ECLI:CZ:US:2011:2.US.2131.11.1
sp. zn. II. ÚS 2131/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) R. V. a 2) Z. V., obou zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 515/2010-56 ze dne 24. března 2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Floor, Hannover Building Windmill Lane, Dublin, Irsko, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 20. července 2011 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 4. srpna 2011 se stěžovatelé domáhají zrušení výroku IV. napadeného rozhodnutí. Tímto výrokem jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tvrdí, že tím obecné soudy "obou stupňů" porušily jejich základní práva podle čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně rekapitulují, že vedlejší účastnice řízení navrhla exekuci obchodněprávní pohledávky, jejímiž byli stěžovatelé ručiteli. Stěžovatelé navrhli její zastavení s ohledem na to, že pohledávka je podle §408 odst. 2 obchodního zákoníku promlčena, neboť vedlejší účastnice řízení nenavrhla provedení exekuce vůči hlavnímu dlužníkovi do 21. února 2007, ale teprve vůči nim dne 16. března 2009. Soud prvního stupně jejich návrhu nevyhověl a jejich argumentaci uznal až odvolací soud k jejich odvolání. Ten jim však nepřiznal náhradu nákladů řízení.
3. Závěr odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení považují stěžovatelé za nemotivující. Advokát totiž vykonává advokacii za odměnu stejně jako exekutor, a náhrada nákladů vynaložených stěžovateli by jim měla být přiznána tím spíše, když jejich zájmy byly úspěšně obhájeny. Jediným důvodem, proč došlo k zastavení exekuce, byla nečinnost oprávněného, který nepodáním návrhu na exekuci proti hlavnímu dlužníkovi nechal pohledávku promlčet a nechoval se tak s péčí řádného hospodáře, přestože mu v tom nic nebránilo. Za toho stavu jim měla být náhrada nákladů řízení přiznána v souladu s §89 exekučního řádu a §142 občanského soudního řádu. Argumentaci soudu "uvedenou v odůvodnění usnesení na straně 5. spodním odstavci je nutno zcela odmítnout."
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
7. Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud nepřiznání náhrady nákladů řízení povinným řádně odůvodnil. S úvahami, jež ho vedly k vynesení napadeného výroku rozhodnutí, a které rozhodně nelze považovat za svévolné, se stěžovatelé vůbec nijak nevypořádávají. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatelé tím, že nejprve podali nezdůvodněné odvolání a poté zůstali nečinnými, vyvolali stav, který přispěl k marnému uplynutí lhůty oprávněnému podle ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku. To jim posléze umožnilo vznést námitku promlčení pohledávky. Na druhé straně oprávněný za takto vzniklé situace byl v očekávání, že bude se svým nárokem uspokojen. Tyto úvahy se Ústavnímu soudu jeví být srozumitelné a přesvědčivé pro závěr, který odvolací soud učinil, a který tak je schopen dostát nárokům na spravedlivé rozhodnutí, jež proto legitimně zasahuje svými důsledky do práv stěžovatelů. K další námitce stěžovatelů jest třeba uvést, že napadeným rozhodnutím nebylo ohroženo právo advokáta stěžovatelů na odměnu, neboť soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení účastníků, nikoliv advokáta. S ohledem na to lze považovat rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně souladné.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu