ECLI:CZ:US:2011:2.US.1361.11.1
sp. zn. II. ÚS 1361/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma o soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. J., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 241/2011 ze dne 28. dubna 2011, a usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 17/2010 ze dne 30. března 2011, spojené se žádostí o přednostní projednání, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. května 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně ponechána ve vazbě z útěkového a předstižného důvodu a usnesením soudu druhého stupně byla její stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její osobní svoboda a presumpce neviny.
2. V ústavní stížnosti konkrétně stěžovatelka rekapituluje, že je trestně stíhána pro trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 5 písm. c) trestního zákoníku. V tomto řízení je od 9. dubna 2010, tj. třináct měsíců, ve vazbě. Nejsou akceptovány její opakované přísliby, že nebude mařit řízení, ani přísliby jiných osob zaručujících se za stěžovatelku, ani to, že výkon vazby zdravotně špatně snáší.
3. Napadeným rozhodnutím je konkrétně vytýkáno, že jsou odůvodněny toliko obvyklými a ničím nepodloženými tvrzeními a zákonnými citacemi. Absentuje tedy hmatatelný důvod pro názor, že stěžovatelka zneužije trestního stíhání na svobodě. De facto podle názoru obecných soudů komukoliv hrozí vysoký trest, musí být stíhán vazebně. Dále obecným soudům vytýká, že dopředu avizují, že stěžovatelka bude uznána vinnou a bude odsouzena k vysokému trestu odnětí svobody. To, že je proti ní postupováno nestandardně dokresluje tím, že všem hlavním líčením byl přítomen jako veřejnost policista, který předmětnou věc vyšetřoval.
4. Souběžně stěžovatelka uvádí, že se jedná o právo na osobní svobodu, svobodu pobytu a pohybu s tím, že je stěžovatelka de facto před celkovým fyzickým a psychickým zhroucením, přičemž vazba trvá již třináct měsíců, jak bylo uvedeno výše. Proto navrhuje, aby její ústavní stížnost byla projednána přednostně mimo pořadí.
5. Ústavní soud posoudil nejprve případnou naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Věc je naléhavá, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování vazby stěžovatelky (a tím k prodlužování omezení její osobní svobody), ať už by samotné rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Proto byla tato věc projednána přednostně.
6. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, porušena její základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Ústavní soud považuje za nutné toliko zdůraznit, že ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí, s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, které musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. sp. zn. III. ÚS 18/96, N 88/6 SbNU 145; aj.).
7. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467; aj.) a již jen proto nelze na důvodnost zahájení trestního stíhání klást tytéž nároky jako na meritorní rozhodnutí. Při posuzování nezbytnosti zásahu do osobní svobody vazbou je proto nezbytné zkoumat, zda indicie, resp. zjištěné skutečnosti, toliko nasvědčují tomu, že se skutek stal, že se jej dopustil obviněný a že má všechny znaky trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby je pak v tomto ohledu nezbytné zkoumat, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována.
8. Soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí nejprve zabývat vývojem hlavního líčení, tj. tím, jaké důkazy již byly provedeny a co z nich vyplývá, tj. posilováním podezření ze spáchání skutku, který je stěžovatelce vytýkán. Poté se zabýval jednotlivými vazebními důvody. Obavu z útěku nebo skrývání před trestním stíháním shledal v hrozbě uložení vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Reálnost této hrozby shledal v kombinaci trestní sazby, jednadvaceti útoků, třímilionové škody, míry zavinění, velmi významné role stěžovatelky při vytýkaném jednání a zištného motivu. Dále bylo poukázáno na to, že proti stěžovatelce je momentálně vedeno další trestní stíhání pro skutky částečně související s posuzovanými skutky. Stran předstižného důvodu pak bylo poukázáno na to, že stěžovatelka již byla odsouzena za velmi podobnou trestnou činnost, zčásti se nyní vytýkaného jednání měla dopustit v době, kdy bylo proti ní vedeno trestní stíhání ukončené odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 176/2009, a je patrno, že v trestné činnosti pokračovala i při vědomí, že její činnost šetří policie. Soud prvního stupně neshledal žádnou možnost nahrazení vazby s ohledem na to, že samu stěžovatelku neshledal důvěryhodnou, v okolí stěžovatelky rovněž nebyla nalezena natolik věrohodná osoba, jejíž záruce by soud obžalovanou svěřil, a ani dohled probačního úředníka či jiné opatření nepovažoval za dostatečné k odvrácení obav z následků v případě propuštění stěžovatelky z vazby na svobodu.
9. S uvedenými důvody se zcela ztotožnil odvolací soud, který rovněž poukaz na zdravotní stav stěžovatelky neshledal dostatečně relevantním. Úvahy soudu prvního stupně doplnil o závěr, že v případě propuštění stěžovatelky z vazby by mohlo dojít ke zmaření účelu trestního řízení.
10. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud rozhodně neztotožňuje s námitkou stěžovatelky o nedostatečně konkrétním odůvodnění existence jednotlivých vazebních důvodů. Úvahy obecných soudů o posilování důvodnosti obvinění pak Ústavní soud považuje z výše uvedených důvodů za žádoucí a nikoliv nepřípustné s ohledem na presumpci neviny, jak rovněž namítá stěžovatelka. Její argumentaci lze tedy považovat za pouhou polemiku s jasnými, srozumitelnými a legitimními závěry obecných soudů, která sama o sobě není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu