ECLI:CZ:US:2011:2.US.2797.10.1
sp. zn. II. ÚS 2797/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. Jana Zemana, insolvenčního správce úpadce ZANUTA, s. r.o. v likvidaci, se sídlem Praha 1, Ostrovní 2063/7, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 15/2010-103 ze dne 8. 6. 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 344/2007-68 ze dne 19. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2010 a doplněnou podáním ze dne 26. 11. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dle zjištěného skutkového stavu, z něhož obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely, úpadce uplatnil v daňových přiznáních na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí r. 2004 nadměrný odpočet ve výši 196 306,- Kč a za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2004 nadměrný odpočet ve výši 491 733,- Kč. V rámci vytýkacího řízení, k výzvám správce daně, předložil smlouvu uzavřenou mezi ním jako nájemcem a společností WIS VHP, a. s., jako pronajímatelem dne 30. 12. 2003, kterou mu pronajímatel přenechal k užívání výherní hrací přístroje a další movité věci specifikované ve smlouvě a souhlasil s dalším případným pronájmem pronajatých věcí. Bylo sjednáno měsíční nájemné s fakturováním vždy za uplynulý měsíc a formou daňového dokladu v případě, že se nájemce stane plátcem DPH. Jako den zdanitelného plnění byl sjednán vždy poslední kalendářní den v měsíci, ve kterém byly věci pronajaty. Povinnost k zaplacení nájmu byla stanovena vždy k 25. dni následujícího měsíce. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s možností oboustranné výpovědi. Úpadce dále správci daně předložil smlouvy uzavřené rovněž dne 30. 12. 2003 na dobu od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2008 mezi ním jako pronajímatelem a pěti různými společnostmi jako nájemci a označené jako smlouvy o nájmu movitých věcí, jejichž předmětem jsou stejné věci jako ve smlouvě s WIS VHP. Nájemci se v nich shodně zavazují k zaplacení celé částky nájemného nejpozději do 29. 2. 2004. Tak se také stalo formou započtení pohledávek. Úpadce se poté (od 1. 3. 2004) registroval jako plátce daně z přidané hodnoty.
Po provedení vytýkacího řízení správce daně úpadci stanovil za předmětná období daň na výstupu. Jeho rozhodnutí byla napadena odvoláním, které Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, odmítlo. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu byla podána žaloba, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem s odkazem na ustanovení §78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dalším napadeným rozsudkem tak, že kasační stížnost podle §110 odst. 1 věta první před středníkem s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že pronájem movitých věcí není uskutečněn okamžikem jejich předání nájemci (či podnájemcům), ale "probíhá", tedy uskutečňuje se po celou nájemní dobu až do jejího ukončení. Úpadce tak v rozhodném zdaňovacím období přijal i poskytl zdanitelné plnění, a byl proto povinen v daňovém přiznání za příslušná zdaňovací období uplatit daň na výstupu.
V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci skutkového děje a průběhu řízení před obecnými soudy definuje spornou právní otázku, kterou měly soudy řešit, tj. zda interpretace ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v příslušném zdaňovacím období, která vedla ke stanovení daňové povinnosti, byla zákonná. K tomu vysvětluje, že smlouvy o pronájmu výherních hracích přístrojů byly uzavřeny na dobu určitou s jednorázově poskytnutým, časově omezeným užívacím právem. Jako plátce daně z přidané hodnoty se registroval až po uzavření těchto smluv, přičemž k poskytnutí i zaplacení služeb podle smluv s odběrateli došlo ještě dříve. Nešlo proto o zdanitelné plnění ve smyslu zákona o DPH. Vyslovuje přesvědčení, že správce daně provedl nezákonný výklad daňových předpisů, který dle jeho názoru vybočuje i z hranic ústavnosti, jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť jím správce daně odepřel autonomním projevům vůle úpadce jako smluvní strany soukromoprávního ujednání důsledky, které obě smluvní strany zamýšlely ve své právní sféře vyvolat, a zatížil je jednostranně povinnostmi, které jim zákon neuložil. Městský soud se v tomto směru uplatněnými námitkami nezabýval, v odůvodnění pouze obsáhle citoval z vyjádření správce daně. Kasační soud přesto dospěl k závěru, že se městský soud se všemi námitkami vypořádal a sám uzavřel, že nejde o případ nejednoznačného výkladu právního předpisu ani o rozšiřování daňové povinnosti nad rámec stanový zákonem. Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02, III.ÚS 667/02, I. ÚS 621/02 upozorňuje na základní výkladové pravidlo, jímž byly oba soudy vázány, dle něhož v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, musí být takové ustanovení interpretováno ústavně konformním způsobem. V jeho věci však příznivější výklad použit nebyl, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a do práva majetkového.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel sám provádí výklad příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty účinného v daných zdaňovacích obdobích, konkrétně §9 zákona č. 588/1992 Sb. a §21 zákona č. 235/2004 Sb. V této souvislosti znovu upozorňuje, že stranami bylo sjednáno jednorázové plnění a k jeho zaplacení došlo před datem registrace úpadce jako plátce DPH. Opakované plnění bylo dovozeno úvahou správního orgánu, což považuje za nepřípustné. Výklad soudů, že šlo o pronájem, který se uskutečňuje po celou nájemní dobu, tak fakticky vedl k vyvození daňové povinnosti i ve vztahu k plněním, jež byla uskutečněna úpadcem jako neplátcem DPH, byť se později stal plátcem.
Ústavně právní rozměr případu stěžovatel vyvozuje z nálezů, v nichž Ústavní soud zastává materiální výklad ustanovení §11 odst. 5 Listiny. Cituje z nálezu sp. zn. IV. ÚS 29/05, dle něhož porušení vlastnického práva při ukládání daňové povinnosti se státní moc dopustí nejen tím, že uloží povinnost zcela extra legem, ale i tehdy, pokud by příslušné zákonné ustanovení aplikovala a především interpretovala způsobem, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti, například tak, že by interpretací zákonných ustanovení rozšiřovala daňovou povinnost na subjekty či situace, na něž podle zákona daňová povinnost nedopadá. Má za to, že rovněž Úmluva, konkrétně čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ukládá členským státům, že placení daní a poplatků musí být zajištěno v souladu se zákonem.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů i správních orgánů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí nepřísluší.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti kasačního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s.ř.s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv 28, č. 127, str. 95). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Byl to zejména Nejvyšší správní soud, který věnoval věci náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně v něm objasnil, proč nepovažoval námitky stěžovatele směřující proti rozsudku městského soudu za důvodné. Vyšel z rozhodné právní úpravy, kterou je pro první zdaňovací období zákon č. 588/1992 Sb., a to jeho ustanovení §9 odst. 1 písm. e), odst. 4,. a pro druhé období zákon č. 235/2004 Sb, konkrétně jeho ustanovení §21 odst. 1. Z těchto ustanovení ostatně vycházel v kasační stížnosti a v ústavní stížnosti i stěžovatel, který ovšem provádí jiný jejich výklad. Při posouzení otázky, zda byla na danou věc použita správná zákonná ustanovení, nemohl kasační soud nepřihlédnout k prokázaným skutkovým zjištěním (která stěžovatel nezpochybňoval) a k provázanosti a podmíněnosti právních vztahů vzniklých na základě uzavřených nájemních smluv, které rozsáhle popisuje ve svém rozhodnutí městský soud. Pokud dovodil, že okamžikem uskutečnění zdanitelného plnění v případě opakovaně poskytovaných nájemních (podnájemních) služeb nemůže být jednorázové zaplacení nájemného podnájemci, ale příslušné zdaňovací období, v průběhu něhož se nájemní (podnájemní) vztah realizuje, nelze jeho názoru nic vytknout, neboť pronájem movitých věci (o nějž v projednávaném případě šlo) není uskutečněn samotným okamžikem jejich předání nájemci (či podnájemci), tak jak konstruuje stěžovatel, ale probíhá po celou dobu nájemního vztahu.
Ústavní soud neshledává v argumentačním postupu Nejvyššího správního soudu nelogické či účelové konstrukce, které by svědčily o jeho libovůli při interpretaci příslušných zákonných ustanovení. Do jeho závěrů proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Zásadně totéž lze dovozovat i u napadeného rozsudku městského soudu, s jehož odůvodněním se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
Stěžovatelem poukazované nálezy Ústavního soudu nemohou napadené právní posouzení věci zvrátit, neboť, jak uvedl i Nejvyšší správní soud, nejde o případ nejednoznačného výkladu právního předpisu ani o rozšiřování daňové povinnosti nad rámec stanovený zákonem.
Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku pro stěžovatele nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotně právním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo shledáno ani porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. V konečném důsledku tak nemohlo být zasaženo ani do tvrzeného vlastnického práva stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2010
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu