ECLI:CZ:US:2011:2.US.1150.11.1
sp. zn. II. ÚS 1150/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Letida, s. r. o., Komenského nám. 1342/7, Třebíč, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2010 č. j. 25 Cm 131/2009-83 a výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2011 č. j. 7 Cmo 7/2011-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva stanovená v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Soud prvního stupně napadeným výrokem v záhlaví označeného rozsudku, vydaného ve sporu o ochranu před neoprávněným užitím názvu právnické osoby a proti jednání nekalé soutěže, uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 15.195,20 Kč. Odvolací soud potvrdil napadeným výrokem shora citovaného usnesení rozhodnutí soudu prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že krajský soud při posuzování její úspěšnosti ve sporu vycházel z úvahy, že žalovala na tři žalobní požadavky, tj. odstranění závadného stavu, omluvu a přiměřené zadostiučinění v penězích, z nichž dva shledal důvodnými, na základě čehož dospěl k poměru úspěšnosti 2/3:1/3. Stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí a je přesvědčena, že jí měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení, neboť v případě posledního požadavku je její neúspěch dán pouze úvahou soudu. Dle jejího názoru je při rozhodování takového sporu třeba vyjít z analogického rozhodování ve sporech na ochranu osobnosti a na podporu svých tvrzení poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99. Soudu druhého stupně vytýká, že se s těmito argumenty vůbec nevypořádal, přestože byly obsaženy již v jejím odvolání, a v tomto ohledu odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 636/99. Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě nastala obdobná situace jako ve věci, jíž se Ústavní soud zabýval v prvně citovaném nálezu, neboť oba soudy při úvahách o úspěchu ve věci postupovaly mechanicky, bez hodnocení a vysvětlení, v čem je spatřován úspěch či neúspěch navrhovatele ve sporu.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02 ve SbNU sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné.
V projednávané věci Ústavní soud shora vymezená pochybení neshledal. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně stěžovatelce přiznal na nákladech řízení částku představující 1/3 všech důvodně vynaložených nákladů a rozhodnutí odůvodnil §142 odst. 2 o. s. ř s tím, že stěžovatelka byla v řízení úspěšná v rozsahu 2/3 a neúspěšná v rozsahu 1/3, neboť shledal důvodnými pouze první dva žalobní požadavky. Ke shodnému závěru dospěl i vrchní soud, který rozhodnutí prvostupňového soudu jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého usnesení pak podrobně vyložil, proč dle jeho názoru není možné nárok na přiměřené zadostiučinění při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednit a proč tedy v daném případě nepřiznání tohoto nároku stěžovatelce soudem prvního stupně za situace, kdy se jí nepodařilo prokázat vznik nemajetkové újmy, bylo nutno kvalifikovat jako její částečný neúspěch.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vysvětlily, jakou úvahou byly při rozhodování o nákladech řízení vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro aplikaci ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. Z obsahu odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je rovněž patrno, že se soud odvolacími námitkami stěžovatelky zabýval a při svých úvahách je zohlednil. Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatelky, že obecné soudy postupovaly mechanicky, bez hodnocení a vysvětlení, v čem je spatřován úspěch či neúspěch navrhovatele ve sporu. O projev libovůle se v daném případě zjevně nejedná.
Ústavní soud tedy žádný důvod pro zásah do nezávislého rozhodování obecných soudů neshledal. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/99 a sp. zn. III. ÚS 636/99 není případná. V prvém případě totiž bylo stěžejním pochybením (na rozdíl od projednávané věci) to, že obecné soudy nákladové rozhodnutí neodůvodnily vůbec. V případě druhém se jednalo o zcela odlišnou procesní situaci, kdy navíc odvolací soud zcela ignoroval existenci vyjádření žalobce k odvolání žalovaných.
Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu