ECLI:CZ:US:2011:1.US.952.11.1
sp. zn. I. ÚS 952/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 742/22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2010, sp. zn. 8 To 575/2010, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2009, čj. 1 T 63/2009 - 436, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Jednalo se o řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení, ve kterém neuspěl. V ústavní stížnosti uvedl, že Městský soud v Praze se nevypořádal s jeho námitkami o podjatosti soudu prvního stupně a ohledně praxe přidělování návrhu na obnovu řízení stejnému senátu, který rozhodoval v původním řízení. Podle názoru stěžovatele by měl být návrh projednán za vyloučení senátu, který ve věci již rozhodoval. Nenastávaly by tak časté konflikty, kdy podání návrhu na obnovu řízení je bráno jako zpochybňování hlavního líčení či stížnost na nekvalitní práci senátu. Projednání v jiném složení by zaručovalo objektivnější zhodnocení navrhovaných důkazů. Obnovené řízení by pak mohlo být projednáváno opět původním senátem. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 11. 2009, čj. 1 T 63/2009 - 313, uznán vinným z trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, podle §215a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let za současného vyslovení dohledu, se zkušební dobou v délce pěti let. Jeho odvolání bylo usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 29/2010 zamítnuto.
Jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítl Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 10. 11. 2010, čj. 1 T 63/2009 - 404. Jeho stížnost pak zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 12. 2010, sp. zn. 8 To 575/2010.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají v procesu dokazování nezávisle svoji činnost a obecné podmínky zásahu do jejich rozhodování, pak formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34), v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy jeho právní závěry v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Obsahem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na obnovu řízení, přičemž je podle něj ústavně nekonformní, když o něm rozhoduje totožný senát, který rozhodoval i v původním řízení. Ústavní soud se proto s ohledem na shora uvedené principy svého přezkumu zaměřil na posouzení, zda postup obecných soudů vykazoval v jeho věci nedostatky způsobilé zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Žádná taková pochybení však v napadených usneseních neshledal.
Podle §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Proto u ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení zejména posuzuje, zda se obecné soudy, když hodnotily charakter předkládaných důkazů podle kritérií uvedených v citovaném ustanovení trestního řádu, nedopustily libovůle.
Ústavní soud rovněž již dříve vyložil, že se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s těmi již provedenými, mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Způsobilost nově předkládaných skutečností a důkazů je přitom třeba hodnotit ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na jejichž základě soud utvořil skutková zjištění, nikoliv izolovaně, přičemž takové hodnocení se má pohybovat v rovině pravděpodobnostní. Obnova řízení přitom postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, vzniklé tím, že soudu, v době jeho rozhodování, nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, o náhradě škody či o trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod pro obnovu řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, tj. že mohou samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud poté, co prostudoval obsah ústavní stížnosti a napadených usnesení, shledal, že závěry v nich obsažené byly, pokud se jedná o hodnocení otázky, zda stěžovatelem navržené důkazy (videonahrávky) jsou způsobilé ovlivnit spolu s důkazy již provedenými výsledek řízení, adekvátně a srozumitelně odůvodněny. Nelze je proto považovat ani za svévolné ani za excesivní, tedy za porušující jeho právo na spravedlivý proces.
Pokud tedy obecné soudy, v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu, odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nemohly předložené důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč nezpochybňují jeho zavinění a nepředstavují nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, nelze jejich postupu z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Soud prvního stupně se pečlivě zabýval všemi argumenty stěžovatele, včetně jím předloženého odborného vyjádření psycholožky PhDr. R. D., detailně vyložil, proč jím navržené důkazy neprovedl.
Úvahy obecných soudů jsou přesvědčivé a logické, námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti obsahují totožnou argumentaci, jakou uplatnil již v rámci své stížnosti proti usnesení obvodního soudu o nepovolení obnovy. Jde tak pouze o pokračování jeho polemiky, nezpůsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (viz sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 481).
Závěrem Ústavní soud dodává, že již ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2517/08, ze dne 24. 2. 2009, konstatoval, že se mu nejeví současná procesní úprava řízení o povolení obnovy řízení jako nejvhodnější z hlediska zabezpečení nestrannosti a nepodjatosti soudce. Tato skutečnost však na shora uvedených závěrech nemůže nic změnit, protože v případě stěžovatele nehrála roli.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu