ECLI:CZ:US:2011:2.US.1220.08.1
sp. zn. II. ÚS 1220/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 5 C 41/99-205 ze dne 8. 3. 2001, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 280/2001-310 ze dne 3. 10. 2001 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 793/2005-610 ze dne 30. 1. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, domnívaje se, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadená rozhodnutí vzešla z řízení, v němž se žalobkyně Y. H. a H. V. (dále jen "vedlejší účastnice") domáhaly proti žalovaným 1) A.S.A. spol. s r.o. a 2) hlavnímu městu Praha v konečném znění žaloby zaplacení částky 105.321.480,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které měli získat žalovaní užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví vedlejších účastnic.
Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") částečným a mezitímním rozsudkem č. j. 5 C 41/99-205 ze dne 8. 3. 2001, jímž žalobu proti prvé žalované zamítl (výrok I.) a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení (výrok III.), základ žaloby proti druhému žalovanému, tedy stěžovateli, označil však po právu (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že v době od 18. 5. 1996 do 18. 5. 1999, tj. v období, za něž bylo požadováno vydání bezdůvodného obohacení, byly vedlejší účastnice vlastnicemi pozemků p. č. 1608/6 o výměře 5.542 m2 (dříve č. kat. 91) a p. č. 1608/7 o výměře 6.481 m2 (dříve č. kat. 105) v katastrálním území Ďáblice. Předmětné pozemky vedlejší účastnice zdědily po M. B., zemřelé dne XX. X. XXXX, která je nabyla v restituci na podkladě rozhodnutí Pozemkového úřadu hlavního města Prahy č. j. PÚ 10413/93 ze dne 26. 7. 1993 o schválení dohody o vydání věci ze dne 9. 3. 1993 s Místním úřadem Praha - Ďáblice. Ještě předtím, dne 26. 8. 1992, uzavřela M. B. se stěžovatelem jako nájemcem nájemní smlouvu č. 31220/67/92/N, jíž se zavázala na dobu od 1. 8. 1992 do dne přechodu vlastnictví z pronajímatele na nájemce přenechat pozemky č. kat. 91 o výměře 3.660 m2 a č. kat. 105 o výměře 6.740 m2 pro stavbu skládky tuhých komunálních odpadů. Za účelem zřízení a provozu této skládky dal stěžovatel posléze předmětné pozemky smlouvou ze dne 5. 11. 1992 do podnájmu prvé žalované. Dne 23. 9. 1993 uzavřela M. B. se stěžovatelem nejprve kupní smlouvu na prodej části pozemku p. č. 1608/6 o výměře 3.800 m2 a dne 14. 2. 1994 pak kupní smlouvu na prodej části pozemku p. č. 1608/7 o výměře 5.791 m2. Zápis vlastnictví pro stěžovatele podle uvedených smluv byl proveden až 7. 6. 2000. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně shledal nájemní smlouvu ze dne 26. 8. 1992 za neplatnou, neboť jednak M. B. nebyla v době jejího uzavření vlastnicí předmětných pozemků, a neměla tudíž právo je pronajmout, a dále pro neurčitost předmětu smlouvy týkající se rozporu ke smlouvě přiloženého orientačního plánku se zakreslením stavby skládky a výměr sjednaných ve smlouvě, které zakreslení neodpovídaly. Soud zvažoval i možnost posouzení smlouvy jako smlouvy inominátní, případný projev vůle smluvních stran směřovaný k uzavření podobné smlouvy se mu však jevil v rozporu s jazykovým vyjádřením obsaženým ve smlouvě. Jelikož se tedy jednalo o neplatný právní úkon, byly smluvní strany povinny podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), vrátit si navzájem přijaté plnění. Nárok vedlejších účastnic ve vztahu ke stěžovateli proto soud shledal co do základu po právu. Ve vztahu k prvé žalované, která pozemky fakticky užívá na podkladě neplatné podnájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelem, podle soudu závazkový vztah o vydání bezdůvodného obohacení vedlejším účastnicím nevznikl, ten trvá jen mezi smluvními stranami neplatné smlouvy.
K odvolání stěžovatele a prvé žalované Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 280/2001-310 ze dne 3. 10. 2001 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., ve výroku III. ho změnil tak, že vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit prvé žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 434.025,- Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Odo 793/2005-610 ze dne 30. 1. 2008 odmítl jako nepřípustné, shledávaje rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů ohledně neplatnosti nájemní smlouvy, který je založen na "formalistickém, ústavně nekonformním a nesprávném přístupu" soudu k dané otázce. Podle jeho názoru skutečnost, že pronajímatelka nebyla v době uzavření nájemní smlouvy vlastnicí pronajímaných pozemků, nezpůsobovala neplatnost této smlouvy, ale nanejvýše časově ohraničené porušení povinností pronajímatele přenechat předmět nájmu nájemci. Na podporu této argumentace se stěžovatel dovolává judikatury Nejvyššího soudu týkající se platnosti kupní smlouvy, na níž nemá vliv, že prodávající není vlastníkem, pročež stěžovatel má za to, že uvedené závěry lze analogicky aplikovat i na nájemní smlouvu. Pro případ neplatnosti nájemní smlouvy měly obecné soudy dle stěžovatele vycházet z projevu vůle smluvních stran, kterým bylo umožnit na předmětných pozemcích vybudování a provozování skládky do doby uzavření kupní smlouvy. Tímto byly splněny předpoklady pro posouzení smlouvy jako smlouvy nepojmenované. Pronajímatelka byla oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a jelikož nárok oprávněné osoby na vydání věci je dle dosavadní judikatury právem, které se dědí a k němuž mají oprávněné osoby dispoziční právo, nebylo možno dovodit neplatnost smlouvy ani z důvodu nemožnosti plnění. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s posouzením smlouvy jako neurčité a požadavek na vydání plnění z bezdůvodného obohacení označuje za rozporný s dobrými mravy s ohledem na ujištění pronajímatelky o svém dispozičním právu, jež bylo zahrnuto do smlouvy.
Stěžovatel dále setrvává na svém stanovisku, že se na úkor vedlejších účastnic bezdůvodně neobohatil. Mezi ním a vedlejšími účastnicemi neexistuje žádný právní vztah, a to z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy, nelze se proto o něj při rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení opírat, naopak je třeba vycházet ze skutečného stavu, tj. pozornost zaměřit na skutečného uživatele předmětných pozemků, jímž není stěžovatel, ale první žalovaná. Rozhodnutími obecných soudů, které tuto skutečnost neakceptovaly, došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva stěžovatele, a tedy k porušení čl. 11 odst. 1, 3 Listiny.
Poslední skupinu námitek stěžovatel směřuje do procesního postupu obecných soudů, postihující údajně jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Nejvyššímu soudu vytýká, že se zcela odmítl zabývat otázkou platnosti nájemní smlouvy, přestože uvedená námitka byla zahrnuta již v původním dovolání ze dne 1. 2. 2002, nikoliv až v jeho doplnění ze dne 9. 9. 2005, v němž stěžovatel reagoval na vývoj judikatury, ke kterému došlo v průběhu tříletého období mezi uplatněním dovolání a jeho předložením Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Prodlením s předložením věci dovolacímu soudu bylo porušeno i jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Pochybení shledává stěžovatel rovněž na straně Městského soudu v Praze, který se jednak nevypořádal s předloženými námitkami a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, a též nerozhodl o části odvolání podaného stěžovatelem proti rozsudku prvostupňového soudu.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, přičemž vytýkané, do ústavní roviny zasahující pochybení obecných soudů neshledal. K samotné stěžovatelově argumentaci lze podotknout, že se převážně jedná o námitky, které byly uplatněny již v průběhu předcházejícího řízení a se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se všemi spornými otázkami podrobně zabývaly, svoje argumenty v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily (v tomto směru je tedy kritika údajně nedostatečně odůvodněného rozhodnutí odvolacího soudu nedůvodná). Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Posuzovaná ústavní stížnost z větší části představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního. Pokud stěžovatel za této situace předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí instančnímu přezkumu, domnívá se tak nepřípadně, neboť jak bylo výše naznačeno, role běžného instančního přezkoumávání Ústavnímu soudu nepřísluší.
Zásadní otázku, jež obecné soudy v projednávané věci řešily, představuje posouzení nájemní smlouvy ze dne 26. 8. 1992 z hlediska její platnosti. Stěžovatel s přijatými právními závěry o absolutní neplatnosti této smlouvy nesouhlasí a obecným soudům vytýká příliš formální způsob interpretace.
Ústavní soud v řadě svých předchozích rozhodnutí (např. nález sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008, dostupný na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k interpretaci smluv formuloval několik zásad. Opakovaně například zdůraznil, že je třeba vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a interpretaci zásadní roli. Dále ve své judikatuře dovodil, že právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smluv nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu jeho priority nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a korespondujícího ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny. Tomu také odpovídají direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když jednoznačně stanoví prioritu skutečné vůle účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle (§35 odst. 2 občanského zákoníku). Dalším základním principem výkladu smluv, který Ústavní soud v této souvislosti formuloval, je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
V dané věci obecné soudy výše uvedené ústavněprávní požadavky výkladu právních úkonů respektovaly. Ústavní soud odkazuje zejména na napadený rozsudek obvodního soudu ze dne 8. 3. 2001, zahrnující relevantní výkladová pravidla, po jejichž aplikaci se nalézacímu soudu jevil případný projev vůle smluvních stran směřovaný k uzavření inominátní smlouvy v rozporu s jazykovým vyjádřením obsaženým ve smlouvě. Z hlediska právního posouzení smlouvy nelze dále pominout, že i v případě odlišného závěru soudu o povaze smlouvy, byla by tato neplatná pro svou neurčitost, jak dovodily obecné soudy. Odmítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti tuto skutečnost připustit, nelze mu s ohledem na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu v jeho argumentaci přisvědčit. Snaha stěžovatele zvrátit závěry obecných soudů o neplatnosti smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1992 prostřednictvím zbývajících námitek se pak ve světle řečeného jeví jako zjevně bezúspěšná.
Situaci, kdy dojde k plnění z neplatné smlouvy, normuje expressis verbis právní řád v ustanovení §457 občanského zákoníku. Jedná se o jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 občanského zákoníku, kterou je nutno vypořádat podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, a zároveň se jedná i o závazkový právní vztah vzniklý ze zvláštního právního důvodu podle §489 občanského zákoníku, a je třeba jej tak hodnotit. Z dikce ustanovení §457 občanského zákoníku přitom jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany, což platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srovnej například rozsudek sp. zn. 33 Odo 369/2004 ze dne 20. 4. 2005, nebo rozsudek sp. zn. 33 Odo 351/2004 ze dne 5. 5. 2005; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl - viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pro posouzení vztahu účastníků neplatné nájemní smlouvy je nerozhodné, jakým způsobem konzumoval "nájemce" plnění, jehož se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo; podnájemní smlouva uzavřená tímto nájemcem s další osobou - coby neplatný právní úkon - s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení jen mezi jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1108/2004 ze dne 19.10. 2005). Za tohoto stavu je zřejmé, že výklad Nejvyššího soudu (a následná aplikace práva v posuzované věci) je výkladem podústavního práva, který je ustálený a ústavně konformní, tudíž nezpůsobilý zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele.
Zbývá se zabývat námitkou stěžovatele, podle níž proces vedený obecnými soudy nebyl spravedlivý. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Shora popsaná situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele bránit se proti nároku uplatněnému vůči němu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Městský soud v Praze řádně projednal obě podaná odvolání, přičemž postup, který zvolil, není v rozporu s jejich obsahem. Stěžovatel sice své podání v úvodu směřoval obecně proti částečnému a mezitímnímu rozsudku obvodního soudu č. j. 5 C 41/99-205 ze dne 8. 3. 2001, nicméně z jeho odvolací argumentace a především ze závěrečného návrhu, který zní "druhá žalovaná navrhuje změnit napadený rozsudek tak, že nárok žalobkyň není vůči druhé žalované po právu", jednoznačně vyplývá, že stěžovatel mínil napadnout jen výrok II. rozsudku obvodního soudu. Uvedené přitom potvrzuje i obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 3. 10. 2001, kde stěžovatel svou žádost, aby "ve smyslu podání odvolání bylo i rozhodnuto, žádá, aby rozsudek soudu prvního stupně byl ve vztahu k tomuto žalovanému změněn tak, že se žaloba proti němu zamítá...", zopakoval. Závěr odvolacího soudu (viz strana 4, odstavec třetí rozsudku Městského soudu v Praze), že odvolání stěžovatele se nevztahovalo k postavení první žalované, tedy nesměřovalo do výroku I. rozsudku nalézacího soudu, je proto zcela logický.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který v rámci uplatněných dovolacích důvodů odmítl přezkoumat správnost právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 26. 8. 1992 s tím, že výhrady proti tomuto právnímu závěru uplatnil stěžovatel až po skončení dvouměsíční dovolací lhůty [srov. §242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Stěžovatel naopak tvrdí, že předmětná námitka byla zahrnuta již v původním dovolání ze dne 1. 2. 2002, a to formou odkazu na jeho odvolání ze dne 27. 6. 2001.
Z předloženého dovolání stěžovatele ze dne 1. 2. 2002 se podává, že stěžovatel napadl rozsudek soudu druhého stupně, neboť podle jeho názoru nevycházel z obsahu provedeného dokazování. V čl. I. pak stěžovatel odkazuje z důvodu stručnosti na obsah odvolání ze dne 27. 6. 2001, ve kterém uvedl veškeré námitky, které k věci měl, a ve kterém podrobně rozvedl skutkový a právní stav sporné věci. V čl. II. až IV. stěžovatel bez jakékoli návaznosti na předchozí konstatování rozvádí dovolací argumentaci.
Dle mínění Ústavního soudu postupoval dovolací soud při posouzení uplatněných dovolacích důvodů v mezích své kompetence, způsob, jakým rozhodl o podaném dovolání, nevykazoval žádný deficit zákonnosti a ani ústavnosti. Nelze přehlížet, že dovolání se řadí k mimořádným opravným prostředkům, je podáváno proti pravomocnému rozhodnutí a prolamování právní moci jako zásah do nastolené právní jistoty lze připustit jen za zvýšených nároků na formální přesnost a úplnost podání a nese s sebou přirozeně i potřebu specifické právní argumentace. V konkrétním případě není přitom z formulace dovolání stěžovatele zcela jasně seznatelné, zda jeho odkaz na obsah odvolání nahrazuje rekapitulaci projednávané věci, či se jedná o počátek dovolací argumentace. Obsah podání ze dne 9. 9. 2005, nazvaného doplnění dovolání, svědčí spíše pro první domněnku, neboť v něm zahrnutou argumentaci směřovanou proti neplatnosti nájemní smlouvy označuje stěžovatel výslovně za doplňující, resp. rozšiřující původní návrh. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 občanského soudního řádu. Ústavní soud připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt) vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Nejasně formulovaným dovoláním si přitom stěžovatel sám uzavřel cestu k meritornímu přezkumu námitek popírajících neplatnost nájemní smlouvy Nejvyšším soudem.
Pokud jde o tvrzené průtahy, k nimž mělo docházet v souvislosti s předložením věci dovolacímu soudu, Ústavní soud, aniž by zkoumal opodstatněnost této námitky, poukazuje na to, že řízení před obecnými soudy je již skončeno a v řízení o ústavní stížnosti nelze tvrzené pochybení nijak napravit. Stěžovatel měl navíc případně k dispozici příslušné procesní prostředky již v době, kdy k průtahům docházelo [návrh na určení lhůty k provedení úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Pokud jde o procesní prostředek k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy, pak jím je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
Je tedy namístě shrnout, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a jeho ústavní stížnost jakožto návrh zjevně neopodstatněný musel Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu