ECLI:CZ:US:2011:2.US.115.08.1
sp. zn. II. ÚS 115/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 2. března 2011 sp. zn. II. ÚS 115/08 ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2011 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2007 č. j. 23 Co 389/2007-142 potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. června 2007 č. j. 11 C 210/2003-127, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že žalovaný je povinen platit mu nájemné z titulu nájmu bytu, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení.
Výrok
I. Výrok I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2007 č. j. 23 Co 389/2007-142 v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaný je povinen platit stěžovateli nájemné ve výši 4 500 Kč měsíčně za dobu od 6. srpna 2003 do 21. prosince 2006, se zrušuje.
Ve zbytku se návrh na zrušení tohoto rozsudku zamítá.
II. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. června 2007 č. j. 11 C 210/2003-127 se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. ledna 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva, zejména právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do něhož bylo zasaženo postupem nerespektujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Dále mělo dojít k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy o závaznosti nálezů Ústavního soudu.
Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy před vydáním zrušujícího nálezu Ústavního soudu i poté a tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla opětovně porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť jimi bylo rozhodnuto o věci samé prakticky identickým způsobem, a to přesto, že nálezem ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 (viz níže) Ústavní soud judikoval, že "trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy". Obecné soudy přesto žalobu stěžovatele znovu zamítly, aniž by se uvedeným nálezem, který je pro ně závazný, řídily. Přitom vyšly z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz níže), dle něhož lze nájemné určit konstitutivním rozhodnutím pro futuro, nikoli zpětně. Odhlédly však od data podání žaloby. Normativně nepokryté období za dobu od podání žaloby do 21. prosince 2006 (kdy stěžovatel přestal být vlastníkem předmětného bytu) měl nalézací soud pokrýt soudcovským dotvořením chybějícího práva stanovením ústavně konformní výše nájemného a jistě by se nejednalo o porušení zákazu pravé zpětné účinnosti právních předpisů. Pokud tedy soudy přes shora označený nález vydaly prakticky stejná rozhodnutí jako v r. 2004, je stěžovatel s takovým postupem pochopitelně nespokojen. V ostatních směrech stěžovatel odkazuje na obsah své ústavní stížnosti ze dne 20. prosince 2005. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel požaduje přednostní projednání věci. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 25. ledna 2008 stěžovatel upozorňuje na nález sp. zn. III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 (N 174/47 SbNU 323), v němž jsou obecné soudy podrobeny v podstatě zdrcující kritice, pokud odmítají zabývat se oprávněnými nároky stěžovatele z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích uvedl, že respektuje judikaturu v oblasti regulovaného nájemného. Je si vědom také závaznosti nálezu vydaného v souzené věci. Dle jeho názoru však nelze odhlédnout od významného aspektu, kterým je otázka možnosti stanovit konstitutivním rozhodnutím výši nájemného zpětně, tedy s účinností před vydáním rozhodnutí. Má za to, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá možnost rozhodnout o povinnosti platit obvyklé nájemné pouze za dobu od rozhodnutí soudu, neboť náš právní řád je založen na principu zákazu pravé zpětné účinnosti právních předpisů. Případy pravé zpětné účinnosti lze sice jako výjimky připustit, ale jen na základě výslovné úpravy v Ústavě či v zákoně, přičemž ji lze ospravedlnit např. tam, kde právní povinnost byla již dříve jako mravní povinnost pociťována a současně má být dodržena legislativní zásada ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu [viz nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) a nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, nález č. 15)]. Proto je krajský soud přesvědčen, že pokud má být rozhodnuto o určení nájemného konstitutivním výrokem soudu, může takové rozhodnutí zakládat účinky nejdříve od data vyhlášení tohoto rozhodnutí, v daném případě od 27. června 2007. Protože však stěžovatel požadoval určení nájemného za dobu minulou, nezbylo soudům než takový požadavek považovat za nedůvodný.
Okresní soud v Pardubicích plně odkázal na odůvodnění svých rozsudků.
V replice na vyjádření účastníků řízení stěžovatel vyslovil nesouhlas s vyjádřením krajského soudu. V prvé řadě znovu poukázal na závaznost nálezu Ústavního soudu, který obecné soudy nerespektovaly. Nadto se stěžovatel nedomnívá, že by v případě vyhovění žalobě došlo k založení pravé zpětné účinnosti. O tu by šlo v případě konkrétního právního předpisu. Ve sledovaném období však nebylo možné z žádného právního předpisu čerpat a vypočítat příslušné nájemné, toto období tedy nebylo normativně pokryto pozitivní právní úpravou, proto lze jen stěží dovozovat zakládání pravé zpětné retroaktivity. Stěžovatel má za to, že absentuje-li v právním státu zcela konkrétní právní úprava určité společenské oblasti, je právě posláním obecných soudů, aby tyto mezery vyplňovaly svou judikaturou. Za evidentně nesprávný považuje stěžovatel i závěr o možnosti rozhodnout o případném navýšení nájemného nejdříve od data vyhlášení rozhodnutí, a to z důvodu možných obstrukcí ze strany žalovaného. Opačný názor ostatně sdílí jiné soudy, např. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 54 Co 335/2007 ze dne 14. listopadu 2007.
Ústavní soud si vyžádal také vyjádření vedlejšího účastníka J. P., ten se však k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 11 C 210/2003 bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. března 2004 č. j. 11 C 210/2003-35 zamítl návrh stěžovatele a Ing. E. J., kterým mělo být určeno, že nájemní smlouva o nájmu bytu č. 5/1386 ze dne 13. října 1995 uzavřená mezi Pražskou správou nemovitostí jako pronajímatelem a J. P. jako nájemcem (dále též "žalovaný") je v čl. II odst. 1, který zní: "Nájemce se zavazuje platit pronajímateli měsíčně nájemné a zálohy na služby, uvedené v rozpisu plateb, který je přílohou této smlouvy a může být pozměněn podle platných vyhlášek a podle nárůstu cen služeb spojených s provozem domu.", neplatná (viz výrok I), dále zamítl návrh, aby bylo určeno, že nájemné za užívání bytu č. 5/1386 postaveného na pozemku st. parc. č. 5307 činí částku ve výši 4 500 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. dubna 2003 s tím, že toto nájemné je žalovaný povinen platit do posledního dne příslušného měsíce (viz výrok II), a výrokem III rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
O odvolání stěžovatele a Ing. E. J. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. října 2004 č. j. 23 Co 235/2004-62, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (viz výrok I) a výrokem II rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel a Ing. E. J. podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 č. j. 26 Cdo 819/2005-76 odmítnuto jako nepřípustné.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností. Nálezem sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 64/40 SbNU 635) Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a návrh na zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně odmítl jako nepřípustný. V odůvodnění svého nálezu v prvé řadě poukázal na závěry vyslovené v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), že flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce v oblasti tzv. regulace nájemného vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni "obyčejného" zákona využitím principů ústavněprávní regulace. Proto Ústavní soud trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy, i na plénem formulovanou povinnost obecných soudů poskytovat ochranu jak právům (čl. 90 Ústavy), tak i základním právům (čl. 4 Ústavy), a za daného stavu rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Odkázal i na obdobnou argumentaci obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281), v němž byla ještě explicitněji zformulována povinnost soudů chránit základní práva jednotlivce cestou soudcovského dotvoření práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nedostály své povinnosti poskytovat ochranu základním právům a odepřely poskytnout soudní ochranu vlastnickému právu stěžovatele. Uzavřel, že bude na Nejvyšším soudu, aby po zrušujícím nálezu dovolání připustil, a položil tak základ pro sjednocení judikatury obecných soudů, pokud jde o soudcovské "dotvoření" práva v oblasti stanovení ústavně konformní výše nájemného. Dodal, že otázku neplatnosti ustanovení nájemní smlouvy o výši nájemného je třeba řešit jako otázku předběžnou, nicméně k formě petitu týkajícího se stanovení nájemného se Nejvyšší soud musí vyjádřit právě z důvodu své povinnosti sjednocovat judikaturu soudů. Vzhledem k její absenci, a tedy existenci právní nejistoty nejen stěžovatele, nelze připustit, aby Nejvyšší soud jen z důvodu formy žaloby dospěl k zamítavému rozsudku. Naopak, pokud se nebude stěžovatelem užitý petit shodovat s představou dovolacího soudu, musí být stěžovateli poskytnuta možnost úpravy petitu v dalším řízení před obecnými soudy.
Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 31. srpna 2006 č. j. 26 Cdo 1039/2006-94 rozsudky soudů prvního a druhého stupně, pokud jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na určení výše nájemného a o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Jinak dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že považuje za předčasné vyjádřit se k formě petitu týkajícího se stanovení nájemného. Žalobcům musí být totiž poskytnuta možnost úpravy petitu v dalším řízení, a to i s ohledem na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59).
Soud prvního stupně poté rozhodl, že namísto dosavadní žalobkyně Ing. E. J. bude v řízení pokračováno jako se žalobcem jen se stěžovatelem, a připustil změnu žaloby navrženou stěžovatelem, dle které se určuje, že žalovaný je povinen platit žalobci z titulu nájmu bytu nájemné ve výši 4 500 Kč měsíčně počínaje dnem 1. dubna 2003 a konče dnem 21. prosince 2006, vždy do každého 15. dne příslušného měsíce. Napadeným rozsudkem pak žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že nájemné lze určit konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoli zpětně, jak je tomu v projednávané věci.
O odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, vyjma nákladového výroku. Uvedl, že o povinnosti platit obvyklé nájemné lze rozhodnout pouze za dobu ode dne rozhodnutí soudu, neboť se jedná o konstitutivní rozhodnutí, které, pokud by mělo zpětné účinky, by založilo pravou zpětnou účinnost, která je zakázána.
Po posouzení ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti se koncentruje jednak na řešení otázky, zda se lze domáhat určení (zvýšení) nájemného za dobu před podáním žaloby, ode dne jejího podání či až od přisuzujícího rozhodnutí, a jednak na posouzení namítaného porušení ústavních práv spočívajícího v nerespektování závěrů nálezu Ústavního soudu vydaného v téže věci.
Pokud jde o první nastíněnou otázku, obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel jako pronajímatel bytu žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 6. srpna 2003 požadoval určení, že žalovaný nájemce bytu je povinen platit zvýšené nájemné v částce 4 500 Kč měsíčně od 1. dubna 2003 do 21. prosince 2006. Důvodem podané žaloby byla skutečnost, že žalovaný platí nájemné pouze v regulované výši, která neodpovídá nájemnému obvyklému. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že nelze konstitutivně založit povinnost nájemce se zpětnou účinností, tj. za dobu před rozhodnutím soudu, a odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil.
Pro posouzení dané otázky jsou rozhodující závěry přijaté ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) týkajícím se problematiky deregulace nájemného. Ústavní soud v něm vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky. Zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 rovněž přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Vycházejíce z výše uvedených závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu, obecné soudy nepochybily, pokud zamítly žalobu stěžovatele na určení, že je žalovaný povinen platit zvýšené nájemné za dobu před podáním žaloby, tj. od 1. dubna 2003 do 5. srpna 2003. Jak je konstatováno v uvedeném stanovisku, rozhodnutí o zvýšení nájemného konstitutivně zasahuje do existujícího právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem tak, že mění jeho obsah, pokud jde o výši nájemného. Z tohoto pohledu zvyšování nájemného "do minula" neodpovídá povaze konstitutivního rozhodnutí a rovněž by představovalo nepřípustnou pravou retroaktivitu, neboť soud by zpětně přetvářel obsah právního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem a ukládal by nájemci povinnost platit vyšší nájemné i za období, v němž nájemce žádnou takovou povinnost neměl. V této části nelze rozhodnutí obecných soudů nic vytknout. To ostatně nečiní ani stěžovatel, který, byť navrhuje zrušit napadená rozhodnutí v celém rozsahu, ve svých tvrzeních odkazuje na rozhodné období od podání žaloby do 21. prosince 2006.
Jiná situace však nastává ohledně zamítnutí žaloby, pokud se jí stěžovatel domáhal, aby bylo žalovanému uloženo platit zvýšené nájemné za dobu od 6. srpna 2003 do 21. prosince 2006 (tedy od podání žaloby do dne, kdy stěžovatel přestal být vlastníkem předmětného bytu). Ze stanoviska pléna jednoznačně vyplývá, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006, přičemž od 1. ledna 2007 již jednostranné zvyšování nájemného připouští zákon. Právní závěr obecných soudů, že rozhodnout o povinnosti platit obvyklé nájemné lze pouze od vydání příslušného rozhodnutí do budoucna, tedy ústavně konformní není a porušuje základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ke způsobu poskytnutí ochrany uvedených práv stěžovateli se Ústavní soud podrobně vyjádřil v předchozím zrušujícím nálezu, na jehož argumentaci nyní plně odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti, vzhledem k dosavadnímu postoji obecných soudů k projednávané kauze, připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665), nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) nebo nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/06 ze dne 2. 6. 2009 (N 126/53 SbNU 577) Ústavní soud upozornil na to, že závaznost ústavněprávního názoru Ústavního soudu v téže věci působí ještě mnohem naléhavěji (přísněji) než závaznost precedentní. Obecně negativní přístup k právnímu názoru vyslovenému Ústavním soudem vyvolává nejistotu, zda soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Musí si totiž být vědom, že pokud právní názor Ústavního soudu v konkrétním případě nehodlá vzít na vědomí, v řízení o případné další ústavní stížnosti bude s největší pravděpodobností Ústavní soud judikovat ve smyslu svého předchozího rozhodnutí. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 77/97 ze dne 18. 11. 1998 (N 142/12 SbNU 317), kde vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu dovodil také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny, neboť "rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ačkoli již ve stejné věci či skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána".
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích v uvedeném rozsahu podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil; ve zbytku ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku na základě citovaného stanoviska Ústavního soudu zamítl.
Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do stěžovatelových základních práv je namístě zrušit toliko rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace je třeba považovat návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích za nepřípustný (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto byl v této části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona odmítnut.