ECLI:CZ:US:2011:2.US.2607.11.1
sp. zn. II. ÚS 2607/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 63/2011-1957 ze dne 27. července 2011 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 6/2011 ze dne 17. června 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 30. srpna 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudu prvního stupně ponechán ve vazbě z útěkového a předstižného důvodu a nebyla přijata nabídka peněžité záruky ve výši 300.000,- Kč. Usnesením soudu prvního stupně byla jeho stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že konstatování, že je stíhán pro zvlášť závažnou drogovou trestnou činnost, nelze považovat za dostatečně konkrétní odůvodnění útěkového důvodu vazby. Tímto výrokem současně obecné soudy zpochybnily presumpci neviny stěžovatele i svoji nestrannost, neboť o důvodnosti stíhání je nutno rozhodnout až v meritorním rozhodnutí. Dále stěžovatel považuje za zcela vágní a účelové konstatování, že se nezdržoval na adrese P., kterou uvedl, a že se často pohyboval po tuzemsku i v zahraničí. Navíc toto konstatování samo o sobě nemůže být důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě. K existenci útěkového důvodu vazby konečně nemůže postačovat obecné konstatování hrozby vysokého trestu. Má za to, že k odůvodnění útěkové vazby v žádném případě nepostačuje sama hrozba vysokého trestu. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za nepřezkoumatelné, když "nárok na zaplacení pohledávky ve výši 500,- Kč by byl v civilním řízení odůvodněn podrobněji". Při zdůvodnění existence předstižného důvodu vazby smísil soud druhého stupně situaci stěžovatele, který nikdy nebyl trestně stíhán ani odsouzen, se situací spoluobžalovaného N. U. Soudu druhého stupně vytýká, že se nijak nevypořádal s argumentací obsaženou v jeho stížnosti, pokud jde o nekonkrétnost vyložení existence vazebních důvodů a judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Oběma rozhodnutím vytýká, že nijak nezohlednily to, že má stěžovatel v tuzemsku povolen trvalý pobyt, že zde má manželku, a jeho prohlášení, že by se zdržoval na adrese P., trestnímu stíhání se nevyhýbal a současně že je osobou soudně zachovalou. Oběma rozhodnutím dále vytýká, že v rozporu s ustanoveními §138 ve spojení s §120 odst. 1 písm. a) trestního řádu neobsahují jména soudců, kteří se na rozhodování podíleli.
3. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práva a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
6. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.).
7. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že je stěžovatel stíhán spolu s dalšími osobami pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. V této trestní věci byl vzat do vazby usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. srpna 2010 ze všech tří zákonných důvodů. Dne 20. května 2011 byla v dané věci podána obžaloba, a proto soud musel v souvislosti s jejím podáním rozhodnout o dalším trvání vazby.
8. Obecné soudy obou stupňů se shodly na tom, že útěkový důvod vazby je u stěžovatele dán, neboť je stíhán pro zvlášť závažný zločin, přičemž podání obžaloby v žádném případě nesvědčí o oslabování obvinění. Vedle toho je, s ohledem na charakter vytýkané činnosti i trestní sazbu, stěžovatel ohrožen trestem odnětí svobody v trvání nejméně osmi let. S poukazem na právní názor, obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3), tedy soud druhého stupně shledal správným závěr soudu prvního stupně, že je dán důvod útěkové vazby. Zdůraznil přitom, že je nutná důvodná obava kterékoliv zákonem definované hrozby daného vazebního důvodu, aniž by bylo nutno požadovat důkazy pro závěr, že se obžalovaný uvedeným způsobem skutečně zachová. Své úvahy uzavřel tím, že rovněž nejde o to, že je stěžovatel cizinec, ale vazbu odůvodňuje také to, že má v cizině nepochybně kontakty i určité zázemí.
9. Předstižný důvod vazby byl pak oběma soudy rovněž shledán s ohledem na charakter vytýkané trestné činnosti. Soud druhého stupně výslovně uvedl, že trestná činnost měla probíhat ve velkém rozsahu za účasti velkého počtu i neztotožněných osob, stěžovatel ji měl provádět po dobu necelého jednoho roku a ukončit ji až v důsledku činnosti policejních orgánů. Podle soudu druhého stupně se, vzhledem k charakteru této činnosti a osobním poměrům stěžovatele, lze domnívat, že pro něj byla významným zdrojem příjmů.
10. Shora uvedené závěry obecných soudů splňují podmínky, které na ně jsou kladeny ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, jíž se stěžovatel dovolává. Zejména z odůvodnění soudu druhého stupně jasně vyplývají konkrétní skutečnosti odůvodňující existenci obou vazebních důvodů. S námitkami stěžovatele se tedy soud druhého stupně vypořádal jednak tím, že rozvedl a konkretizoval úvahy soudu prvního stupně a současně se jimi vymezil k argumentaci stěžovatele obsažené v jeho stížnosti. Vyložené úvahy obou obecných soudů rozhodně nejsou rozporné s ústavním pořádkem a nic na tom nemění skutečnost, že se soud druhého stupně výslovně a detailně nevymezil úplně ke všem námitkám stěžovatele obsaženým ve stížnosti. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou tak fakticky pouhou polemikou s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí obecných soudů (zejména však toliko soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí je co do vyložení důvodů skutečně poněkud stručnější), což samo o sobě není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.). Námitka presumpcí neviny a s ní související námitka z porušení zásady nestrannosti soudu evidentně ignoruje charakter rozhodování ve vazebním řízení - totiž že zákonným předpokladem jakéhokoliv rozhodnutí o vazbě je, že je důvodné trestní stíhání, aniž by tím bylo předjímáno meritorní rozhodnutí. Konečně námitka porušení procesního předpisu stran neuvedení jmen soudců, kteří se na rozhodnutí podíleli, spadá výhradně do oblasti podústavního práva, aniž by ho jakkoliv přesahovala.
11. Z vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu