ECLI:CZ:US:2011:1.US.787.11.1
sp. zn. I. ÚS 787/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2010 č. j. 7 Afs 92/2010-105, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení.
Stěžovatel spatřuje pochybení jak Krajského soudu v Ostravě, tak Nejvyššího správního soudu v tom, že nerespektovaly pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byla v řízení pod sp. zn. 22 Ca 78/2003 konstatována nicotnost daňových rozhodnutí, a to na základě závazného právního názoru Ústavního soudu vyplývajícího z nálezu ze dne 31. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 433/01. Tímto nálezem Ústavní soud konstatoval nicotnost platebního výměru Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 26. července 2000 č. j. 1000000223, kterým bylo stěžovateli vyměřeno penále, jako příslušenství k dani vyměřené platebním výměrem Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. listopadu 1997 č. j. 27459/97/363920/6123, a to právě z důvodu nicotnosti platebního výměru na vlastní daň.
Dále stěžovatel konstatuje, že se správní soudy v rozporu se svou vlastní judikaturou přes žalobní námitku stěžovatele nezabývaly skutečností, že i pokud by bylo rozhodnutí ze dne 13. 11. 1997 č. j. 27459/363920/6123 řádně vydáno, což je ovšem v rozporu s již namítaným hodnocením Ústavního soudu, bylo by vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 195/2009, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 6. 2010 č. j. 22 Ca 195/2009-58 zrušil pro vady řízení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále též "finanční ředitelství") ze dne 2. 6. 2009 č. j. 5329/09-1500-800278, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí na důchodovou daň a daň z objemu mezd za rok 1992 ze dne 13. 11. 1997 č. j. 27459/97/363920/6123 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí neshledal důvodnou námitku nicotnosti platebního výměru správce daně, dospěl však k závěru, že již před vydáním žalobou napadeného správního rozhodnutí zaniklo právo správních orgánů k vyměření daně, neboť objektivní lhůta k vyměření daně, i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/2007 započala běžet dne 31. 12. 1992 a uplynula dne 31. 12. 2002. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností, bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2010 č. j. 22 Ca 195/2009-58 bylo, tak jak se stěžovatel svou žalobou ze dne 7. 7. 2009 (po jejím doplnění zástupcem stěžovatele ze dne 6. 10. 2009) domáhal, zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále též "finanční ředitelství") ze dne 2. 6. 2009 č. j. 5329/09-1500-800278. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, soud rozhodoval postupem podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy krajský soud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 2. 6. 2009 č. j. 5329/09-1500-800278 bylo vydáno po uplynutí objektivní lhůty k vyměření daně.
Je tedy zřejmé, a stěžovateli to bylo vyloženo v odůvodnění rozsudku správních soudů obou stupňů, že dalšími námitkami se z tohoto důvodu krajský soud nezabýval, neboť "posouzení dalších žalobních bodů by na rozhodnutí soudu již nemohlo mít vliv". Není však pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že by se krajský soud nezabýval námitkou nicotnosti žalobou napadených daňových rozhodnutí, touto námitkou se soud zabýval přednostně a zhodnotil ji jako nedůvodnou, pro stručnost odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2010 č. j. 22 Ca 195/2009-58.
Nejvyšší správní soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí se závěry krajského soudu ztotožnil a uzavřel, že Krajský soud v Ostravě postupoval správně, zabýval-li se nejprve vznesenou námitkou nicotnosti a teprve po té, co neshledal, že by napadená rozhodnutí byla nicotná, přistoupil k posouzení vytýkané nezákonnosti napadených rozhodnutí. Ve výrokové části napadeného rozsudku rozhodl tak, že se žalobou napadené rozhodnutí zrušuje z důvodu prekluze práva k vyměření daně, k čemuž je třeba přihlížet i z úřední povinnosti, a k požadavku na vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí, který neshledal důvodným, se vyslovil toliko v odůvodnění svého rozsudku.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti co vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele, v míře odpovídající jejich konkretizaci, vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního a daňového řádu byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že jak již bylo uvedeno výše, není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. V dané právní věci, kdy bylo stěžovatelem v žalobě označené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 2. 6. 2009 č. j. 5329/09-1500-800278 správním soudem v souladu s jeho žalobním návrhem pravomocně zrušeno, je již z podstaty věci zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele postupem správních soudů dojít nemohlo. Totéž platí pro námitky vztahující se k platebnímu výměru Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí ze dne 13. 11. 1997 č. j. 27459/97/363920/6123, neboť rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání proti tomuto daňovému rozhodnutí bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které Krajský soud v Ostravě rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 2. 6. 2009 č. j. 5329/09-1500-800278 zrušil, nemůže sama o sobě z pohledu dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele založit důvodnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z ustanovení §83 odst. 1zákona o Ústavním soudu vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto mu Ústavní soud náklady na jeho zastoupení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu