ECLI:CZ:US:2011:2.US.2106.11.1
sp. zn. II. ÚS 2106/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou se sídlem Hradešínská 2362/29, 101 00 Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 2. 5. 2011 č.j. 54 Co 360/2011-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť měl za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Žalobou u okresního soudu se žalobkyně Mgr. M. M. (dále jen "žalobkyně") domáhala vyloučení předmětných nemovitostí v rozsahu jejích spoluvlastnických podílů z exekuce (č.l. 1nn.), která byla nařízena usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 13. 7. 2010 č.j. 9 EXE 1110/2010-13. Ta byla vedena ve věci stěžovatele jakožto oprávněného proti povinnému, jímž byl bývalý manžel žalobkyně. Žalobkyně upozornila na to, že nemovitosti nabyla ona sama na základě dvou různých kupních smluv do svého výhradního vlastnictví, a to v době, kdy společné jmění s povinným bylo již přes 6 let vypořádáno, a přibližně 5 let před tím, než vznikla stěžovatelova pohledávka. Stěžovatel ve svém vyjádření nárok žalobkyně neuznal, a to ani částečně, a zároveň navrhl, aby bylo ve věci nařízeno jednání (č.l. 16). Veškeré nemovitosti byly podle jeho názoru postiženy oprávněně. Upozornil též na to, že žalobkyně svým jednáním zavinila, že v katastru nemovitostí byl učiněn zápis, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů. Žalobkyně v následné replice upozornila na to, že manželství bylo v roce 2008 rozvedeno a že zároveň podala návrh na provedení záznamu do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem (č.l. 21nn.). Přesto při ústním jednání právní zástupkyně stěžovatele trvala na zamítnutí žaloby (č.l. 41). Uvedla, že si žalobkyně musela být vědoma, že s bývalým manželem nabývají majetek do společného jmění v souladu s následným zápisem do katastru nemovitostí. Předmětné nemovitosti byly podle jejího názoru zahrnuty do exekuce oprávněně. Okresní soud v Třebíči svým rozsudkem ze dne 26. 1. 2011 č.j. 6 C 89/2010-48 předmětné nemovitosti z exekuce vyloučil a právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Odvolání proti tomuto rozhodnutí podala jak žalobkyně (č.l. 50), tak stěžovatel (č.l. 56), a to do výroku o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatel byl povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení jak za řízení před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím. Podle názoru odvolacího soudu měl stěžovatel v rámci výkonu jisté dispozitivní možnosti, které mohl využít a kterými mohl ovlivnit průběh exekuce. Tím, že ponechal iniciativu na exekutorovi, vzal na sebe riziko odpovědnosti za výsledek řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Proto je také dána jeho odpovědnost za výsledek řízení, a tedy i za jeho náklady. Na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby jako osoba třetí, nezávislá na oprávněném a povinném, byla jejich vzájemnými vztahy postižena, když za uspokojení pohledávky oprávněného povinným nenese žádnou odpovědnost, a nelze tudíž od ní požadovat, aby náklady exekuce nesla sama.
Stěžovatel protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval ve vědomé ignoranci, nepřihlížení a nevypořádání se s existencí zákonných předpisů, a to ust. §11 zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a chybné aplikaci ust. §143 o. s. ř. i exekučního řádu. Odvolací soud se nevyjádřil a nevypořádal s argumentací stěžovatele, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí z důvodu absence řádného odůvodnění. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle něhož stěžovatel příčinu k podání excindační žaloby zavdal. Namítal, že si obecný soud plete postup při exekuci dle o.s.ř. a exekučního řádu. Nesouhlasil s tím, že měl jisté dispozitivní možnosti, neboť ust. §50 exekučního řádu hovoří o dispozitivních možnostech exekutora, nikoliv oprávněného. Stěžovatel žádnou povinnost neporušil; vadný zápis v katastru nemovitostí naopak zavinila vedlejší účastnice. Nemůže nést odpovědnost za kroky exekutora, který stejně jako on jednal s důvěrou k zápisu v katastru nemovitostí.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout majetkové sféry některého z účastníků, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 ad). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, dle které ne každá nezákonnost má za následek zároveň i neústavnost rozhodnutí.
S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nesprávném výkladu právních předpisů a v následném uložení povinnosti zaplatit žalobkyni náklady řízení v rozporu s těmito zákonnými ustanoveními, se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah neshledal. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatel má povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Výklad podústavního práva je v prvé řadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud v projednávané věci nemohl odhlédnout od skutečnosti, že v rámci soudního řízení stěžovatel nepochybný nárok žalobkyně na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce [ten přitom jasně vyplýval ze soudních rozhodnutí o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů z roku 1997 a rozvodu jejich manželství z roku 2008] odmítal uznat a zbytečně trval na nařízení ústního jednání, přičemž i na něm setrval na názoru, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty do exekuce oprávněně. Tímto svým jednáním podstatným způsobem přispěl ke vzniku nákladů řízení, a proto se Ústavnímu soudu nejeví jako nespravedlivé, že ponese jejich náhradu. Byť žalobkyně zavinila vadný zápis v katastru nemovitostí, což obecný soud nezohlednil, stěžovatel po té, co byl o této skutečnosti informován, zbytečně setrvával na svém postoji a zapříčinil tak vznik nákladů řízení. Závěr, který učinil odvolací soud, se pohybuje v mezích možného posouzení věci a nevymyká se ústavně aprobovatelnému závěru. Rozhodně jej nelze považovat za výkon zakázané svévole.
Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2011
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu