ECLI:CZ:US:2011:2.US.1921.11.1
sp. zn. II. ÚS 1921/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. G., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 59/2011-31 ze dne 23. února 2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 406/2010 ze dne 12. srpna 2010, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 156/2006 ze dne 5. února 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 1. července 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl stěžovatel rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v úmyslu zmocnit se výnosu z exekučního prodeje veškerého majetku náležejícího do společného jmění manželů K. a R. K. uzavřel s R. K. dohodu, v níž lživě učinil nesporným pohledávku vůči posledně jmenované z titulu půjčky ve výši 4.000.000 Kč, a byla stanovena splatnost tohoto dluhu, přičemž R. K. svolila k přímé vykonatelnosti, a na základě toho podal návrh na nařízení exekuce, jež byla nařízena. Pověřený exekutor vydal příkazy k prodeji movitých a nemovitých věcí, přičemž hodnota majetku ve společném jmění manželů činila 2.556.555 Kč. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu a živnostenské činnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 4/2005 ze dne 31. března 2006, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 88/2006 ze dne 28. února 2007. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly s tím, zda byla či mohla být vůbec naplněna daná skutková podstata trestného činu, a že závěry nejsou v souladu s tím, co vyplynulo z provedeného dokazování. Poukazuje na výpovědi spoluobžalované K. a svědků H., M. a B., z nichž vyplývá, že spoluobžalovaná vystavila směnky k zajištění půjčky ve výši 4.000.000 Kč, které jí skutečně byly stěžovatelem předány. Tvrzení spoluobžalované o tom, že notářský zápis s přímou vykonatelností byl toliko fiktivní, je účelové, protože jinak by neexistoval důvod pro to, aby spoluobžalovaná stěžovateli vystavila směnky v hodnotě půjčky, když spoluobžalovaná není zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Dále poukazuje i na údaj znalkyně z oboru účetnictví, jež nevyloučila, že obchodní společnost ROAZ CZ s. r. o. mohla disponovat postupně prostředky v úhrnné výši 4.000.000 Kč, a že stěžovatel tyto prostředky čerpal za účelem půjčky pro spoluobžalovanou. Uvádí rovněž to, že platnost uvedených směnek nebyla nikdy nikým zpochybněna a nároky stěžovatele z nich jsou tedy soudně vymahatelné.
3. Stěžovatel v další části ústavní stížnosti namítá, že se nemohl pokusit způsobit škodu na společném jmění manželů K. ve výši 2.556.550 Kč, jak je mu vytýkáno. Je zcela vyloučeno, aby způsobil škodu rovnající se podílu připadajícího spoluobžalované. Měla to totiž být podle závěrů obecných soudů ona, kdo vytýkané jednání inicioval.
4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Pouhým srovnáním narativní části rozhodnutí dovolacího soudu, pokud se jedná o obsah dovolání stěžovatele, s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti jasně vyplývá, že se jedná o opakování téhož, aniž by argumentace byla jakkoliv posunuta dále. Přitom se obecné soudy s podstatou všech námitek stěžovatele vypořádaly.
7. Již soud prvního stupně po podrobném vyhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě a zejména v jejich vzájemné souvislosti jasně a zřetelně vyložil, proč se přiklonil k dějové verzi popsané spoluobžalovanou K. a neuvěřil dějové verzi prezentované stěžovatelem a svědky M., M. a K. s tím, že posledně uvedená verze neodpovídá časovým souvislostem a uvedení svědci byli u stěžovatele zaměstnáni, byli stíhání či odsouzeni pro majetkovou trestnou činnost, a se stěžovatelem se převáženě seznámili ve výkonu trestu. Uvedené časové souvislosti pak hrály roli při hodnocení svědka B., podle kterého stěžovatel v určitý den sdělil, že nemůže pro platební neschopnost splnit své závazky vůči obchodní společnosti RT Torax, a přitom ve stejné době měl podle vlastního sdělení a směnky zapůjčit srovnatelnou částku spoluobžalované, aniž ji dříve znal. Pokud jde o znalkyni V., tak ta především jasně vyložila, že účetnictví obchodní společnosti ROAZ CZ s. r. o., jí bylo předloženo v takovém stavu, ze kterého nelze stran položených otázek činit vůbec žádné závěry krom toho, že s účetnictvím bylo evidentně manipulováno. Směnky, které měly vypovídat o postupných půjčkách stěžovatele spoluobžalované, byly vzhledem k tomu všemu posouzeny jako fiktivně vytvořené, a to pouze za účelem spáchání trestného činu S tímto hodnocením důkazní situace se posléze ztotožnil i odvolací soud. Tyto závěry lze považovat za přesvědčivé a ústavně souladné.
8. Pokud jde o námitku, podle které spoluobžalovaná nemohla být současně i poškozenou s ohledem na to, že by jí připadal vypořádací podíl ze společného jmění manželů, které bylo ohroženo vytýkanou činností, s tou se vypořádal dovolací soud. Přiklonil se k názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že předmětem protiprávního jednání byl dosud nevypořádaný majetek ve společném jmění manželů K. (nikoliv tedy majetek ve výlučném vlastnictví spoluobžalované), a proto je právní kvalifikace akceptovatelná.
9. Ústavní soud z vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu