ECLI:CZ:US:2011:2.US.348.11.1
sp. zn. II. ÚS 348/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci společnosti VETT a. s., se sídlem v Praze, Nad Opatovem 2140, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze, Ke Klimentce 2186/15, o ústavní stížnosti proti části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 č. j. 28 Cdo 4410/2010-426, v níž se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 11. 3. 2010 č. j. 29 Co 393/2009-346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného kasační výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně ignorováním negativní podmínky řízení a vydáním rozhodnutí k tíži stěžovatelky navzdory překážce rei iudicatae, čímž byl porušen ústavní princip právní jistoty, a ignorováním usnesení zvláštního senátu dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zákon č. 131/2002 Sb."), č. j. Konf 85/2009-166, kterým bylo podle stěžovatelky "explicitně v odůvodnění naznačeno", že k projednání sporu je příslušný správní orgán, přičemž podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. je rozhodnutí zvláštního senátu závazné nejen pro strany kompetenčního sporu, ale také pro všechny správní orgány a soudy, čímž byl porušen princip vázanosti soudů ústavním pořádkem a zákonem dle článku 95 odst. 1 Ústavy ČR.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně nastínila průběh sporu s městem Česká Lípa o zaplacení částky ve výši 70.512.023,68 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, v němž předně namítala nedostatek příslušnosti civilních soudů k rozhodování, neboť podle jejího názoru spor vycházel z veřejnoprávní smlouvy. Uvedla, že v průběhu řízení o civilní žalobě bylo zahájeno sporné správní řízení u Krajského úřadu Libereckého kraje a tak zde existoval kladný kompetenční spor. Stěžovatelka proto podala dne 24. 7 .2009 návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu podle zákona č. 131/2002 Sb., ale protože bylo správní řízení krajským úřadem v mezidobí zastaveno pro překážku zahájeného řízení u civilního soudu, rozhodl Nejvyšší správní soud svým usnesením ze dne 25. 11. 2009 č. j. Konf 85/2009-166 o odmítnutí návrhu. Stěžovatelka však z odůvodnění tohoto rozhodnutí nabyla přesvědčení, že zvláštní senát Nejvyššího správního soudu v této věci jednoznačně projevil svůj názor, že k rozhodování tohoto konkrétního sporu je věcně příslušným správní orgán. Rozhodnutím ministerstva dopravy ze dne 18. 12. 2009 bylo v mimoodvolacím řízení změněno rozhodnutí správního orgánu o zastavení správního řízení s tím, že toto řízení se současně přerušuje do doby pravomocného ukončení soudního řízení před civilními soudy.
Usnesením ze dne 11. 3. 2010 č. j. 29 Co 393/2009-346 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, o zrušení mezitímního rozsudku Okresního osudu v České Lípě ze dne 20. 4. 2009 č. j. 13 C 203/2007-288 a postoupení věci Krajskému úřadu Libereckého kraje z důvodu absolutní nepříslušnosti civilních soudů k projednání věci. Dne 1. 11. 2010 tento krajský úřad rozhodnutím č. j. OD 921/2009-76/99.9.1/Ls návrh města Česká Lípa o uložení povinnosti zaplatit mu částku 70.499.883,05 Kč s příslušenstvím zamítnul. Proti tomuto rozhodnutí podalo město Česká Lípa nepřípustné odvolání, které bylo rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 18. 1. 2011 č. j. 28/2010-190-STSP/42 zamítnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalobce města Česká Lípa zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka napadla rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelka mohla podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelka má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno, bude stěžovatelka moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost.
Z obsahu posuzované ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka si je těchto důsledků vědoma. Míní však, že stížnost je přesto přípustná, neboť napadeným rozhodnutím došlo k extrémnímu vybočení z mezí ústavnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 38/95, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 322/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 467/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.).
Ústavní soud proto zvážil, zda v dané věci ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a dospěl k závěru, že o takovou situaci se v projednávané věci nejedná. Za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížnosti nelze dojít k závěru, že nastal stav, kdy se ochrany práva není možné domáhat zákonným způsobem
Ústavní soud uzavírá, že se za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatelka má dosud možnost realizovat svá práva a hájit svůj právní názor v dalším řízení. Stěžovatelce je rovněž zachována následná možnost podat ústavní stížnost také proti konečnému rozhodnutí ve věci. Efektivita ochrany práv stěžovatelky tak není dotčena. Vedle toho tím, že by vstoupil do řízení, by Ústavní soud narušil rovnováhu postavení účastníků v daném soudním řízení a mohlo by i dojít ke křížení pravomocí se soudy obecnými, které chtěla Ústava zásadně vyloučit.
Za dané situace Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, a ústavní stížnost proto odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj