ECLI:CZ:US:2011:2.US.1923.11.1
sp. zn. II. ÚS 1923/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. č. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2011 č. j. 22 Co 494/2011-190 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 11. 2010 č. j. 5 C 53/2009-145, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení a společnosti AGRO-partner s.r.o., se sídlem Soběslav, Květnová 506/II, zastoupené JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem se sídlem Na Pískách 477/II, 392 01 Soběslav, jako vedlejšího účastníka, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k posouzení případu vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 5 C 53/2009, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Dne 2. 3. 2009 podal vedlejší účastník AGRO-partner s.r.o. Soběslav (dále jen "vedlejší účastník") proti stěžovateli žalobu na zaplacení příslušné dlužné částky (č.l. 10n.). Stěžovateli byl totiž na jeho žádost opraven předmětný stroj, ovšem daná částka za opravu jím uhrazena nebyla (č.l. 1nn.). Nemělo jít přitom podle jeho názoru o opravu v záruční době či v reklamačním řízení (č.l. 14). Stěžovatel, nájemce dle smlouvy o finančním leasingu, pověřený pronajímatelem k uplatňování nároků plynoucích ze záruky vůči dodavateli (č.l. 22), nepovažoval žalobu za důvodnou, neboť uplatňoval jen své právo z odpovědnosti za vady (č.l. 18n.). Při ústním jednání dne 17. 4. 2009 svědek Ing. J. M., pracovník vedlejšího účastníka, uvedl, že po té, co demontovali stroj a odvezli poškozené části do dílny, volal 2. den stěžovatel a uvedl, že se domnívá, že se jedná o záruční opravu, přičemž svědek mu řekl, že se o záruční opravu nejedná. Když mu stěžovatel 1. den telefonoval, nehovořil o tom, že by se mělo jednat o záruční opravu (č.l. 33). Při ústním jednání dne 12. 6. 2009 stěžovatel uvedl, že když objednával opravu stroje, říkal, že je třeba stroj opravit, že je rozbitý, ale o reklamaci nehovořil. Vnitřně si přitom ale myslel, že se o reklamaci jedná; byť o tom nehovořil, byl o tom přesvědčen. Stěžovatel též uvedl, že když stroj kupoval, seznámil se i se servisními a záručními podmínkami (č.l. 46). Z výpovědi svědka P. K., zaměstnance vedlejšího účastníka, vyplynulo, že na předmětný stroj existuje vzorová smlouva se zárukou 12 měsíců (č.l. 47). Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově bylo určeno, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi zaplatit 55.408,- Kč (č.l. 67), ovšem Krajský soud v Českých Budějovicích toto rozhodnutí zrušil, neboť podle jeho názoru v odůvodnění chybělo bližší zdůvodnění závěru o vzniku smlouvy o dílo (č.l. 93). Při ústním jednání dne 9. 4. 2010 svědek M. uvedl, že stěžovatel se v průběhu opravy nedotazoval, jaká bude její cena; měl pořád dojem, že se jedná o opravu záruční, ovšem svědek jej upozorňoval, že se jedná o závadu, za kterou bude muset zaplatit (č.l. 111). V opravě pokračovali proto, že byť se rozcházeli v tom, jestli je to nebo není záruční oprava, stěžovatel trval, aby opravu dokončili a provedli (č.l. 112n.). Ze znaleckého posudku o provedení opravy předmětného obraceče vyplynulo, že fakturované ceny se pohybovaly v rozmezí obvyklých cen za výše uvedené náhradní díly. Znalec též uvedl, že stroj nemá konstrukční vadu (č.l. 132n.).
Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci 40.957,- Kč (č.l. 145). Okresní soud došel k závěru, že k závadě došlo po uplynutí záruční lhůty, která byla, jak vyplývá z výslechu svědka K. a z návodu na používání předmětného stroje, dvanáctiměsíční, přičemž stěžovatel vady stroje v záruční době řádně nereklamoval. Obecný soud také došel k závěru, že k poruše stroje došlo jeho špatným promazáváním. Smlouva o dílo byla uzavírána ústně na základě telefonického rozhovoru, kdy stěžovatel objednal opravu stroje a vedlejší účastník sdělil, že tuto opravu učiní a následně s ní také započal. Sám stěžovatel potvrdil, že při objednání opravy stroje neuvedl, že se jedná o uplatnění nároků z odpovědnosti za vady, a neuvedl, že by se jednalo o objednávku opravy v záruční době. Skutečnost, že si stěžovatel sám pro sebe myslel, že se jedná o opravu v záruční době, je nerozhodná. Proto okresní soud uzavřel, že smlouva o dílo, na základě níž se zhotovitel zavázal k provedení opravy obraceče, byla uzavřena. Toto dílo bylo řádně provedeno, a proto byl objednatel zavázán k zaplacení ceny za provedení tohoto díla. Podle okresního soudu byla též prokázána vůle stran uzavřít smlouvu i bez dohody o ceně či způsobu jejího určení. Proto byl také vypracován znalecký posudek, který tuto obvyklou cenu stanovil.
Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno (č.l. 190). Z důkazů vyplynulo, že si stěžovatel telefonicky objednal opravu stroje, aniž uvedl, že by šlo o reklamaci či opravu v záruční době. Vedlejší účastník návrh stěžovatele na uzavření smlouvy telefonicky akceptoval a souhlas s návrhem vyjádřil i tím, že se bezprostředně poté dostavil na místo, kde byl stroj stěžovatelem odstaven, provedl prohlídku, částečnou demontáž stroje a vystavil na opravu zakázkový list. Při uzavírání smlouvy stěžovatel s vedlejším účastníkem o tom, že by se mělo jednat o záruční opravu, vůbec nehovořil. Záruční doba přitom uplynula dne 29. 5. 2008, přičemž stěžovatel se podle svých vlastních slov se servisními a záručními podmínkami seznámil. Pokud došlo k závadě na stroji až přibližně o měsíc později, bylo to po uplynutí záruční doby, a proto se také nemohlo jednat o opravu bezplatnou.
Stěžovatel považoval závěr obecných soudů, že došlo k uzavření smlouvy o dílo, za závěr, který je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Stěžovatel byl přesvědčen, že "pokud by mezi ním a žalobcem mělo dojít k uzavření smlouvy o dílo, muselo by dojít ke shodnému projevu vůle obou smluvních stran, kterými se jednak žalobce zaváže provést pro stěžovatele konkrétní dílo a stěžovatel se zaváže žalobci zaplatit cenu tohoto díla. Stěžovatel je přesvědčen, že z provedeného dokazování v žádném případě nevyplývá, že by došlo k takovémuto shodnému projevu vůle stran, resp. z provedeného dokazování vyplývá závěr přesně opačný." Ze svědeckých výpovědí Ing. J. M. při jednání ve dnech 17. 4. 2009 (č.l. 32-34) a 9. 4. 2010 (č.l. 110-113) nevyplývá, že došlo ke shodě vůle obou stran, mj. v tom, že se stěžovatel zavázal zaplatit cenu díla. Svědek výslovně uvedl, že mezi ním a stěžovatelem nebyla shoda právě na tom, že by oprava stroje měla být placená. Pokud soudy tyto výpovědi hodnotí tak, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo, tedy že se stěžovatel zavázal zaplatit cenu díla, je jejich závěr v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, Okresní soud v Českém Krumlově a vedlejší účastník. Obecné soudy ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Podle vedlejšího účastníka ze spisu jednoznačné vyplývá, že stěžovatel si u něj objednal opravu stroje a vedlejší účastník potvrdil ochotu tuto opravu provést, čímž došlo k uzavření smlouvy o dílo. Stěžovatel byl též seznámen s ustanovením o záruční době, a proto mu muselo být zřejmé, že v den objednání opravy již zdaleka předmětný stroj nebyl v záruční době. To, že cena opravy nebyla sjednána, je běžnou praxí u oprav zemědělských strojů, neboť cena opravy často vyplyne až z rozsahu poškození, které je zjištěno až v době provádění opravy. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost a vedlejšímu účastníkovi přiznal náklady řízení dle advokátního tarifu. Vyjádření vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovatelovu právnímu zástupci k replice, v níž tento uvedl, že od samotného počátku odmítá zaplacení fakturované částky z důvodu, že žádnou smlouvu o dílo neuzavřel a tedy žádnou úplatnou opravu předmětného stroje neobjednával. Stěžovatel trval na tom, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, pokud obecné soudy učinily závěr o tom, že mezi ním a vedlejším účastníkem došlo k uzavření smlouvy o dílo a z tohoto svého závěru následně vyšly při svém rozhodování o samotné žaloby, když z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že k uzavření smlouvy o dílo nedošlo. Je zcela nerozhodné, zda stěžovatel uplatňoval vady důvodně či nedůvodně, resp. zda je uplatňoval včas či opožděně. Podstatné je, že se stěžovatel se svědkem M., který jednal za vedlejšího účastníka, nikdy neshodl na tom, že bude provedena úplatná oprava předmětného stroje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 248/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces, jak to v ústavní stížnosti namítal. Stěžovatel především polemizoval se závěrem, který obecné soudy učinily, totiž že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem došlo k ústnímu uzavření smlouvy o dílo, neboť podle jeho názoru nedošlo ke shodnému projevu vůle obou smluvních stran. S tímto právním názorem stěžovatele se ovšem Ústavní soud neztotožnil, ale naopak za ústavně přijatelný považuje závěr obecných soudů, podle nichž došlo k uzavírání smlouvy o dílo již na základě telefonického hovoru, v němž si stěžovatel objednal opravu stroje, vedlejší účastník sdělil, že opravu učiní a následně s ní také započal. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v projednávané věci správně dovodily platnost smlouvy o dílo, neboť stěžovatelem tvrzený omyl, který měl spočívat v tom, že se stěžovatel již při uzavírání smlouvy o dílo subjektivně domníval, že by mělo jít o opravu záruční, byl právně irelevantní. Stěžovatel jednak při uzavírání smlouvy vůbec nehovořil, že by se mělo jednat o opravu záruční; tento argument vznesl až v průběhu následné komunikace s vedlejším účastníkem. Zároveň u stěžovatele jakožto podnikatele vykonávající profesionálně obchodní činnost je nutno předpokládat vyšší právní zdatnost; stěžovatel si tudíž musel být při uzavírání smlouvy vědom toho, že se nemohlo jednat o opravu stroje v záruční době, když záruka již více než před měsícem před opravou stroje uplynula, jak vyplynulo z provedeného dokazování. Navíc při výkladu smluv obecně platí, že v případě pochybností o jejich platnosti je základním principem jejich výkladu priorita výkladu, který dovozuje platnost smlouvy (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, N 84/37 SbNU 157). Obecné soudy tudíž postupovaly zcela správně, když poté, co konstatovaly uzavření smlouvy o dílo, zjišťovaly cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Jestliže bylo dílo provedeno, vznikla stěžovateli povinnost zaplatit adekvátní cenu za provedená plnění. V tomto ohledu nelze obecným soudům z hlediska ústavnosti nic vytknout, naopak závěry, který učinily, se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivé a dané situaci odpovídající. Rozhodně je nelze považovat za výkon zakázané svévole. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, ještě nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Patří k ustálené praxi rozhodovací činnosti Ústavního soudu, že uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vyslovuje jen ve zcela mimořádných a výjimečných případech. V posuzované věci tyto předpoklady Ústavní soud neshledal, neboť náklady řízení vedlejšího účastníka by spočívaly toliko v nákladech vynaložených na právní zastoupení, přičemž právní pomoc spočívala pouze ve formulaci vyjádření k ústavní stížnosti, proto o uplatněném požadavku rozhodl tak, jak je ve výroku II. uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu