ECLI:CZ:US:2011:2.US.1285.10.1
sp. zn. II. ÚS 1285/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 139/2006-74 ze dne 20. 2. 2008, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 347/2008-95 ze dne 11. 12. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3318/2009-110 ze dne 26. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po upřesnění petitu podáním ze dne 13. 5. 2010 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, domnívaje se, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatel v návrhu současně požádal o přiznání úhrady nákladů za právní zastupování před Ústavním soudem.
Z přiloženého listinného materiálu bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též "obvodní soud") v pořadí prvním rozsudkem č. j. 5 C 139/2006-36 ze dne 18. 4. 2007 vyhověl žalobě Ing. M. T. (dále jen "vedlejší účastnice") a určil, že výpověď ze dne 17. 5. 2006 z nájmu k bytu nacházejícím se v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 319 v ulici Sochařská 4 v Praze 7 (blíže specifikovaném ve výroku rozsudku), daná stěžovatelem vedlejší účastnici, je neplatná, neboť nebyly naplněny zákonné důvody pro výpověď z nájmu bytu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 64 Co 267/2007-62 ze dne 15. 11. 2007 zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem č. j. 5 C 139/2006-74 ze dne 20. 2. 2008 žalobě vedlejší účastnice opětovně vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Po právní stránce obvodní soud konstatoval, že výpověď z nájmu bytu neobsahuje v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), závazek stěžovatele poskytnout vedlejší účastnici při vyklizení bytu odpovídající bytovou náhradu, tj. v daném případě přístřeší, a proto je podle §39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem. Soud opakovaně neshledal ani naplnění zákonných důvodů pro výpověď z nájmu bytu. Podle jeho zjištění vedlejší účastnice a její syn v předmětném bytě nikdy nepodnikali, živnostenská oprávnění jim posléze byla zrušena na vlastní žádost. Pokud jde o druhý výpovědní důvod, tj. existence dvou či více bytů, vedlejší účastnice skutečně formálně vlastnila další byt v Praze 5, který však smlouvou ze dne 11. 5. 2006 darovala synovi, byť ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v souladu se smlouvou do rozhodnutí soudu nedošlo. Podle názoru soudu nebylo možno po vedlejší účastnici spravedlivě požadovat bydlení v tomto místě, a to s ohledem na nepříznivý zdravotní stav vedlejší účastnice a obsazenost daného bytu, který obýval její syn s rodinou.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 347/2008-95 ze dne 11. 12. 2008 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3318/2009-110 ze dne 26. 1. 2010 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dal najevo v ústavní stížnosti. Podle jeho názoru nesprávně posoudily otázku platnosti výpovědi z nájmu bytu, když nepřípustně extenzivním způsobem a v rozporu s ustanovením §712 odst. 1 občanského zákoníku vyložily pojem "bytová náhrada", zahrnujíce do něj i přístřeší. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2922/2007 ze dne 28. 5. 2008 považuje stěžovatel za nepřípadný vzhledem ke skutečnosti, že se vztahoval ke zcela odlišné skutkové situaci, navíc citované rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno dva roky po podání výpovědi z nájmu. Úkolem soudu bylo spíše zkoumat, zda výpověď splňovala veškeré náležitosti dle stavu k 17. 5. 2006, přičemž měl přihlédnout k tomu, že otázka, zda je přístřeší bytovou náhradou sui generis, je v odborných kruzích již dlouho sporná.
Stěžovatel rovněž poukázal na skutkové okolnosti případu, zejména na vlastnické právo vedlejší účastnice k bytu 3+1 v Praze, pročež za dané situace bylo v rozporu s dobrými mravy, aby jí zajišťoval přístřeší. Uvedenou skutečností se však obecné soudy nezabývaly. Vedlejší účastnice nakonec sama v dubnu 2008 byt opustila, aniž by se přístřeší dožadovala, čímž fakticky zanikla povinnost stěžovatele jej poskytnout. V dané souvislosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že poučení o povinnosti zajistit přístřeší nepatří k zákonným náležitostem výpovědi z nájmu bytu, v podobných případech je totiž možno aplikovat přímo kogentní ustanovení zákona. Stěžovatel byl tak, bez ohledu na text podané výpovědi, povinen přístřeší vedlejší účastnici zajistit a této své povinnosti byl prý ochoten dostát. Prohlášením výpovědi z nájmu za absolutně neplatnou z důvodu absence písemného závazku zabezpečit bytovou náhradu obecné soudy poskytly nepřiměřenou ochranu právům vedlejší účastnice a naopak omezily především vlastnické právo stěžovatele. Jmenovitě rozhodnutí odvolacího soudu označil stěžovatel v tomto ohledu za nevyvážené a diskriminující.
Další skupina stížnostních námitek směřovala do procesního postupu obecných soudů. Obvodní soud podle stěžovatele ignoroval závazný právní názor odvolacího soudu, dle jeho pokynu nedoplnil dokazování, a nakonec vydal totožné rozhodnutí jako v prvním případě, kdy ovšem nově shledal neplatnost výpovědi z nájmu pro nedostatek formálních náležitostí. Odvolací soud poté překvapivě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, čímž porušil zásadu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování obecnými soudy, neboť za totožné důkazní situace a v rozporu se svou vlastní judikaturou vydal naprosto protichůdné rozhodnutí. Stěžovatel závěrem upozornil na porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, kterého se dopustily obecné soudy, jestliže absenci zákonného poučení o povinnosti pronajímatele poskytnout přístřeší nezjistily v počáteční fázi řízení a "zbytečným konáním dalšího řízení ... zvyšovaly náklady stěžovatele na právní zastoupení".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
Jádro ústavní stížnosti tvoří polemika se závěry obecných soudů a tvrzené pochybení soudů v důsledku chybné interpretace ustanovení §711 odst. 3 občanského zákoníku a zahrnutí přístřeší mezi bytové náhrady ve smyslu ustanovení §712 odst. 1 občanského zákoníku, v jehož důsledku byla výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelem posouzena jako neplatná pro nesplnění formálních náležitostí (neobsahovala závazek k poskytnutí bytové náhrady ve formě přístřeší). Stěžovatelem předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva. V tomto směru Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se mj. o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371).
Pochybení podobného charakteru nyní shledáno nebylo. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a své závěry, přijaté na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a podle zásady volného hodnocení důkazů, logicky a srozumitelně odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy nebylo možno nic vytknout.
Nelze přisvědčit stěžovatelově argumentaci týkající se interpretace příslušných ustanovení občanského zákoníku ze strany obecných soudů, v jejímž důsledku bylo přístřeší, dle názoru stěžovatele zcela mimo rámec zákona, zahrnuto pod bytové náhrady ve smyslu ustanovení §711 odst. 3, potažmo §712 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že dle ustálené judikatury (viz četná rozhodnutí dovolacího soudu citovaná v napadeném usnesení) je přístřeší považováno za bytovou náhradu svého druhu a od tohoto právního názoru se nemá důvod odchýlit ani v posuzovaném případě. Ústavní soud nemůže přehlédnout dlouhodobé judikatorní působení Nejvyššího soudu k této otázce, neboť ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva je nutno ustálenou judikaturu soudů a v ní obsaženou interpretaci považovat za zákon v materiálním smyslu a za součást příslušné právní normy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU 455, či nález sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU 281, anebo rozhodnutí ESLP ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989). Jinak řečeno, není v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí, pokud je zákon, který pro to skýtá prostor, dotvářen judikaturou soudů.
K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud dodává, že stěžovatel musí při ochraně svého vlastnictví respektovat platnou zákonnou úpravu. Jestliže využívá možnosti vyplývající z §711 odst. 2 písm. b), c) občanského zákoníku, musí jeho výpověď mít obsahové náležitosti zakotvené v §711 odst. 3 věta druhá. V opačném případě je povinen snášet nepříznivé následky spojené s absencí některé z náležitostí, tj. neplatnost výpovědi. Jestliže v konkrétní věci obecné soudy shodně konstatovaly, že jedna z náležitostí ve výpovědi, kterou stěžovatel dal vedlejší účastnici, chybí, pak je konstatování neplatnosti výpovědi logickým důsledkem takového zjištění a jakékoliv další námitky jsou irelevantní.
Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud námitku dovolávající se překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jež měla být vyvolána tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, respektive potvrdil jeho názor ohledně absolutní neplatnosti výpovědi z nájmu, byť ve svém předchozím zrušujícím usnesením k tomuto závěru nedospěl. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že o "překvapivé" rozhodnutí se jedná především tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože posoudil věc po právní stránce odlišně. Účastník řízení je tak zbaven možnosti vyjádřit se k novému právnímu názoru a určité skutečnosti jsou pak předmětem pouze jednoho řízení, čímž je porušena zásada dvojinstančnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 349/05, N 69/45 SbNU 119, nebo nález sp. zn. III. ÚS 257/98, N 10/13 SbNU 65). Taková situace však zjevně v posuzované věci nenastala.
Stěžovatel závěrem namítá porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které spojuje se skutečností, že obecné soudy zaujaly právní názor ohledně neplatnosti výpovědi z nájmu až po dvou letech řízení. Ústavní soud připouští, že popisovaný stav není optimální, nicméně to bez dalšího neznamená, že zakládá porušení práv v rovině ústavněprávní a tedy by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska je rozhodné, zda byl aplikovaný právní názor řádně, tzn. ústavně konformním způsobem, odůvodněn, kterážto podmínka byla v projednávané věci splněna.
Má-li stěžovatel za to, že řízení probíhalo nepřiměřeně dlouho, může v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnit nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, za nějž se považuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, resp. v přiměřené lhůtě.
Ve vztahu k námitce, že obecné soudy svým postupem prodloužily řízení a navýšily tak náklady účastníků na právní zastoupení, Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel pokračoval v řízení ohledně platnosti jím podané výpovědi z nájmu bytu i poté, co dne 30. 1. 2008 výpověď z nájmu bytu podala druhá strana, tj. vedlejší účastnice, a ke dni 30. 4. 2008 jej vyklidila. Uvedená skutečnost byla známa již před rozhodnutím nalézacího soudu (v pořadí druhým), o čemž svědčí skutečnost, že soud se na jednání konaném dne 20. 2. 2008 pokusil o smírné vyřízení věci mezi účastníky (č. l. 70 přiloženého spisu). K uzavření smíru, i přes ochotu vedlejší účastnice na tento přistoupit, nakonec nedošlo zásluhou zástupkyně stěžovatele v substituci, která prohlásila, že k tomuto kroku nebyla zmocněna právní zástupkyní stěžovatele. Přitom to byla právě právní zástupkyně stěžovatele, která podáním ze dne 4. 2. 2008 upozornila soud na výpověď zaslanou vedlejší účastnicí a prostřednictvím svého podání se dožadovala jejího stanoviska k věci, a to s ohledem na další postup v řízení. Z řečeného pak vyplývá, že odpovědnost za navyšování nákladů řízení leží spíše na straně stěžovatele, který sveřepým uplatňováním dalších opravných prostředků, včetně ústavní stížnosti, toto řízení zjevně bezdůvodně prodlužoval. "V oblasti soukromoprávních vztahů obecně stíhá všechny povinnost řešit rozpory především dohodou (§3 odst. 2 občanského zákoníku)... V důsledku nevyřešení rozporů dohodou totiž může být vyvolán soudní spor, jehož souvislosti a důsledky mohou být pro všechny účastníky soukromoprávních vztahů (tedy nejen účastníky konkrétního řízení) různým způsobem nepříznivé, i když je soudní řízení i meritorní rozhodnutí zcela v souladu s ústavním pořádkem i právním řádem jako celkem. Důsledky plynoucí z tohoto rizika tedy přirozeně musí nést především účastníci konkrétního soudního řízení, kteří mají fakticky možnost volby mezi vyřešením rozporů dohodou nebo soudním sporem." (srov. nález sp. zn. II. ÚS 549/06, N 213/43 SbNU 381).
Je tedy namístě shrnout, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a jeho ústavní stížnost jakožto návrh zjevně neopodstatněný musel Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu