ECLI:CZ:US:2011:2.US.1086.11.1
sp. zn. II. ÚS 1086/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele F. U., zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 2. 2011, č. j. 30 Cdo 2888/2010-59, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2010, č. j. 53 Co 581/2009-42, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky-Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv, konkrétně měly soudy porušit čl. 1 odst. 2 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 1 dodatkového protokolu též ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný stěžovatelem proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení zadostiučinění ve výši 375.000 Kč za průtahy v řízení a o zaplacení částky 1,008.918,70 Kč za vzniklou majetkovou škodu. K průtahům mělo dojít v řízení vedeném Městským soudem v Praze (původně před Krajským obchodním soudem v Praze) pod sp. zn. 94 K 72/97. Majetkovou újmu stěžovatel odvozoval ze skutečnosti, že teprve v průběhu konkurzního řízení došlo zákonem č. 105/2000 Sb. ke změně výše podílu ze zpeněžení konkurzní podstaty připadajícího na věřitele první třídy, takže místo částky 1,651.473 Kč, která by na něho bývala připadla podle původně platné úpravy, obdržel pouze částku 642.554,30 Kč. Před podáním žaloby uplatnil stěžovatel oba uvedené nároky u vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník nárok na náhradu škody odmítl jako nedůvodný s poukazem na to, že nová úprava platila pro všechna již zahájená konkurzní řízení, takže již z tohoto důvodu je pochybná existence škody. Zejména zde ale chybí příčinná souvislost mezi případnou škodou a nesprávným úředním postupem. Pokud jde o zadostiučinění, vedlejší účastník sice konstatoval, že došlo k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak peněžité zadostiučinění přiznat odmítl, neboť za dostatečnou satisfakci považuje uvedené konstatování. Stěžovatel se s tímto výsledkem nespokojil a se svými tvrzenými nároky se obrátil na věcně a místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 2.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2009, č. j. 26 C 122/2009-25, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nepřiměřená délka konkurzního řízení nebyla způsobena postupem státu, ale byla zapříčiněna postupem stěžovatele. Ten nesprávně podal přihlášku do konkurzu a tato vada musela být napravována, dále neměl vyřešeny své restituční nároky, a musel je proto řešit incidenčním sporem, a konečně vyvolal další incidenční spor neuznáním pohledávky jiného věřitele. Nezpůsobil-li podle závěru soudu prvního stupně průtahy v řízení stát, nemůže stěžovateli odpovídat za případnou vzniklou škodu. A nebyla-li splněna tato podmínka pro odpovědnost za škodu, nebylo podle jeho názoru nutné se dále zabývat tím, jestli vznikla škoda a její výší.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pokud jde o uplatňovaný nárok na náhradu škody, dovodil, že zde není dána příčinná souvislost, mezi úředním postupem státu a tvrzenou škodou. Popření pohledávky správcem konkurzní podstaty, ke kterému došlo v srpnu 1999 je jeho právem a nelze ho přičítat státu. Při konstrukci žaloby by stát mohl nanejvýš odpovídat za nesprávný úřední postup způsobený průtahy v řízení v období od podání incidenční žaloby zhruba v období od srpna 1999 do účinnosti zákona č. 105/2000 Sb., tedy do dubna 2000. Podle názoru odvolacího soudu nebylo možné předpokládat, že by v tak krátké lhůtě bylo reálné vydání rozvrhového usnesení, a to tím spíše, že stěžovatel vyvolal další incidenční řízení popřením pohledávky dalšího věřitele, přičemž toto řízení skončilo až v roce 2006. Pokud jde o uplatněné zadostiučinění, zde se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně; také se vyslovil v tom smyslu, že v poměrech souzené věci nelze průtahy přičítat státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel, ačkoliv dovolání bylo přípustné pouze na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nepředestřel žádnou otázku zásadního právního významu. Otázky předestřené dovoláním byly již Nejvyšším soudem vyřešeny a odvolací soud se od názorů v těchto rozhodnutích uvedených neodchýlil. V zásadě se ztotožnil s názorem odvolacího soudu jak v otázce podmínek, za nichž stát odpovídá za průtahy v řízení, tak v otázce, za jakých podmínek stát nese přímou odpovědnost za nesprávný postup správce konkurzní podstaty. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že nebylo možné očekávat přijetí rozvrhového usnesení v termínu před účinností zákona 105/2000 Sb. K argumentu legitimního očekávání na straně stěžovatele uvedl, že tím obsahově namítá nesouhlas s činností Parlamentu České republiky, který přijetím uvedeného zákona zasáhl do již probíhajících konkurzních řízení. K tomu pak uvedl, že již v předchozích rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že proces přijímání zákonů nelze považovat za úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve popsal průběh řízení před obecnými soudy a v závěru tohoto přehledu tvrdil, že v posuzování souzeného případu jednotlivými soudy jsou zřetelné rozdíly. V další části pak rozvedl, v čem spatřuje porušení svých základních práv. Tím, že mu nebyla přiznána náhrada škody a finanční zadostiučinění za průtahy v řízení, porušila Česká republika podle jeho názoru Úmluvu, čímž nedodržela závazek vyplývající z mezinárodní smlouvy. Obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho základním právům, když odmítly předestřenou argumentaci opřenou o základní práva a svobody pouze odkazem na výklad podústavního práva. Nepřiznáním nároku na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku toho, že konkurzní řízení nebylo skončeno do účinnosti zákona105/2000 Sb., zasáhly do základního práva vlastnit majetek. Podle názoru stěžovatele tím bylo současně zasaženo do jeho legitimního očekávání, které mělo základ v právní úpravě platné v době podání žaloby k soudu. Nepřiznáním finančního zadostiučinění, ačkoliv bylo nesporné, že v řízení k průtahům došlo, porušily jeho základní právo na spravedlivý proces a na náhradu škody za nesprávný úřední postup. V této souvislosti poukázal na to, že obecné soudy nerespektovaly názor Evropského soudu pro lidská práva, který důsledně vychází ve vztahu k průtahům v řízení z presumpce zaviněného jednání státu. Podle názoru stěžovatele došlo dále ze strany obecných soudů k porušení základního práva na skončení řízení bez zbytečných průtahů. S ohledem na to se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu a zrušení usnesení dovolacího soudu.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení předmětu ústavní stížnosti spis Obvodního soud pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 122/2009 a seznámil se s jeho obsahem. Dále si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání bylo odmítnuto pro absenci otázky zásadního právního významu. Ohradil se proti argumentaci stěžovatele, který zkresluje závěry vyjádřené v odůvodnění jeho rozhodnutí, když důsledně nerozlišuje incidenční řízení a řízení konkurzní. Ve vyjádření pak konkretizuje případy takového zkreslení. Jinak dovolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že jím nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta anebo zamítnuta.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že ve věci rozhodl způsobem přiléhavým k platným ustanovením podústavního práva, aniž by se tím dostal do rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní stížnost obsahuje pouhou polemiku s výkladem podústavního práva, která postrádá dimenzi ústavněprávní. Zdůrazňuje, že Ústavní soud není přezkumnou instancí ve vztahu k obecným soudům, a proto navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil
Vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovateli k případné replice. Ten se již k věci dále nevyjádřil.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud se již v minulosti několikrát vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že tato odpovědnost je v zákoně konstruována jako odpovědnost objektivní, které se nelze zprostit a která předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nelze tedy přehlédnout, že deliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek nesprávného úředního postupu, tedy takového, který lze označit za vadné či nedbalé nebo neodpovědné uplatňování veřejné moci (viz. např. nález sp. zn. II. ÚS 99/07). V těchto intencích obecné soudy postupovaly, a v tomto směru jim proto nelze ničeho vytknout. Názor stěžovatele vyjádřený v ústavní stížnosti, totiž že stát nese odpovědnost i v případě, kdy jeho orgány postupovaly plynule, bez zjevných průtahů, proto není správný a nelze mu dát za pravdu. Výjimkou by byl případ, kdy by zákon obsahoval úpravu, která by průtahy zavinila, a přitom by nešlo o ochranu základního práva účastníka řízení. To ale stěžovatel netvrdí. Lze tedy uzavřít, že za zbytečný průtah (viz čl. 38 odst. 2 Listiny) nelze označit právo domáhat se svého práva stanoveným postupem (viz čl. 36 odst. 1 Listiny).
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá průtahy v konkurzním řízení, aniž bere do úvahy jeho specifické podmínky. Zcela přehlíží, že délku tohoto řízení zásadním způsobem ovlivňují vedlejší řízení, konkrétně incidenční spory. Průtahy těchto řízení nelze přičítat hlavnímu řízení a je třeba je řešit samostatně, neboť jsou-li vyvolána, probíhají nadále zcela samostatně. V daném případě probíhala dvě incidenční řízení, jedno vyvolané stěžovatelem a jedno vyvolané správcem konkurzní podstaty. Délka těchto řízení zásadním způsobem ovlivnila délku konkurzního řízení. Délku konkurzního řízení navíc ovlivňuje i postup správce konkurzní podstaty. Ústavní soud je stejného názoru jako Nejvyšší soud, že stát nenese přímou odpovědnost za nesprávný výkon funkce správce konkurzní podstaty, který je v tomto směru odpovědným samostatně. Stát odpovídá toliko za nesprávný úřední postup při výkonu své dohlížecí funkce nad správcem konkurzní podstaty. Takto však nárok stěžovatele uplatněn nebyl, a proto se jím ani obecné soudy v této rovině zabývat nemohly.
Listina účastníkovi řízení garantuje právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (viz čl. 38 odst. 2). Z této formulace vyplývá, že při zjišťování odpovědnosti za průtahy v řízení se nelze omezit jen na samotnou délku řízení, ale je třeba se zabývat i důvody, které délku řízení způsobily. Je tomu tak proto, že v každém řízení je třeba respektovat i ostatní základní práva účastníků řízení, zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Projednání věci bez zbytečných průtahů proto nemůže vést k popření ostatních základních práv, která musí být v řízení respektována. Postupují-li orgány státu plynule a délka řízení je ovlivněna nutností respektovat základní práva všech jeho účastníků, nejde ze strany státu o nesprávný úřední postup, a to ani v případě, kdy délka řízení je nepřiměřená. Ústavní soud ve svém plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 uvedl: "Rychlost řízení může být uvažována až v rámci konkrétního - spravedlivého - procesu. Proces - byť by byl garantován jako "rychlý" - by neměl rozumného smyslu, pokud by nebyl spravedlivý, negarantoval spravedlivý výsledek, tedy (mj.) pokud by v něm neměl každý možnost domáhat se ochrany svého práva (jde o pojmovou součást procesu). Základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny každého na ochranu svého práva, realizovatelné v řízení, z povahy věci předchází rychlosti tohoto řízení, je jeho obligatorním východiskem. Jinak by se proces, a v něm i jeho rychlost, prakticky stávala samoúčelem."
Průtahy dále dle stěžovatele znemožnily naplnit jeho legitimní očekávání, že jeho nárok na uspokojení pohledávky I. třídy bude z výtěžku konkurzu uspokojen ze 100%, neboť v průběhu řízení nabyl účinnosti zákon 105/2000 Sb., podle kterého připadl na tyto pohledávky pouze 30% z výtěžku konkurzu. I zde ovšem platí beze zbytku vše, co bylo řečeno shora ve vztahu k otázce průtahů postupem soudu. Stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že v konkurzním řízení nebude správce konkurzní podstaty rozporovat jím přihlášenou pohledávku. Právní úprava není nemněnou kategorii, proto nelze legitimně očekávat, že se právní úprava nebude měnit. Stěžovatel mohl legitimně očekávat, že jeho nárok bude konkrétním způsobem vypořádán až v okamžiku, kdy mu bylo v incidenčním řízení právo na vyrovnání jeho pohledávky rozvrhem v konkurzním řízení přiznáno, což se stalo až za platnosti nové úpravy zavedené zákonem 105/2000 Sb.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu, a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu