ECLI:CZ:US:2011:1.US.996.11.1
sp. zn. I. ÚS 996/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2010, č. j. 0 P 262/2000-182, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 1. 2011, č. j. 70 Co 460/2010-245, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Původním rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. P 262/2000, bylo stěžovateli stanoveno výživné pro děti ve výši 1.500,- Kč pro syna T. a 1.300,- Kč pro dceru T.
Matka dětí Š. H. navrhla zvýšení výživného na částku 3.500,- Kč měsíčně pro nezl. T. a 3.000,- Kč pro nezl. T., tedy celkem na 6.500,- Kč měsíčně s účinky od 1. 11. 2006.
Okresní soud návrhu matky napadeným rozsudkem vyhověl a výživné zvýšil z částky 1.500,- Kč měsíčně pro T. na 3.500,- Kč a z částky 1.300,- Kč pro T. na 3.000,- Kč, s účinky od 1. 9. 2009. Současně rozhodl o dluhu za dobu minulou od 1. 9. 2009 do 31. 5. 2010 v celkové výši 33.300,- Kč tak, že stěžovatel je povinen dluh uhradit do jednoho měsíce od doručení rozsudku.
Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil především tím, že potřeby dětí výrazně vzrostly. Pokud jde o stěžovatele, pak soud zohlednil, že se mu sice narodila dcera N. a že jeho manželka pobírá pouze rodičovský příspěvek, leč přesto dovodil, že jeho příjem ze zaměstnání včetně cestovních náhrad mu dovoluje platit nově stanovené výživné. Soud uzavřel, že cestovní náhrady tvoří součást stěžovatelovy mzdy a že jde o pravidelný příjem vyplácený mu zaměstnavatelem, takže ke zlepšení jeho poměrů došlo. Průměrná měsíční mzda otce činí kolem 10.000,- Kč a cestovní náhrady představují aktuálně téměř 26.000,- Kč měsíčně. Zlepšily se však i poměry matky, která pracuje jako úřednice u Krajského soudu v Olomouci a její výdělek v letech 2008, 2009 a v lednu a v únoru 2010 činil 13.934,- Kč, 14.299,- Kč a 16.664,- Kč.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné pro nezl. T. zvýšil s účinností od 13. 11. 2006 do 18. 12. 2007 na 3.500,- Kč měsíčně, s účinností od 19. 12. 2007 do 31. 8. 2009 na 2.500,- Kč, s účinností od 1. 9. 2009 nadále na 3.500,- Kč. Pro nezl.T. pak výživné zvýšil s účinností od 13. 11. 2006 do 18. 12. 2007 na 3.000,- Kč měsíčně, s účinností od 19. 12. 2007 do 31. 8. 2008 na 2.000,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2008 nadále na 3.000,-Kč měsíčně. Současně soud vyčíslil nedoplatek na výživném za dobu minulou od 13. 11. 2006 do 31. 1. 2011, neboť zohlednil i stěžovatelem uhrazenou částku 33.300,- Kč dle rozsudku okresního soudu, na 46.780,- Kč pro nezl. T. a 48.701,-Kč pro nezl. T. s tím, že lhůtu splatnosti stanovil na 6 měsíců od doručení rozsudku.
Krajský soud převzal jako správní skutková zjištění okresního soudu. Doplnil však dokazování a zjistil, že v době od března do prosince 2010 zaměstnavatel stěžovateli vyplatil na cestovních náhradách průměrně 25.873,- Kč měsíčně při přepočtu zaměstnavatele z EUR v kurzu dle ČNB. Soud dále vyšel ze zjištění, že stěžovatelova manželka 20. 12. 2010 ukončila mateřskou dovolenou a nastoupila do zaměstnání s předpokládaným příjmem asi 13.000,- Kč měsíčně. U matky nezletilých zjistil soud příjem za totéž období ve výši průměrně 18.200,- Kč s tím, že od 1. 1. 2011 se matce jako státnímu zaměstnanci příjem sníží. Dále zjistil, že přítel P. N. platí matce 6.000,- Kč na domácnost a že příjem z pronájmu bytu činí 7.000,-Kč měsíčně, leč je to příjem její matky. U syna soud uvedl, že navštěvuje II. ročník víceletého gymnázia a dcera T. chodí do 3. ročníku ZŠ. Krajský soud uzavřel, že okresní soud sice správně zvýšil výživné, leč měl tak učinit již od 13. 11. 2006, neboť při srovnání poměrů účastníků v době posledního rozhodování o výživném s poměry v době, která přezkumu podléhá, došlo ke kvalifikované změně poměrů již k datu 13. 11. 2006. Soud uvedl, že stěžovatel při posledním rozhodování dosahoval čistého příjmu 6.976,- Kč měsíčně a na cestovních náhradách pobíral 7-12.000,- Kč měsíčně, z čehož ušetřil 2-3.000,- Kč měsíčně. V roce 2006 pak stěžovatel měl čistý příjem 8.522,- Kč a na cestovních náhradách pobíral průměrně 29.917,- Kč, což je dle soudu kvalifikovaná změna v jeho poměrech odůvodňující zvýšení výživného. Cestovní náhrady tvoří prý podstatnou část otcova příjmu a již v roce 2004 byl otec schopen ušetřit z nich téměř 40 %. Proto je dle soudu třeba zvýšit výživné již od 13. 11. 2006. Za další změnu poměrů považuje soud narození stěžovatelovy dcery N. a nástup jeho manželky na mateřskou dovolenou, což soud zohledňuje nižším zvýšením výživného. Za další změnu - jako důvod zvýšení výživného - pokládá soud nástup nezl. T. do 1. třídy ZŠ od 1. 9. 2008 a nástup nezl. T. na gymnázium od 1. 9. 2009.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv dle čl. 1, 4, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech namítá zejména následující.
Podle názoru stěžovatele obecné soudy neměly zahrnuty cestovní náhrady do jeho příjmových poměrů relevantních pro stanovení výživného. To by bylo možné jen tehdy, pokud by se prokázalo, že náhrady nebyly spotřebovány v zahraničí. Závěr soudů, že stěžovatel značnou část náhrad v zahraničí nespotřebuje, nemá dle stěžovatele oporu v žádném z provedených důkazů. Pokud sám v roce 2004 uvedl, že se mu daří z tehdy vyplácených náhrad 2-3 tisíce ušetřit, pak to vyplývalo z tehdejší organizace práce; stěžovatel nejezdil do zahraničí na tak dlouho a nepřetržitou dobu, ale jen na několik dnů; nejezdil také do zemí, do nichž jezdí dnes (Německo, Holandsko a Francie) a kde jsou životní náklady v porovnání se zbytkem Evropy velmi vysoké. Neměl v té době zdravotní potíže a i proto se mu dařilo ušetřit asi 20-25 % náhrad. Dále je dle stěžovatele "v hrubém poměru s právem" právní názor odvolacího soudu, že pokud by stěžovatel - při vědomí vyživovacích povinností, výše své čisté mzdy a platebních povinností - spotřeboval v zahraničí veškeré cestovní náhrady, pak by se bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu, jak to má na mysli §96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině.
Stěžovatel dále uvedl, že soudy nedostatečně přihlédly k jeho vyživovacím povinnostem k dceři N. a k manželce a nevzaly náležitě v úvahu, že se poměry matky výrazně zlepšily.
Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí soudů obecných.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně zasahují některé ze základních práv či svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. jsou-li v rozporu s obecně uznávanými zásadami spravedlnosti.
Co do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, je namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše uvedenému vymezení jeho postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu, ať již při vytváření skutkového základu tak i při právním posouzení věci, jmenovitě co do možností a schopností stěžovatele plnit spornou výši vyživovací povinnosti, v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud pokládá za přiléhavé - ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé - dodat následující.
Ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině") [co do rozhodných hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů" povinného] je příkladem normy s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejíž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze mít - podle povahy případu - za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že definovaný pojem vymezená kritéria ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Jen v případě zjevného excesu je důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli; přitom není samo o sobě rozhodné, že význam těch kritérií, která soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Nad tento rámec je namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení (srov. obdobné usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 622/06).
Uvažovaný exces však v napadených rozhodnutí nalézt nelze. Opak ostatně netvrdí ani stěžovatel, jestliže argumentuje převážně v rovině "správnosti" interpretace a aplikace z pozice práva podústavního.
IV.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele lze dodat ještě následující.
1) Stěžovatel namítal, že obecné soudy neměly zahrnutou jeho cestovní náhrady do jeho příjmových poměrů relevantních pro stanovení výše výživného.
Ústavní soud obecně dovozuje, že zahrnutí cestovních náhrad pod režim ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině excesivní úvahou není; jak plyne již ze shora uvedeného, tím se - důsledně vzato - ústavně právní přezkum posuzované otázky vyčerpává.
Sám Ústavní soud, jak uvádí již ve své dřívější judikatuře, považuje vztah mezi ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině a zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů, toliko za otázku výkladu běžného práva (srov. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 713/2000 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1254/11), do níž zasahovat nemíní.
Koneckonců, opačný názor - tedy, že by snad cestovní náhrady nebylo v principu možné zahrnout do příjmových poměrů povinného rodiče - by umožňoval extrémně nerozumné a nespravedlivé důsledky. Povinní by byli v podstatě motivováni k tomu, že cestou, jak si snížit výši vyživovací povinnosti, je právě přijetí takového zaměstnání, u něhož by disponovali oproti běžné mzdě vysokými cestovními náhradami.
V tomto konkrétním případě i sám stěžovatel připouští, že za určitých okolností může být ta která část cestovních náhrad zahrnuta do dosažených příjmů; to prý jen v situaci, že by se prokázalo, že náhrady nebyly spotřebovány v zahraničí. V nyní posuzované věci však - dle stěžovatele - nic takového prokázáno nebylo.
I na tuto námitku obecné soudy řádně a nikoli extrémně reagovaly. Konkrétně odvolací soud uvedl (na str. 8 napadeného rozsudku): "Pokud otec argumentoval tím, že cestovní náhrady zcela spotřebovává, neboť jsou prostředkem na pracovní pobyt v zahraničí, úhradu jídla, sprch a WC, pak této jeho argumentaci nelze přisvědčit. Již v době posledního rozhodování o výživném byl otec schopen podstatnou část vyplácených diet ušetřit a v současné době jen z úhradu pravidelných měsíčních plateb (z hypotéku 7.500 Kč, půjčku 4.500 Kč a pojistné 1.700 Kč) zaplatí více, než činí jeho čistá měsíční mzda, právě bez cestovních náhrad. S ohledem na rodinnou situaci otce, okruh jím vyživovaných osob, jím namítané platební povinnosti i životní úroveň tak lze mít za to, že vyplácené diety zcela jistě plně nespotřebovává... Jak již odvolací soud shora uzavřel, diety vyplácené otci tvoří podstatnou část jeho peněžních prostředků a jejich vyplácení je zcela jistě důvodem, proč otec dlouhodobě a nepřetržitě vykonává zaměstnání řidiče mezinárodní kamionové dopravy, a to navzdory svému zhoršenému zdravotnímu stavu, kterým rovněž argumentuje.". Na str. 5 napadeného rozsudku odvolací soud uvádí, že za příslušné období byly cestovní náhrady měsíčně vypláceny ve výši 25.873,- Kč.
Ústavní soud dále konstatuje, že argument, že nelze srovnávat poměry v roce 2004 (k čemuž stěžovatel uvedl, že se mu dařilo z tehdy vyplácených cestovních náhrad 2-3 tisíce ušetřit) a poměry současné (což má mít zřejmě dle stěžovatele za následek, že nyní již není schopen z cestovních náhrad ušetřit cokoli) předložil stěžovatel až v řízení o ústavní stížnosti jako novum; to je však podle ustálené judikatury Ústavního soudu nepřípustné.
Koneckonců, hypoteticky, i kdyby snad bylo možné přisvědčit názoru stěžovatele, že spotřebovává veškeré cestovní náhrady v zahraničí, platil by zde - nikoli svévolný či libovolný, a tudíž nikoli protiústavní (opak nedokládá argumentací ani stěžovatel) - názor odvolacího soudu, že "Pokud by však otec i při vědomí vyživovacích povinností k nezl. dětem T., T. a N. a při reálné výši čisté mzdy vyplácené diety plně spotřebovával, navíc při platebních povinnostech, kterými argumentuje ve svém odvolání, pak takový postup by bylo nutno ve smyslu ust. §96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině vyhodnotit tak, že se bez důležitého důvodu vzdává majetkového prospěchu.".
2) Stěžovatel dále namítal, že soudy nedostatečně přihlédly k jeho novým vyživovacím povinnostem a ke zlepšení majetkových poměrů na straně matky. Tu platí to, co již Ústavní soud vyslovil v předchozí části tohoto usnesení. Posouzení těchto otázek náleží soudům obecným; Ústavní soud ani v tomto směru protiústavní exces v rozhodnutí obecných soudů neshledal.
3) Pokud stěžovatel hovoří o podjatosti soudců rozhodujících jeho případ, postačí pro stručnost poukázat na relevantní část napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. str. 7-8), který se touto otázkou podrobně a přesvědčivě zabýval. Ostatně, sám stěžovatel výslovně (i nyní) uvedl, že námitku podjatosti soudu (soudců) nevznesl, protože nechtěl věc zdržovat a v nepodjatost soudu důvěřovat.
V.
V posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů v podobě zjevného, či extrémního vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, jakož i v právním posouzení věci, jež by mohla zasáhnout stěžovatelova základní práva či svobody. Je proto zjevné, že se stěžovateli existenci porušení svých základních práv či svobod doložit nepodařilo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Za tohoto stavu odmítl Ústavní soud i návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu