ECLI:CZ:US:2011:2.US.2128.11.1
sp. zn. II. ÚS 2128/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti O. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 12. 4. 2011 č. j. 23 Co 82/2011 - 83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného rozsudku krajského soudu. Domnívá se, že tímto pravomocným rozhodnutím, jakož i jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně žádá, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), do doby, než o ústavní stížnosti rozhodne, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Žádost odůvodňuje tvrzením, že výkon tohoto rozhodnutí by ohrozil uspokojování potřeb stěžovatele a jeho rodiny jednak vzhledem k výši dlužných částek a dobám jejich splatnosti, jednak vzhledem ke zhoršení finanční situace rodiny po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu a k možnosti, že ztratí zaměstnání.
Stěžovatel se žalobou domáhal proti žalované zrušení vyživovací povinnosti s tím, že dosáhla zletilosti, ukončila střední školu a lze předpokládat, že bude schopna se sama živit. Následně žalovaná podala vzájemný návrh, kterým se proti stěžovateli domáhala zvýšení výživného z částky 2.300,- Kč na částku 4.500,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2010 č. j. 15 C 117/2010 - 43 návrh stěžovatele zamítl a zároveň vyhověl návrhu žalované tak, že uložil stěžovateli povinnost platit žalované výživné ve výši 4.500,- Kč měsíčně. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud tento rozsudek změnil, neboť za částku přiměřenou potřebám žalované a možnostem stěžovatele považoval měsíční výživné ve výši 4.000,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně doplnil dokazování a při rozhodování vyšel ze zjevně neúplného skutkového stavu. Dle jeho názoru pominul důležité skutečnosti týkající se doby předchozího rozhodování o výživném v roce 2001 a dostatečně nezjistil skutkový stav ohledně období, kdy byla vydána předmětná rozhodnutí. Soud nezkoumal možnosti a majetkové poměry matky žalované, jejíž svědecký výslech odmítl provést, byť tento důkaz stěžovatel opakovaně navrhoval. Za správné a věcně podložené nelze považovat ani jeho závěry ohledně možností a majetkových poměrů stěžovatele. V důsledku uvedených pochybení napadené rozhodnutí, které je založeno na zjevně neúplně zjištěném skutkovém stavu a nesprávném právním hodnocení, porušuje stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, přičemž na daný případ lze dle jeho mínění do značné míry vztáhnout i závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07. Napadené rozhodnutí je pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelné, neboť z něj není jasné, z jakých zjištění toho kterého soudu z roku 2001, kdy bylo naposledy rozhodováno o výživném, odvolací soud vychází. Odvolací soud v rozsudku nereagoval na stěžovatelův požadavek, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §150 o. s. ř., a namísto toho mechanicky s odkazem na zásadu procesní úspěšnosti uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Porušení principu rovnosti účastníků řízení stěžovatel spatřuje v tom, že dokazování bylo vedeno pouze ve prospěch žalované, jejímž důkazním návrhům bylo, na rozdíl od důkazních návrhů stěžovatele, vyhověno.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Proto i posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro zvýšení výživného, je zásadně věcí obecných soudů, a pokud jejich rozhodnutím nejsou dotčena ústavně zaručená práva a svobody, Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry jakkoli přehodnocovat.
V ústavní stížnosti sice stěžovatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv, jeho argumentace je ale ve své podstatě spíše nesouhlasnou polemikou se zjištěným skutkovým stavem s cílem zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch. Svou argumentací tak Ústavní soud staví do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do úvah soudu o tom, jaké důkazy je třeba v řízení provést, ani přehodnocovat provedené důkazy a činit odlišné skutkové závěry a zasahuje pouze "v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, SbNU, sv. č. 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud taková pochybení v rozhodnutí krajského soudu neshledal.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, důkazy, které si odvolací soud opatřil, byly společně s důkazy pořízenými prvostupňovým soudem dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu, který jej opravňoval k přijetí rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině zjišťovaly majetkové a výdělkové poměry stěžovatele i potřeby, možnosti a majetkové poměry žalované v době předchozího rozhodování soudu o výživném i v současnosti, jakož i existenci podmínky změny poměrů u obou účastníků a její způsobilost původně stanovené výživné ovlivnit. Odvolací soud hodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor či projev svévole. V odůvodnění svého rozsudku soud objasnil, jakými úvahami se při rozhodování řídil, které předpisy aplikoval a v kontextu jakých důkazů stanovil výši výživného, přičemž se podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání.
Ve vztahu k namítanému neprovedení důkazu výslechem matky žalované Ústavní soud uvádí, že se nejednalo o protiústavní opomenutí důkazu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1954/09). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Takovou možnost však stěžovatel v projednávané věci měl a odvolací soud se jeho důkazním návrhem zabýval. Neprovedení důkazu pak v napadeném rozsudku zdůvodnil.
Pokud se stěžovatel domnívá, že neprovedením zmíněného důkazu byl porušen i princip rovnosti účastníků řízení, je nutno uvést, že z této zásady vyplývá povinnost zajistit účastníkům řízení stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 127/96).
Co se týče výtky stěžovatele ohledně výroků o nákladech řízení, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Takový rozměr nabývá rozhodování o nákladech řízení pouze ve výjimečných případech, především tam, kde úvaha soudu je důsledkem libovůle, kde rozhodnutí soudu není dostatečně odůvodněno, případně kde nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. O to více se uplatní zdrženlivost Ústavního soudu v otázce aplikace ustanovení §150 o. s. ř., které slouží k dosahování spravedlnosti v konkrétním případě, a to zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Je však věcí obecného soudu, projednávajícího daný konkrétní případ, uvážit, zda uvedené ustanovení, použitelné pouze v případech výjimečných, aplikuje či nikoliv. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití citovaného ustanovení. Vymezování obsahu tohoto právního pojmu je úkolem soudů obecných.
Ve sporu o zvýšení výživného krajský soud rozhodl o nákladech řízení s ohledem na úspěch stran ve věci podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalované přiznal náhradu jedné poloviny nákladů řízení před soudy obou stupňů, a dle názoru Ústavního soudu nákladový výrok řádně a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Se stěžovatelem lze souhlasit pouze v tom, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku nezmiňuje jeho požadavek, aby o nákladech řízení rozhodl dle ustanovení §150 o. s. ř. a náklady řízení žalobkyni nepřiznal. Toto dílčí pochybení však za situace, kdy nákladový výrok je zjevně souladný s rozhodnutím ve věci samé a důvody rozhodnutí soudu zcela zřejmě z napadeného rozsudku vyplývají, nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Závěrem je tedy možno uvést, že právní názor odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí, jež jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť k tomu postupu neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu