ECLI:CZ:US:2011:2.US.1641.11.1
sp. zn. II. ÚS 1641/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem se sídlem v Praze, 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 7 Tdo 61/2011-25 ze dne 16. února 2011, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 204/2010-212 ze dne 25. května 2010 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 1 T 247/2009-188 ze dne 10. prosince 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky a k poštovní přepravě 4. června 2011 a doplněnou podáním ze dne 18. srpna 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a nově byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že jako řidič motocyklu při předjíždění kolony pomalu jedoucích vozidel narazil do přední části stojícího automobilu, která vyjela z místní komunikace poté, co jí řidiči na hlavní silnici dávali přednost, a při střetu utrpěla spolujezdkyně stěžovatele újmu na zdraví, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 10 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 6 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že neprovedly jím předložený znalecký posudek z oboru dopravních nehod Ing. J. T. a že tedy vycházely toliko z výpovědi svědků a znaleckého posudku Ing. K. Skutková věta byla v řízení upravována, přičemž ani z jedné její verze nelze vyvodit všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu jak po objektivní, tak po subjektivní stránce, ani příčinnou souvislost mezi jeho nezaviněným jednáním a následkem. Nebylo podle něj prokázáno, že by jako řidič malého motocyklu pochybil v situaci, kdy naopak většina přítomných řidičů osobních automobilů, jejichž kolonu míjel, porušila zákon tím, že dávala přednost řidičce odbočující z vedlejší komunikace vlevo. Naopak tato řidička neměla vůbec co vjíždět na hlavní silnici, aniž by omezila či ohrozila ostatní účastníky silničního provozu, natož aby vytvořila náhlou a neočekávanou překážku, jak se v daném případě stalo. Obecným soudům dále vytýká, že nebyla objektivně zjištěna doba střetu, což mělo vliv na posouzení rychlosti a výhledových možností účastníků řízení a v závislosti na tom i na posouzení, co měl stěžovatel dělat v dané situaci lépe. Podle stěžovatele založily obecné soudy svými rozhodnutími precedent, že řidič vyjíždějící z vedlejší silnice poté, co mu to řidiči jedoucí na hlavní silnici svévolně a protiprávně umožní, má právo přednosti proti ostatním řidičům jedoucím ve svém pruhu předpisovou rychlostí, a to i v případě, že ostatní nevědí o existenci vedlejší silnice. To vzbuzuje obavu, že by bylo lépe, kdyby vedl motocykl při pravé straně vozovky, jak ukládá zákon, což je však určitě ústavně nekonformní, neboť je tím určitá skupina řidičů diskriminována ve prospěch jiných. Dovolacímu soudu výslovně vytýká to, že se jeho hmotněprávními argumenty věcně nezabýval s tím, že jsou námitkami skutkovými.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvního stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Pokud jde o znalecké dokazování, tak soud prvního stupně jasně odůvodnil neprovedení znaleckého posudku Ing. T. tím, že měl skutkovou stránku za dostatečně objasněnu i bez tohoto posudku, a proto by jeho provedení nevedlo k jiným závěrům (s. 3 rozsudku). Odvolací soud k tomu doplnil, že před soudem prvního stupně nebylo ze stejných důvodů provedeno vůbec žádné znalecké dokazování (tedy ani posudkem Ing. K., jak uvádí stěžovatel). To zapadá do rámce odůvodnění závěru o skutkovém ději, který je opřen toliko o výpovědi stěžovatele a svědků P., C. a O. Kromě toho odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení odpovědnosti za nehodový děj není podstatné řešení otázek technických, nýbrž právních, a k tomu je příslušný toliko soud a nikoliv znalec (s. 4 rozsudku).
7. Ohledně právního posouzení přitom ovšem soudy prvního a druhého stupně nebyly totožného názoru, což mělo následně vliv na právní kvalifikaci viny a na trest. Soud prvního stupně neshledal žádné pochybení u řidičky C. (vjíždějící z vedlejší silnice poté, co jí to jeden z řidičů vozidla nacházejícího se na hlavní silnici umožnil) vůbec žádné pochybení. Shledal toliko porušení důležité povinnosti plynoucí pro stěžovatele (předjíždějícího kolonu automobilů) z ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu (s. 4 rozsudku). Odvolací soud vyhodnotil situaci jinak. Na jedné straně dospěl k závěru, že svědkyně C. nezachovala potřebnou míru opatrnosti, pokud při nájezdu do křižovatky nesledovala provoz v obou směrech. Nicméně za zásadní příčinu nehody shledal porušení obecné povinnosti plynoucí pro stěžovatele z ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní (s. 5 rozsudku). Konečně dovolací soud se odmítl zabývat námitkami skutkového rázu, přičemž námitku příčinné souvislosti shledal dostatečně a správně zodpovězenu odvolacím soudem (s. 3 usnesení).
8. Z uvedeného je tedy patrné, že se námitky stěžovatele zcela míjejí s postupem a závěry obecných soudů. Stěžovatel přitom obecným soudům podsouvá to, co ve skutečnosti neučinily, a to, co obsahem jejich argumentace vůbec není. Jeho polemika, která by i tak ze své podstaty nemohla dosáhnout ústavněprávního významu, je i obecně zjevně neopodstatněná. Závěry obecných soudů lze přitom považovat za jasné a srozumitelné, šetřící povahy dotčených práv a chráněných hodnot, mezi nimiž má zcela nepochybně vzájemná mezilidská ohleduplnost své nezastupitelné místo. Tím spíše, je-li v souvislosti s hodnotou zdraví.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu