ECLI:CZ:US:2011:2.US.2476.09.2
sp. zn. II. ÚS 2476/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti MESIT holding a.s., sídlem Uherské Hradiště, Sokolovská 573, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008 ve věci sp. zn. 53 Co 334/2008, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2009 ve věci sp. zn. 32 Cdo 2079/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2010 ve věci sp. zn. 18 Co 215/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2011 ve věci sp. zn. 32 Cdo 4724/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; porušeno mělo být taktéž ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Dne 13. 4. 2011 rozhodl Ústavní soud usnesením, kterým ústavní stížnosti stěžovatelky, zapsané původně pod spisovými značkami II. ÚS 2476/09 a IV. ÚS 919/11, spojil ke společnému řízení k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2476/09, neboť v projednávaných věcech byla splněna podmínka hospodárnosti podle ustanovení §112 odst. 1 občanského soudního řádu (ve spojení s ustanovením §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Napadenými usneseními Městského soudu v Praze byla potvrzena usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, jimiž bylo vyhověno návrhům, aby namísto žalobce vstoupil dle ustanovení §107a občanského soudního řádu do řízení jiný subjekt (postupník); do řízení tak měla nejprve vstoupit společnost Deutsche Bank Aktiengesellschaft, posléze společnost Delta invest kapital spol. s r.o. (původní pohledávka společnosti Konpo, s.r.o. byla postoupena na Českou konsolidační agenturu, resp. jejího právního nástupce Českou republiku Ministerstvo financí, a poté na společnost Deutsche Bank Aktiengesellschaft). Proti tomuto postupu brojila stěžovatelka, jakožto jedna ze žalovaných, její odvolání ani dovolání však nebyla úspěšná.
Stěžovatelka se domnívá, že všechna napadená usnesení obecných soudů vycházejí z chybného právního závěru platnosti cese postupované pohledávky, jsou v zásadním rozporu s ustanoveními §107 a §107a občanského soudního řádu a v rozporu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozsudkem ve věci sp. zn. 33 Odo 559/2006); v této souvislosti odkazuje stěžovatelka i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3143/08, dle kterého je nedůvodný a neodůvodněný odklon od dosavadní rozhodovací praxe ústavně nekonformní.
Napadená rozhodnutí jsou dle názoru stěžovatelky v rozporu taktéž s rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 4232/2007, neboť Česká republika - Ministerstvo financí byla připuštěna usnesením obvodního soudu ze dne 18. 4. 2008 na místo žalobkyně, aniž by nabylo právní moci předchozí usnesení obvodního soudu vydané podle ustanovení §107 občanského soudního řádu. Stěžovatelka nadto zpochybňuje i účastenství předchozího žalobce - České konsolidační agentury, jež v době, kdy bylo rozhodováno o jejím vstupu do řízení, již právně neexistovala (byla vymazána z obchodního rejstříku 31. 12. 2007).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, jimiž byly povoleny vstupy do řízení namísto původních žalobců nejprve společnosti Deutsche Bank Aktiengesellschaft a poté společnosti Delta invest kapital spol. s r.o.; tato rozhodnutí totiž dle názoru stěžovatelky odporují judikatuře Nejvyššího soudu.
Má-li stěžovatelka za to, že o vstupu společnosti Deutsche Bank Aktiengesellschaft namísto České republiky - Ministerstva financí nemohlo být rozhodnuto dříve (tentýž den), než nabylo právní moci předchozí rozhodnutí o účastenství České republiky - Ministerstva financí, zjevně přehlíží rozdíl mezi postupem dle ustanovení §107 občanského soudního řádu a postupem dle ustanovení §107a občanského soudního řádu. V této souvislosti postačí připomenout, že stěžovatelkou odkazované rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4232/2007 souvisí právě s postupem dle ustanovení §107a občanského soudního řádu, nikoliv s postupem dle ustanovení §107 občanského soudního řádu, na jehož základě bylo rozhodnuto o účastenství České republiky - Ministerstva financí. Ke stěžovatelčině námitce, že do řízení nemohla vstoupit Česká konsolidační agentura, Ústavní soud pouze uvádí, že se s ní vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4724/2010 (str. 2) Nejvyšší soud, na jehož závěry Ústavní soud tudíž pouze odkazuje.
Přisvědčit nelze stěžovatelce ani pokud jde o tvrzení, že obecné soudy postupovaly v rozporu se závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 559/2006, neboť napadená rozhodnutí jsou s odkazovaným judikátem konformní (neobstojí tak ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08). Rovněž toto rozhodnutí dovolacího soudu ostatně obsahuje postulát, s nímž stěžovatelka polemizuje i v posuzované ústavní stížnosti: "Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno (tzn. jestli je právní úkon platný), se nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé." S tímto závěrem Nejvyššího soudu nehodlá Ústavní soud jakkoli polemizovat.
Pouze pro úplnost je namístě připomenout, že vzhledem k procesní povaze napadených rozhodnutí by v případě důvodnosti projednávané ústavní stížnosti bylo třeba indikovat nejen určité pochybení obecných soudů, nýbrž by bylo nutno identifikovat taktéž jistou - ústavněprávně relevantní - újmu účastníka řízení (stěžovatelky); z ústavní stížnosti přitom vůbec nevyplývá, a to ani nepřímo, čím konkrétně by měla být stěžovatelka napadenými, ve své povaze čistě procesními, rozhodnutími zasažena ve svých ústavně chráněných právech.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozsudcích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Městský soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto shledal stěžovatelčinu ústavní stížnost podáním zjevně neopodstatněným, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu