ECLI:CZ:US:2011:2.US.2257.11.1
sp. zn. II. ÚS 2257/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Andreou Jíšovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 169/2011-34 ze dne 28. dubna 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 337/2010-385 ze dne 12. července 2010 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 71 T 107/2009-344 ze dne 21. dubna 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. srpna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, platného do 31. 12. 2009, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a povinnost nahradit poškozeným část uplatněné škody. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně zcela zrušen a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, platného od 1. 1. 2010. Toho se měl dopustit tím, že veden zištným záměrem na ulici ve večerních hodinách J. V. nečekaně ze zadu udeřil nezjištěným předmětem do zátylku, po jeho pádu na zem jej kopl do oblasti žeber a vytrhl mu z ruky peněženku a tím mu způsobil škodu na zdraví a na majetku, a za to mu byl za použití §59 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a povinnost zaplatit poškozeným část škody. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání coby podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že soudkyně, jež jej soudila v prvním stupni, byla dříve jeho obhájkyní v jiné věci. Jako taková se při výkonu obhajoby dozvěděla o jeho osobních poměrech a názorech, které mohly vést k hodnocení viny a musely být zohledněny při výměře trestu. V důsledku toho byla tato soudkyně mnohem přísnější, proto měla být vyloučena z projednávání a rozhodování věci.
3. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že před výslechem poškozeného v přípravném řízení nebyla provedena rekognice, a že v hlavním líčení nebyl proveden výslech poškozeného, aniž by bylo důsledně zjišťováno místo jeho pobytu. Při výslechu v přípravném řízení byla poškozenému nepřípustně položena návodná otázka - byla mu předložena jediná fotografie s dotazem, zda se jedná o stěžovatele. Poškozený byl navíc při tomto výslechu opilý a i pro disociativní poruchu chůze padal na zem.
4. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného označil za nedůležité a nevypořádal se tak se zásadní otázkou, zda poškozený mohl rozpoznat stěžovatele v osobě pachatele, a že poškozený před útokem zanechal v bistru igelitovou tašku, kde zřejmě byla hotovost, které se podle výroku o vině měl zmocnit až pachatel. Stěžovatel přitom konkrétně rozebírá rozpory ve výpovědi poškozeného stran jeho chování v bistru, v tramvaji cestou z něj a při cestě od tramvaje.
5. Konečně namítá, že obecnými soudy nebyla vůbec vysvětlena zákonnost kamerového záznamu.
6. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesního prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
7. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku stěžovatelem podaného odvolání zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
8. Ústavní soud dále předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
9. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
10. Námitku, že soudkyně rozhodující v prvním stupni měla být vyloučena s ohledem na to, že stěžovatele dříve obhajovala v jiné věci, uplatnil stěžovatel poprvé až v dovolání. Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že podstatu uvedené námitky musel stěžovatel z povahy věci vědět již od počátku hlavního líčení, jehož se účastnil. Vzdor tomu tuto námitku neuplatnil ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Tuto skutečnost přitom dovolací soud vyhodnotil jako absenci jedné ze dvou kumulativních podmínek pro úspěšné uplatnění takové námitky v dovolacím řízení. Ani druhou podmínku přitom dovolací soud v daném případě neshledal - totiž existenci konkrétního poměru mezi soudkyní a stěžovatelem, jenž by mohl navodit pochybnost o jejím nestranném rozhodování, neboť sama skutečnost, že stěžovatele v minulosti v jiné věci zastupovala jako obhájkyně, nezakládá automaticky důvod pro její vyloučení. Tyto závěry jsou jasné a srozumitelné a řeší v souladu se zákonem předmětnou námitku a jako takové je lze považovat za ústavně souladné. Nad rámec toho je možné opětovně připomenout, že rozsudek vynesený touto soudkyní coby předsedkyní senátu byl k odvolání stěžovatele zrušen odvolacím soudem. Jakékoliv poznatky této soudkyně o stěžovateli, promítající se do hodnocení viny a výměry trestu byly tedy zcela nahrazeny úvahami a rozhodovací činností odvolacího soudu. I proto je tedy nutně tato námitka zjevně neopodstatněná.
11. K námitce použití výslechu poškozeného z přípravného řízení je předně třeba zdůraznit, že tomuto výslechu byla přítomna obhájkyně stěžovatele. Odvolací soud podrobně popsal, že předvolání k hlavnímu líčení konanému dne 2. února 2010 převzal stěžovatel od policejních orgánů na ubytovně Armády spásy v Ostravě - Mariánských Horách, přičemž sdělil, že se k hlavnímu líčení nedostaví z obavy o svůj život. Následně se skutečně k tomuto hlavnímu líčení nedostavil a přestal se i zdržovat na uvedené ubytovně a byl nadále nedostupný. Z toho odvolací soud vyvodil k námitce stěžovatele procesní použitelnost daného výslechu. V daných souvislostech i tento závěr lze považovat za ústavně souladný, neboť právo stěžovatele na obhajobu jím nepochybně zůstalo zachováno.
12. Pokud jde o obsah výpovědi poškozeného, je třeba zdůraznit, že neexistuje procesní předpis, který by ukládal provedení rekognice pachatele předtím, než je poškozený vyslechnut. V daném případě přitom poškozený stěžovatele -pachatele popsal a rozvedl, že se jedná o tutéž osobu, s níž se setkal v bistru nacházejícím se v prostorách ostravského hlavního nádraží krátce předtím. Odvolací soud se přitom ztotožnil se stěžovatelem v tom, že poškozený nepopisoval situaci vždy zcela přesně a ve všech detailech, ale v základních rysech s tím, že právě v těchto údajích je podporován výpovědí svědka M. K., záznamy bezpečnostních kamer a závěry znaleckého posudku stran poranění poškozeného a jejich mechanismu. Je tedy dán okruh důkazů přímých i nepřímých, mezi nimiž není zásadního rozporu, zatímco stěžovatelova verze událostí zůstala osamocena (s. 5 a 7 rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr lze rovněž považovat za logický a přesvědčivý, mající oporu v provedeném dokazování, a jako takový i ústavně souladný. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, stojící evidentně v pozadí jeho argumentace o rozporech ve výpovědi poškozeného, že je vždy a pro každého možné zcela nezpochybnitelně reprodukovat prožitý děj, aniž by do reprodukce vstupovaly vlastní emoce a domněnky, případně další subjektivní vlivy. Takový požadavek by vedl k nepoužitelnosti takřka všech svědeckých výpovědí pro nevěrohodnost. To, oč se jedná je ale mnohem prostší - jde o zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti, a k tomu v daném případě evidentně došlo.
13. Konečně pokud jde o použité záznamy bezpečnostních kamer, není zcela zřejmé, o jaké kamery se vlastně jednalo. Jasné je jen to, kde byly umístěny, a že se minimálně zčásti jednalo o kamery Městské Policie Ostrava (s. 8 rozsudku soudu prvního stupně). O posledně uvedených platí, že pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných umožňuje od 1. ledna 2003 výslovně ustanovení §24b zákona ČNR č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to a s ohledem na akcesoritu jednoho z těchto záznamů (kamery instalované na budově společnosti ČEZ, Správa majetku, s. r. o., na ulici Nádražní v Ostravě) v souvislosti se všemi ostatními záznamy a ostatními provedenými důkazy, lze použití tohoto důkazu považovat za ústavně souladné.
14. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu