trestný čin podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), totiž nebylo to, aby nastal stav úpadku v obou výše uvedených formách současně. V konkrétním případě zcela postačí, jestliže úpadek dlužníka nastal alespoň v jedné ze dvou zákonem předpokládaných forem. Soudy nižších stupňů tedy uplatnily ustanovení §1 a §3 zákona ZKV správně, takže Nejvyšší soud odmítl námitku stěžovatele, kterou zpochybnil správnost posouzení stavu úpadku OS, jako neopodstatněnou. Nejvyšší soud - ve vztahu ke stěžovatelově námitce týkající se nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) - v prvé řadě uvedl, že citovaného trestného činu se mohl pachatel dopustit z hlediska zavinění jen úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.), a to ve formě úmyslu přímého [§4 písm. a) tr. zák.] anebo alespoň eventuálního [§4 písm. b) tr. zák.]. Ze skutkové věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatel (společně se spoluobviněným) jako jednatelé OS - která se v důsledku jejich obchodního vedení dostala pro předluženost od 31. 12. 2000 do stavu úpadku ve smyslu §1 odst. 3 ZKV (a o této skutečnosti se oba dozvěděli dne 6. 4. 2001) - nesplnili svou zákonnou povinnost podle §3 odst. 1, 2 ZKV podat návrh na prohlášení konkursu. Zmíněnou povinnost oba (tj. stěžovatel a spoluobviněný) nesplnili ani do 9. 4. 2002, kdy naopak na valné hromadě OS, jako jediní společníci a jednatelé rozhodli (se souhlasem valné hromady uvedené obchodní společnosti, kterou však představovali právě oba) o převodu svých obchodních podílů v OS na P. K. a rozhodli též o svém odvolání z funkce jejích jednatelů a o jmenování P. K. novým jednatelem. Těmito změnami se přitom stěžovatel a spoluobviněný chtěli zprostit svých povinností a odpovědnosti jako členů statutárního orgánu předlužené OS. Nejvyšší soud proto považoval závěr soudů nižších stupňů, týkající se zavinění stěžovatele a spoluobviněného ve formě jejich přímého úmyslu, za správný. Přitom soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, opřel skutkový závěr o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, zejména o znalecký posudek znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, který v něm mimo jiné konstatoval, že nejpozději ke dni 6. 4. 2001 se stěžovatel dozvěděl o vzniku předlužení jmenované obchodní společnosti. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání (opomenutí) stěžovatele popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě nemožnosti uspořádat v konkursním řízení majetkové poměry dlužníka, který je v úpadku, s nímž stěžovatel musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal, když nebylo včas zahájeno konkursní řízení. O tom, že stěžovatel nechtěl splnit svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, svědčí i poměrně dlouhá doba, po kterou věděl o úpadku OS, přičemž s ohledem na stejné chování spoluobviněného, nemohl spoléhat ani na jinou osobu, která by snad místo obviněných podala návrh na prohlášení konkursu. Naopak oba (tj. stěžovatel a spoluobviněný) po uplynutí jednoho roku od momentu, kdy se dozvěděli o úpadku jmenované obchodní společnosti, účelově převedli své obchodní podíly na J. (Poznámka: správně P.) K., jenž byl osobou zjevně nezpůsobilou pokračovat v podnikání, resp. iniciovat zahájení konkursního řízení, jestliže podle své výpovědi ani nevěděl, jaké dokumenty podepsal a že se stal společníkem a jednatelem jmenované OS. Nejvyšší soud poukázal na to, že tento účel, který vyjadřuje úmysl stěžovatele a spočívá ve snaze vyhnout se splnění povinnosti podat za OS návrh na prohlášení konkursu na její majetek, soud prvního stupně výslovně formuloval v závěru skutkové věty ve výroku o vině svého rozsudku, takže zde nepřichází v úvahu jiné než úmyslné zavinění stěžovatele (stejný právní názor pak byl vysloven i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 966/2007). Nejvyšší soud proto považoval za nedůvodnou i tu námitku stěžovatele, kterou zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Nejvyšší soud dále prohlásil, že zjevně neopodstatněnou námitkou je i tvrzení stěžovatele, že posuzovaným skutkem nenaplnil materiální stránku trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Dovolací soud v této souvislosti připomněl, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách, zda stěžovatel naplnil materiální znak trestného činu, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Nejvyšší soud zdůraznil, že skutkové okolnosti, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, jsou dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu stěžovatele, který je vyšší než nepatrný. Jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, stěžovatel si byl zcela zjevně vědom toho, že porušuje zájem společnosti na splnění zákonné povinnosti podat za dlužníka, který byl předlužen, návrh na prohlášení konkursu. Přesto tuto povinnost nesplnil a neučinil tak ani v poměrně dlouhém časovém období, které uplynulo od okamžiku, kdy se o ní prokazatelně dozvěděl. O naplnění materiální stránky stíhaného trestného činu svědčí i skutečnost, že se stěžovatel naopak snažil vyhnout splnění své zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu převodem obchodního podílu na jinou osobu (tj. na P. K.), která k tomu zjevně nebyla způsobilá ani dostatečně informovaná. Dovolací soud také připomněl, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, podle něhož by snad čin spáchaný stěžovatelem nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007). Ostatně stěžovatel v dovolání ani nepoukázal na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytkl nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, resp. upozornil na změnu zákonné úpravy (srov. dále). Nejvyšší soud dodal, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, podle něhož v době rozhodování odvolacího soudu došlo zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění IZ, ke zrušení §126 odst. 2 tr. zák. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že soudy nižších stupňů postupovaly v souzené věci zcela v souladu s právními normami, které byly platné a účinné v době jejich rozhodování. Zákon č. 296/2007 Sb. totiž nabyl platnosti zveřejněním ve Sbírce zákonů dne 29. 11. 2007, tedy až po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu, nehledě již ke skutečnosti, že nabyl účinnosti (s nepodstatnou výjimkou) až dnem 1. 1. 2008; za součást právního řáduje třeba považovat jen takové právní předpisy, které byly stanoveným způsobem vyhlášeny (publikovány) ve Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv. Dovolací soud zdůraznil, že ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, se za okamžik vyhlášení zákona považuje den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů, který je uveden v jejím záhlaví. Tímto dnem současně nabývá zákon nebo jiný právní předpis platnosti. Do uvedené doby tedy zákon č. 296/2007 Sb. nebyl součástí českého právního řádu, takže ho odvolací soud nemohl na posuzovaný případ použít, ani k němu jakkoli přihlížet, jak se obviněný mylně domnívá ve svém dovolání. Z těchto důvodů proto nemůže obstát ani tvrzení stěžovatele o údajně nesprávném použití §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti zákona. Podle citovaného ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Při posuzování trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, pak uvedené ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít (viz rozhodnutí pod č. 17/2007 Sb. rozh. tr.). Případnou pozdější změnu trestního zákona nebo jiného zákona, od něhož se odvíjí trestnost činu, jde-li o změnu ve prospěch pachatele trestného činu (odsouzeného), lze zohlednit nikoli dodatečným přehodnocením trestnosti činu, ale jen na podkladě zvláštních, přechodných ustanovení příslušné novely nebo trestního zákona samotného, a to postupem podle §465 odst. 1 tr. ř.. Novela trestního zákona provedená zákonem č. 296/2007 Sb. však nemá žádné přechodné ustanovení o tom, že by snad bylo třeba přehodnotit dřívější pravomocná odsouzení učiněná na podkladě předchozí (zrušené) právní úpravy, a že by se nemělo pokračovat ve výkonu trestu uloženého za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), ani nijak nemodifikuje již uložené tresty za tento trestný čin, třebaže zrušila citované ustanovení, a tím i trestnost činu naplňujícího znaky jeho skutkové podstaty. Dovolací soud zdůraznil, že touto úpravou dal zákonodárce zřetelně najevo svou vůli ponechat nedotčená pravomocná odsouzení za trestný čin naplňující skutkovou podstatu podle citovaného, byť již zrušeného ustanovení trestního zákona. V souzené věci proto nelze pochybovat o správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud jde o výrok o vině a trestu vyplývající z jejich rozsudků. Nejvyšší soud proto uzavřel tak, že stěžovatel podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou pak usnesením ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 T 67/2005-937, uložil stěžovateli podle §152 odst. 1 písm. d) tr. ř. povinnost nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledně podané dovolání stanovené paušální částkou 10.000 Kč, a to do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Okresní osud poukázal na to, že stěžovatel byl rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č.j. 2 T 67/2005-837, pravomocně uznán vinným a je proto povinen nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledně podané dovolání, a to ve výši paušální částky stanovené §3a odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 19. 12. 1995, č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 5 Tdo 490/2008-929, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 12 To 165/2007-866, rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2008, č.j. 2 T 67/2005-937, napadl stěžovatel (vícekrát doplněnou) ústavní stížností. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny, jakož i právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel zejména zdůraznil, že soudy opomenuly zjistit okamžik nastolení úpadku z důvodu insolvence. Postupovaly prý v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., nezjistily dostatečně skutkový stav, neboť se zaměřily pouze na otázku úpadku ve formě předlužení, aniž na pojem úpadku aplikovaly též §1 odst. 2 ZKV (úpadek ve formě insolvence). Dále soudům vytýká nesprávnou právní aplikaci §1 odst. 3 ZKV, neboť se zaměřily na posouzení úpadku ve formě předlužení pouze z účetních dokladů, nikoliv z dalších okolností a nevzaly v úvahu očekávané výnosy (k tomu připomenul rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001). Stěžovatel se dále domnívá, že byl uznán vinným za jednání, které není trestné, neboť vymezení skutku ve výroku rozsudku soudu prvého stupně neodpovídá skutkové podstatě trestného činu nesplnění zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu OS, jak je vymezena v §126 odst. 2 tr. zák.; ten však byl následně zrušen zákonem č. 296/2007 Sb. v souvislosti s přijetím IZ. Stěžovatel dále poukázal na to, ze znaleckého posudku, stejně jako z výslechu znalce před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou dne 13. 10. 2006, plyne, že (jak uvádí stěžovatel) "znalec nedokázal určit přesný okamžik, ke kterému se společnost dostala do úpadku. Tento okamžik podle všeho nastal nejpozději 31. 12. 2000. Předmětná společnost se proto mohla dostat do úpadku kdykoli v průběhu roku 2000 nebo i mnohem dříve, a proto povinnost stěžovatele podat návrh na prohlášení konkursu mohla vzniknout jak v době, kdy jednání v rozporu s §3 ZKV bylo trestné (od 1. 5. 2000) tak mnohem spíše i v době, kdy jednání v rozporu s §3 ZKV trestné nebylo (do 30. 4. 2000)". Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, považuje je za logicky chybné, rozporné s právem a celou situaci za typický příklad, kdy má dojít k uplatnění zásady in dubio pro reo. Tato zásada by podle stěžovatele měla být uplatněna i v případě posouzení zániku trestnosti činu (podle §126 odst. 2 tr. zák.), resp. časové působnosti trestního zákona a že již v době rozhodování odvolacího soudu nebyla dána materiální stránka trestného činu. Stěžovatel je dále přesvědčen, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť z dokazování vyplynulo, že opomenul podat návrh na prohlášení konkurzu z nevědomé nedbalosti a zavinění ve formě úmyslu nebylo v řízení prokázáno. Stěžovatel v dalším poukázal na tvrzené nedostatky při dokazování v rovině procesní. Uvedl, že znalec vycházel pouze z některých spisových podkladů (č.l. 1.3.), zatímco ostatní opominul (č.l. 1.4. posudku), výrok znaleckého posudku neodpovídal vlastnímu textu posudku (neboť znalec "opomenul uvést, že úpadek nastal "nejpozději" k 31. 12. 2000, nikoli právě tento den); dále se znalec zabýval otázkou právní, nikoli faktické povahy, když uvedl, že dne 6. 4. 2001 vznikla jednatelům úpadce povinnost bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkurzu, k čemuž se může vyslovit pouze soud (vznik povinnosti). Odvolací soud se dle stěžovatele opomněl vypořádat s námitkou, že nebyl prokázán stav insolvence, a s otázkou aplikace zásady in dubio pro reo; dovolací soud prý pak ignoroval dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné použití §§16 odst. 1 a 126 odst. 2 tr. zák. Stěžovatel se konečně domnívá -aniž by došlo po doplněném dokazování ke změně skutečností a okolností rozhodných z pohledu podmínek pro ukládání trestu -že mu byl uložen přísnější trest, neboť rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 12. 2005, č. j. 2 T 67/2005-780, mu okresní osud uložil trest zákazu činnosti na dobu 3 let; po vrácení věci odvolacím soudem mu však uložil okresní soud napadeným rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, trest zákazu činnosti na dobu 4 let. Stěžovatel proto uzavřel tak, že odvolací soud jeho odvolání řádně neprojednal a vzal tvrzení, o nichž existovaly pochybnosti, za prokázané. Stěžovatel - ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 T 67/2005-937 - poukázal na jeho rozpor s čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatel bude se svým odvoláním zcela neúspěšný, nebylo možné dostatečně určitě předvídat, jelikož v trestním řádu nejsou dostatečně určitě popsána kritéria, na základě nichž Nejvyšší soud může dovolání odmítnout nebo zamítnout; stěžovatel tedy nemohl dostatečně kvalifikovaně posoudit, zda jeho dovolání bude posouzeno jako zcela bezvýsledně podané. Uloženou povinnost chápe jako sankci za to, že využil práva podat dovolání. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 5 Tdo 490/2008-929, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 12 To 165/2007-866, rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 T 67/2005-937, zrušil. III. Obecné soudy se ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě odvolaly na napadená rozhodnutí; Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Vedlejší účastník J. L. (spoluobviněný) sdělil, že souhlasí s argumentací stěžovatele a připojil kopii své ústavní stížnosti projednávané před ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 524/08. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud tato vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozsudkům nic nového nepřinášela. IV. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Stěžovatel namítá, že citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny, jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy. Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční pravomoci), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41). Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a není třeba jednotlivě opakovat ty argumenty, jež použily Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí posuzuje Ústavní soud z hlediska ústavním pořádkem garantovaných základních práv či svobod stěžovatele, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáváním věci samé pohledem práva podústavního. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelově argumentaci je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že všechny obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí velmi srozumitelně, přesvědčivě a jasně uvedly důvody, které je k přijetí jednotlivých rozhodnutí vedly. Ústavní soud považuje dále za potřebné vyslovit, že stěžovatelova argumentace týkající se zjišťování okamžiku nastolení úpadku a aplikace ustanovení §1 odst. 2 a odst. 3 ZKV (které stěžovatel považuje za typickou situaci vhodnou pro uplatnění zásady in dubio pro reo) je argumentací spektakulární. Všechny obecné soudy (jak je ostatně podrobně uvedeno v předcházející části tohoto usnesení.) jednoznačně odůvodnily, proč jednatelům nevznikla povinnost podat návrh na konkurs před datem 30. 4. 2000, vymezily, ke kterému datu byla OS (bez jakýchkoli pochybností) v úpadku, podle jakých ustanovení ZKV postupovaly (včetně poukazu na spornost některých závazků, na úplnost účetních dokladů, a na účetní závěrky OS ke dni 6. 4. 2001), a uvedly, kdy stěžovateli a spoluobviněnému (jednatelům OS) vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Soudy navíc přesvědčivě upozornily na účelovost jednání jednatelů na valné hromadě OS a na jejich snahu zbavit se odpovědnosti za podání návrhu na prohlášení konkursu jmenováním nového jednatele. Ústavní soud dále poukazuje na další spektakulární tvrzení stěžovatele, jež se týká materiální stránky trestného činu (resp. časové působnosti trestního zákona a platnosti jeho ustanovení §126 odst. 2). O jeho platnosti a účinnosti neměly oba soudy nižších stupňů žádné pochybnosti (trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán) a §16 odst. 1 tr. zák. nesprávně nepoužily To ostatně podrobně a argumentačně jasně a jednoznačně uvedl a vysvětlil také Nejvyšší soud; k jeho přesvědčivé argumentaci nemá Ústavní soud co dodat. Ústavní soud nemá co dodat ani k usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 T 67/2005-937, kterým soud uložil stěžovateli podle ustanovení §152 odst. 1 písm. d) tr. ř. povinnost nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledně podané dovolání stanovené paušální částkou 10.000 Kč; okresní soud správně poukázal na to, že stěžovatel byl rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, pravomocně uznán vinným a je proto povinen nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledně podané dovolání, a to ve výši paušální částky stanovené §3a odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 19. 12. 1995, č. 312/1995 Sb. Citovanou vyhláškou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení; na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelova argumentace odkazující na možné "dostatečně určité předvídání" jeho úspěšnosti v dovolacím řízení či snad (deficitní) existence kritérií pro rozhodování dovolacího soudu, podle nichž by se stěžovatel rozhodl, zda dovolání podá či nikoliv. Dovolací soud jasně vysvětlil (především s odkazem na ustanovení §265b tr. ř.) důvody odmítnutí dovolání, jež jsou logické a v judikatuře obecných soudů a v právní praxi dostatečně známé. Za této situace bylo věcí stěžovatele, zda dovolání podá; okresnímu soudu následně nezbylo, než rozhodnout o uložení povinnosti nahradit náklady trestního řízení ve výši paušální částky. Ústavní soud ani v tomto rozhodnutí okresního osudu tvrzené porušení základních práv či svobod stěžovatele neshledal. Ústavní soud dovozuje, že se závěry obecných soudů (jejichž podstata byla výše shrnuta) a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Uvedené závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Ústavní soud proto uzavírá, že v rozhodnutí obecných soudů a v řízení jim předcházejícím ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo jen o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda a jaký význam má skutečnost, že ustanovení §126 odst. 2 tr. zákona - podle něhož byl stěžovatel odsouzen - bylo zákonem č. 296/2007 Sb. z trestního zákona vypuštěno. Dospěl k závěru negativnímu. I v tomto směru se lze dovolat výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, č. j. 5 Tdo 490/2008-929 a násl., který podrobně, instruktivně a přesvědčivě vysvětlil, proč nelze uvedenou novelu - která nabyla platnosti i účinnosti až po vyhlášení napadeného a pravomocného rozsudku odvolacího soudu - na případ stěžovatele použít. Je tedy zřejmé, že ani ústavní princip "nullum crimen sine lege" v souzené věci porušen nebyl (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]. Ústavní soud konečně uvádí, že stěžovatel poukázal na porušení zákazu reformatio in peius; to souviselo s tím, že poté, kdy Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 5. 2006, č.j. 12 To 145/2006-801, zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 12. 2005, č.j. 2 T 67/2005-780, a vrátil mu věc k dalšímu projednání, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č.j. 2 T 67/2005-837, uložil stěžovateli přísnější trest zákazu činnosti na dobu 4 let, zatímco citovaným předchozím rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu 3 let. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel v odůvodnění podaného odvolání (č.l. 846, 853 až 854) a ani v odůvodnění dovolání (č.l. 892 až 898) tuto okolnost nenamítal, neargumentoval jí a namítl ji až následně v doplnění ústavní stížnosti. Proto Ústavnímu soudu - za této situace - nezbylo než konstatovat, že stěžovatel v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a nápravu hledá až v řízení před Ústavním soudem. Jedná se tedy v této části o ústavní stížnost nepřípustnou (§72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2011 Ivana Janů, v. r . předsedkyně senátu Ústavního soudu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:1.US.692.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 692/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 9. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 17. 3. 2008
Datum zpřístupnění 12. 10. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Rychnov nad Kněžnou
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.6
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 105/2000 Sb.
  • 140/1961 Sb., §126 odst.2, §90 odst.2, §3 odst.4, §3 odst.2, §16 odst.1
  • 141/1961 Sb., §89, §207, §2 odst.5, §2 odst.6, §125 odst.1, §265b odst.1 písm.g, §259 odst.3, §263, §2 odst.2, §465 odst.1
  • 296/2007 Sb.
  • 328/1991 Sb., §3 odst.1, §3 odst.2, §1 odst.2, §1 odst.3
  • 513/1991 Sb., §133 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/neuplatnění námitky v předchozích řízeních
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík konkurz a vyrovnání
trestný čin
dokazování
důkaz/volné hodnocení
dovolání/důvody
in dubio pro reo
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
znalecký posudek
odůvodnění
reformatio in peius
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-692-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 71555
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23