ECLI:CZ:US:2011:2.US.3225.10.1
sp. zn. II. ÚS 3225/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2010 č. j. 27 C 416/2009 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2010 č. j. 19 Co 1547/2010-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny.
Soud prvního stupně napadeným usnesením zastavil řízení, v němž se žalobce po stěžovateli domáhal zaplacení částky 2.000.000,- Kč (výrok I.), z důvodu zpětvzetí žaloby, a dále rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Pouze proti výroku II. usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Soud druhého stupně změnil v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel se s rozhodnutími obecných soudů neztotožňuje a považuje je za nesprávná. V ústavní stížnosti poukazuje na obsah protokolu o jednání okresního soudu a rekapituluje z něj vyplývající postoje obou účastníků řízení před vyhlášením rozhodnutí, přičemž zdůrazňuje jejich časový sled. Prostřednictvím námitek, které uplatnil v odvolání, zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně a vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Je přesvědčen, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro postup dle ustanovení §150 o. s. ř. Vytýká soudu, že se odchýlil od názoru soudu prvního stupně, aniž by jej o tom jakkoli informoval, a nedal mu možnost vyjádřit se k eventuální aplikaci §150 o. s. ř. Soud rovněž nevzal v úvahu veškeré skutečnosti, které je povinen při zvažování aplikace ustanovení §150 o. s. ř. zohlednit (např. majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení). Skutečnost, na jejímž základě rozhodl o aplikaci citovaného ustanovení, není možné považovat za důvod hodný zvláštního zřetele. Na podporu svých argumentů cituje z judikatury Ústavního soudu zabývající se otázkou aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Stěžovatel se též domnívá, že odvolací soud neměl postupovat dle ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. Dospěl-li k závěru o nesprávnosti rozhodnutí prvostupňového soudu, bylo na místě jej zrušit a věc vrátit k dalšímu rozhodnutí. Stěžovatel považuje za rozporné i odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o nákladech odvolacího řízení, na jejichž náhradu, v případě, že by soud rozhodl správně, by měl právo. Dle stěžovatele napadená rozhodnutí obecných soudů jsou výsledkem nesprávné aplikace ustanovení upravujících náhradu nákladů řízení, důsledkem libovůle a jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti občanského soudního řízení. Soudy žalobci přiznaly osvobození od soudního poplatku, přestože neuvedl pravdivé údaje o svém majetku a aniž by učinily kroky k prověření těchto informací, z čehož stěžovatel dovozuje výrazné zvýhodnění žalobce na jeho úkor, a tím nerovnost v přístupu k oběma účastníkům řízení.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích v celém rozsahu (přestože v jejím odůvodnění brojí pouze proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení). Pomíjí však skutečnost, že odvoláním napadl pouze výrok II. předmětného usnesení týkající se nákladů řízení, čímž ohledně výroku I., jímž se řízení zastavuje, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná.
Pokud jde o napadená rozhodnutí týkající se nákladů řízení, Ústavní soud shledal, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02 ve SbNU sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Ještě větší zdrženlivost vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy civilní soudy použily při svém rozhodování §150 o. s. ř., tedy ustanovení, které slouží k dosahování spravedlnosti v konkrétním případě.
V projednávané věci soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí o nákladech řízení tak, že podle ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. sice stěžovateli náleží právo na náhradu nákladů řízení, stěžovatel se jich ale vzdal, a tento úkon pak byl ve smyslu ustanovení §41a odst. 4 o. s. ř. neúčinně odvolán. Krajský soud při rozhodování o odvolání stěžovatele přisvědčil jeho námitce, že se práva na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nevzdal a s ohledem na ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení. Toto právo však stěžovateli nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že ve věci jsou dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., kterou stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje především.
Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud v dané věci dopustil shora vymezených pochybení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jasně vyjádřil důvody, které jej k použití §150 o. s. ř. vedly (přičemž majetkové poměry obou účastníků řízení byly soudu zřejmé, a to jak s ohledem na osvobození žalobce od soudních poplatků, jakož i na jejich postoje v řízení). Při svém rozhodování vycházel z postoje stěžovatele, který před zahájením jednání vyjádřil ochotu vzdát se práva na náhradu nákladů řízení v případě, že bude žaloba vzata zpět. Okolnosti mimořádného zřetele hodné podle §150 o. s. ř. shledal odvolací soud ve stejných skutečnostech, z nichž soud prvého stupně dovozoval, že došlo ke vzdání se nákladů řízení žalovanou stranou jednostranným prohlášením, které nebylo vzato zpět ještě před tím, než bylo doručeno soudu. Odvolací soud tuto skutkovou okolnost hodnotil jako nabídku, ale na druhé straně z ní dovodil závěr, že okolnosti, za nichž byla učiněna, se v okamžiku zpětvzetí žaloby výrazně nezměnily, neboť soud ve věci ještě nezačal jednat a vše se odehrávalo v rámci přípravného jednání, tedy před zahájením řízení. Odvolací soud své rozhodnutí činil na stejném skutkovém základě jako soud prvního stupně a pouze odlišně posoudil otázku důvodu nepřiznání náhrady nákladů řízení. Byť otázka použití §150 o. s. ř. nebyla žádným z účastníků řízení nanesena, přesto se jako možnost nabízela, a to právě s ohledem na okolnosti případu. Usnesení odvolacího soudu proto není možno chápat jako překvapivé ve smyslu stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu. Procesní situace v těchto věcech, v nichž byly stěžovatelem citované nálezy vydány, byla podstatně odlišná od té, která nastala v projednávaném případě. V souzené věci stěžovatel napadl odvoláním nepříznivý výrok o nákladech řízení, a měl tedy možnost uvést všechny důvody, pro které mu mají být náklady přiznány. Požadavek na předvídatelnost rozhodnutí nelze vykládat natolik extenzivně, že by odvolací soud byl nucen vždy seznámit účastníky řízení s konečným závěrem soudu o věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí.
Nelze přisvědčit ani námitce týkající se nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud o nich rozhodl v souladu s ustanoveními §224 odst. 1, 2 o. s. ř. a §142 odst. 2 o. s. ř. a jeho závěr, že stěžovatel byl úspěšný částečně, protože jeho odvolací námitka byla důvodná, leč právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně mu odvolací soud (i přes důvodnost stěžovatelovy námitky) nepřiznal, nelze dle Ústavního soudu považovat za nelogický.
Stěžovatel též namítá, že nebyl dán prostor k postupu dle ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., a domnívá se, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu rozhodnutí. Své tvrzení však stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak blíže neodůvodňuje. K tomu lze pouze uvést, že odvolací soud sám důvod k takovému postupu neshledal a Ústavní soud v tomto ohledu v jeho postupu žádná pochybení dosahující ústavněprávní roviny nespatřuje. Ohledně stěžovatelem tvrzené nerovnosti v přístupu soudů obou stupňů k účastníkům řízení, Ústavní soud konstatuje, že ze spisu vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích žádné okolnosti, nasvědčující nerovnému zacházení, nezjistil.
Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v projednávané věci k závěru, že by usnesení krajského soudu vykazovalo rysy protiústavnosti. Krajský soud rozhodl na základě příslušných ustanovení občanského soudního řádu a svůj postup rovněž srozumitelně odůvodnil. Skutečnost, že se stěžovatel s jeho závěrem o aplikaci výjimečně použitelného ustanovení §150 o. s. ř. neztotožnil, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.
Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 3. srpna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu