ECLI:CZ:US:2011:2.US.1608.09.1
sp. zn. II. ÚS 1608/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009 ve věci sp. zn. 13 Co 550/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozsudku, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; porušena přitom měla být ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 8. 2008 ve věci sp. zn. 11 C 495/2007 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal, aby byla žalované České republice - Národnímu bezpečnostnímu úřadu (dále jen "NBÚ") uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 2.053,- Kč. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
Žalobou u obvodního soudu se stěžovatel domáhal náhrady škody za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovateli totiž byl NBÚ vydán doklad o bezpečnostní způsobilosti až poté, kdy ředitel NBÚ z podnětu stěžovatelovy stížnosti zrušil původní rozhodnutí svého úřadu o nevydání tohoto dokladu. Částka 2.053,- Kč přitom představovala finanční hodnotu, kterou musel stěžovatel vynaložit na právní pomoc, na jejímž základě se domohl vydání dokladu o bezpečností způsobilosti, jinými slovy, na jejímž základě se mu podařilo zhojit nesprávný úřední postup NBÚ.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že v napadených rozhodnutích vycházely ze závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 129/97, jenž se nejen vztahoval k neaktuální právní úpravě obsažené v zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ale koliduje i se stěžovatelem odkazovanými nálezy Ústavního soudu (ve věcech sp. zn. III. ÚS 165/02 a II. ÚS 2221/07). Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že uvedený judikát Nejvyššího soudu vychází z absurdní a nesmyslné premisy, že za nesprávný úřední postup nelze považovat postup ústící ve vydání rozhodnutí. Není proto dle stěžovatele možné vykládat zákon č. 82/1998 Sb. natolik formalisticky, že za určitá pochybení nebude stát poškozeným vůbec odpovídat. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na podobnost projednávané věci s případy zproštění obviněného, který má dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 zásadně právo na náhradu škody vůči státu. Obecné soudy tedy podle názoru stěžovatele měly nejprve posoudit, zda NBÚ postupoval v souladu se zákonem, zda nevybočil z mezí správního uvážení (tedy zda šlo pouze o odlišný právní názor, nebo o zcela zjevnou chybu při úředním postupu), a až teprve poté měly přistoupit k otázce, zda stěžovateli nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vznikl, či nikoliv.
Po posouzení argumentace uplatněné v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
V posuzované věci nemohl Ústavní soud ztrácet ze zřetele ani skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, u něhož zákonodárce vyloučil použitelnost mimořádného opravného prostředku - dovolání. Pozornost si přitom zaslouží i to, že stěžovatelem nárokovaná částka je bagatelní nejen ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, nýbrž že tato částka jen nepatrně přesahuje hranici bagatelního sporu, u něhož byl vyloučen řádný opravný prostředek v podobě odvolání ve smyslu občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Opodstatněnost ústavní stížnosti u tzv. bagatelní věci přitom přichází do úvahy jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takovým pochybením obecného soudu by navíc stěžovateli musela vzniknout podstatná újma. Nic z toho ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí a k takovému závěru - nejen ve světle bagatelnosti nárokované náhrady škody - nedospěl v projednávané věci ani Ústavní soud.
Pouze na okraj je proto třeba připomenout, že ředitel NBÚ zrušil předchozí rozhodnutí NBÚ o nevydání dokladu o bezpečností způsobilosti na základě nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jenž byl vyhlášen až po vydání předmětného rozhodnutí NBÚ, jemuž měl předcházet stěžovatelem indikovaný nesprávný úřadní postup. Na tomto místě proto postačí konstatovat, že stěžovatelova právní argumentace postrádá potřebný skutkový základ, v němž by mohla být (hypoteticky) relevantně zakotvena. Jinými slovy, bez ohledu na finanční bagatelnost sporu, není namístě posuzovat opodstatněnost stěžovatelových ústavněprávně potenciálně relevantních námitek, je-li bez dalšího zjevné, že skutkové závěry obecných soudů, jež stěžovatel ostatně ani nezpochybňuje, odpovědnost státu v projednávané věci nezakládají.
Z výše uvedených důvodů shledal Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez jednání odmítl.
Pouze pro úplnost Ústavní soud připomíná, že návrhy "zjevně neopodstatněné" představují návrhy, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu