ECLI:CZ:US:2011:2.US.2471.11.1
sp. zn. II. ÚS 2471/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. V. V., zastoupené JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem Pod Rovinou 15, Praha 4, proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 D 1365/1991, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 2011, se stěžovatelka domáhá s odkazem na porušení svého základního práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vydání nálezu, jímž bude Obvodnímu soudu pro Prahu 3 a notáři JUDr. V. M. uloženo, aby nepokračovali v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 3 D 1365/91. Současně žádá, aby byla jmenovaným účastníkům uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelka uvádí, že je zákonnou dědičkou po svém otci ing. V. H., který zemřel dne XX.XX.XXXX. Dědické řízení, které je vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, přestože není nijak složité, probíhá již téměř dvacet roků. Přestože opakovaně požadovala urychlené skončení věci, neboť na předmětném majetku vznikají škody, v řízení nebylo doposud meritorně rozhodnuto a stěžovatelka ztratila důvěru v to, že bude vůbec někdy rozhodnuto. Má za to, že příslušný soud se měl s celou věcí vypořádat, neboť se nelze do nekonečna odvolávat na chování jednoho z dědiců, který podává stížnosti a námitky.
Z listin připojených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka podala stížnost na průtahy v dědickém řízení, adresovanou předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 3, na niž bylo reagováno přípisem zn. 50 Spr 700/2010 ze dne 22. 9. 2010. Hlavní příčiny průtahů byly shledány na straně pozůstalého B. H., jehož podání (obsahující stížnosti, námitky podjatosti a odvolání podávané do všech úkonů pověřeného soudního komisaře a soudu) tvoří nejméně 80 % dědického spisu. Jediné pochybení ze strany soudu a státního notářství bylo zjištěno v souvislosti s předáním dědické agendy soudu v r. 1993, kdy byl spis omylem založen do spisovny. Stěžovatelce bylo dále sděleno, že osobou odpovědnou za řízení je pověřený soudní komisař JUDr. V. M., jemuž byly předány stejnopisy stížnosti k vyjádření a který byl současně vyzván příslušnou soudkyní k urychlenému konání ve věci. Této soudkyni bylo uloženo věc sledovat, zajistit ze strany soudního komisaře další bezprůtahový postup a podávat pravidelné informace o tom, jak je v řízení postupováno.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, pokud náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice.
V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovatelkou tvrzených průtahů v dědickém řízení - omezeny až na situace, kdy náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po l. 7. 2004 (kdy nabyla účinnosti novela, která institut návrhu na určení lhůty zavedla), za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. III. ÚS 142/06, sp. zn. II. ÚS 551/06, sp. zn. III. ÚS 2270/11 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Mezi takové řízení zcela jistě patří i řízení o dědictví, které soud neprovádí sám, ale zčásti prostřednictvím pověřeného notáře, jenž má postavení soudního komisaře a jehož úkony, prováděné podle občanského soudního řádu, se považují za úkony soudu (srov. ustanovení §38 o.s.ř.). V mezidobí pak byl prostředek nápravy dle §174a zákona o soudech a soudcích doplněn úpravou obsaženou v novele zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která účastníkovi řízení umožňuje v případě průtahů v řízení požadovat po jeho skončení od státu zaplacení vedle skutečně vzniklé škody i odškodnění za nemateriální újmu za porušení povinnosti vydat rozhodnutí nebo učinit úkon v přiměřené lhůtě (viz ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb.).
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka sice podala (zřejmě opakovaně) stížnost na průtahy v dědickém řízení, adresovanou předsedovi dotčeného soudu, na kterou bylo ze strany předsedy soudu písemně reagováno, nicméně z ústavní stížnosti nevyplývá, že by před jejím podáním učinila návrh ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Nevyčerpala tudíž všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích ústavně zaručených práv umožňuje, čemuž se zřetelem k principu subsidiarity ústavně právního přezkumu odpovídá, že ústavní stížnost není způsobilá meritorního projednání.
Za daných okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj