ECLI:CZ:US:2011:2.US.3554.10.1
sp. zn. II. ÚS 3554/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. Č., právně zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010 č. j. 7 Ans 3/2009-184 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2009 č. j. 10 Ca 24/2008-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. K přípustnosti podané ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nedošlo materiálně ke zrušení rozhodnutí, nýbrž byl dán toliko pokyn k provedení nového dokazování. Podle názoru stěžovatele měl však kasační soud zvolit jiné opatření, aby nedošlo k dalšímu průtahu v procesu, ovšem nezaviněného stěžovatelem.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým tento soud zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě stěžovatele na ochranu proti nečinnosti Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích ohledně žádosti stěžovatele o poskytnutí informací. Nejvyšší správní soud jako kasační soud napadeným rozsudkem vrátil tomuto soudu věc k dalšímu řízení a uložil mu, aby se znovu zabýval všemi skutečnostmi a námitkami stěžovatele vyslovenými v jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, znovu zaslal stěžovateli k vyplnění vzor žádosti a vyzval stěžovatele k aktualizaci údajů blíže specifikovaných s tím, že krajský soud je v dalším svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozhodnutí.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepubl. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/01, II. ÚS 1179/08 a další, dostupná in http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc mu vrátil k dalšímu jednání a rozhodnutí, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Ústavní soud má za to, že stěžovatel může v průběhu dalšího řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách. Nadto mu zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci. Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost přijmout jako přípustnou.
Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, proto konstatuje, že teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno, se bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížností zabývat meritorně.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil
Ostatně možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou i v případě tvrzených průtahů v řízení omezeny. Stěžovatel má totiž k dispozici procesní prostředek, který zákon označuje jako návrh na určení lhůty k provedení úkonu, o němž je vedeno řízení před obecnými soudy. Zákonem č. 192/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění i zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byl s účinností od 1. 7. 2004 zaveden do českého právního řádu shora uvedený procesní prostředek (§174a zákona o soudech o soudcích), který má vést k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to rozhodnutím v rámci soustavy obecných soudů samých. Právě využití výše zmíněného postupu považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (srov. sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 570/04 a další).
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Stanislav Balík
soudce zpravodaj