ECLI:CZ:US:2011:2.US.1809.11.1
sp. zn. II. ÚS 1809/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. L. L., zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou se sídlem v Praze, podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 2011, č. j. 25 C 249/2010-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou (za den doručení napadeného rozhodnutí Ústavní soud považuje 19. duben 2011, který je na jeho přiložené kopii vyznačen) ústavní stížností, která po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil stěžovatelce (v řízení žalované) zaplatit žalující obchodní společnosti CFS - FINANCIAL SERVICES spol. s r. o., částku 1.600 Kč s příslušenstvím. Své žádání žalobce opíral o tvrzení, že stěžovatelka svým jednáním zavinila jeho neúspěch ve sporu o zaplacení 1.000 Kč vedenému proti osobě, která porušila přepravní řád Dopravního podniku města Brna, a. s. Nesdělila mu (žalobci) totiž, že od této osoby již jistinu s částí příslušenství převzala. Žalobce proto adekvátně procesně nereagoval - nevzal žalobu zpět a nepožádal o vrácení soudního poplatku (600 Kč). Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná měla jako komisionář zařídit pro komitenta (právního předchůdce žalobce) získání pohledávek od Dopravního podniku, které vznikly z porušení přepravních smluv. V okamžiku, kdy stěžovatelka získala předmět plnění komisionářské smlouvy, nabyl k nim vlastnické právo komitent. Jakmile převzala částku 1.000 Kč na úhradu dluhu, měla ji bez zbytečného odkladu žalobci (o postoupení pohledávek komitentem na žalobce věděla) předat. Protože tak neučinila, způsobila žalobci škodu, neboť ten v důsledku absence informace neúspěšně žaloval u soudu. Současně se stěžovatelka o částku 1000 Kč bezdůvodně obohatila, neboť si plnění od dlužníka ponechala, ačkoliv v době přijetí dlužné částky již mezí ní a žalobcem komisionářský vztah netrval.
Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí. Namítá, že nalézací soud se v rozhodnutí odchýlil od platné právní úpravy a nerespektoval bohatou judikaturu, aniž by to řádně zdůvodnil. Současně soud nevedl řízení dle pravidel - nedbal upozornění stěžovatelky na překážku litispendence, založenou její žalobou na určení držitele práv k pohledávkám, dále nevyhověl návrhu na spojení věcí a nezkoumal dostatečně podmínky řízení, konkrétně aktivní legitimaci žalobce, a nevypořádal se ani s námitkou nedostatečné pasivní legitimace stěžovatelky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; účinností zákona č. 7/2009 Sb., kterým bylo mimo jiné novelizováno i uvedené ustanovení o. s. ř., se horní hranice tzv. bagatelních věcí zvýšila dokonce na 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu působících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).
V tomto případě byla stěžovatelka žalována o punktum 1.600 Kč, tedy částku ve smyslu výše nadnesených kritérií bagatelní. To samo o sobě významně posouvá hranici pro možnost poskytnout ústavněprávní ochranu vůči eventuálnímu zásahu do práv stěžovatele ze strany obvodního soudu; muselo by jít o exces mimořádné intenzity, aby Ústavní soud do takového řízení vstoupil. Tak tomu ale v posuzované věci není. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že se obvodní soud věcí pečlivě zabýval. Provedl obsáhlé dokazování a vypořádal se rovněž s důkazními návrhy, kterým nevyhověl. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se řídil při právním hodnocení případu. Ústavněprávní rozměr nemohou mít ani výhrady k vedení procesu (řízení o určovací žalobě nemůže bránit projednání žaloby na plnění, na spojení dle §112 o. s. ř. není právní nárok, otázkou legitimace účastníků řízení se obecný soud dostatečně zabýval). Podání stěžovatelky je tedy pokračováním polemiky v rovině výkladu běžného zákona a hodnocení provedeného dokazování. Do toho však Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
Z důvodů výše uvedených byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Obiter dictum lze připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu