ECLI:CZ:US:2011:2.US.3703.10.1
sp. zn. II. ÚS 3703/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) Z. G. a 2) E. G., zastoupených JUDr. Richardem Novákem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 450/2009 ze dne 30. září 2010, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 5 C 715/93-247 ze dne 19. května 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a 1) O. H. a 2) I. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. prosince 2010 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jejich žaloba o zaplacení 37.901,10 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady jednak za trvalé porosty zanechané na původně pronajatém pozemku (resp. svěřeném do dočasného užívání), a dále za pokácené stromy a zmařenou úrodu, a rozsudkem odvolacího soudu byl k jejich odvolání co do merita potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl současně změněn co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily jejich základní práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelé rekapitulují, že od roku 1976 řádně užívali určitý pozemek, na němž vysázeli 80 ovocných stromů. Toto užívání bylo v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ukončeno výpovědí k 30. září 1992, danou vedlejšími účastníky řízení, coby původními vlastníky. Stěžovatelé se tedy domáhali náhrady za shora uvedené porosty, která jim byla v průběhu řízení částečně přiznána, a ve zbývající části napadenými rozhodnutími přiznána nebyla.
3. V ústavní stížnosti je odvolacímu soudu konkrétně vytýkán výklad §2 odst. 2 zákona o půdě a z něj plynoucí argumentace, že nedošlo k protiprávnímu jednání vedlejších účastníků řízení, a to s ohledem na ustanovení §24 odst. 1 písm. b) (správně §24 odst. 1 část za středníkem) zákona o půdě (ve znění účinném do 30. června 1993). Přestože se tedy stěžovatelé snažili prokázat hodnotu pokácených stromů a případný zisk z úrody, byly jejich návrhy odmítnuty jako nadbytečné. Dále namítají, že byla nesprávně použita k ocenění porostů vyhláška ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, protože k ukončení nájemního vztahu došlo až k 30. září 1992, a proto měla být použita vyhláška ministerstva financí České republiky č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků. V tomto ohledu odkazují na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 490/97 ze dne 25. března 1998 (in SoRo 1999,1: 12a). Podle stěžovatelů postrádá smysl, aby byl pro nejednoznačnost upravován v průběhu doby zákon o půdě, a aby současně byla na jeho základě uplatňována již neplatná oceňovací vyhláška. Konečně stěžovatelé namítají, že řízení nebylo provedeno v přiměřené lhůtě, neboť trvalo sedmnáct let.
4. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Je tedy povinen zkoumat, zda nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. zda má nesprávná realizace důkazního řízení v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je totiž povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se shodly na tom, že v posuzovaném případě bylo trvalé porosty na předmětném pozemku nutno ocenit v souladu s §24 odst. 8 zákona o půdě podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Obecné soudy tedy vyšly ze znaleckého posudku zpracovaného v režimu této vyhlášky Ing. J. F., který dospěl k hodnotě porostů ve výši 8.927,10 Kč. Odmítnutí závěrů posudků Ing. A.T. bylo obecnými soudy odmítnuto s ohledem na to, že určovaly hodnotu trvalých porostů ke dni 6. dubna 1992, což nebyl okamžik ukončení nájmu, a navíc podle neadekvátního předpisu - vyhlášky č. 393/1991 Sb. Z toho plyne, že se obecné soudy s věcí vypořádaly v souladu se svými kompetencemi a při vázanosti zákonem (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky), přičemž odlišný názor stěžovatelů není sám o sobě způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Pokud jde o právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho rozsudku sp. zn. 2 Cdon 490/97 ze dne 25. března 1998, kterým stěžovatelé evidentně argumentují poprvé právě až v ústavní stížnosti, tak ten se zabývá výlučně existencí nároku na náhradu za trvalé porosty a nikoliv již jeho výší, a proto se s podstatou sporu v posuzovaném případě zcela míjí.
7. Pokud jde o nárok na náhradu za stromy pokácené před skončením doby užívání pozemku stěžovateli, resp. za ušlou úrodu z nich, zde obecné soudy vyšly z toho, že předmětné stromy byly na základě zákona o půdě ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení a stěžovatelům se v řízení nepodařilo prokázat, že by se v době kácení jednalo o stromy zdravé a schopné nějakého výnosu. Obecné soudy přitom vyložily, že o stavu pokácených stromů nevypověděli v této věci navržení svědci J. a V. P. (kromě jejich a vlastního opakovaného výslechu přitom stěžovatelé žádné další důkazy nenavrhli) nic, co by věděli sami z vlastní zkušenosti, a uvedli jen to, o čem byli informováni od stěžovatelů. Již soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že se zde jedná o tvrzení stěžovatelů proti tvrzení vedlejších účastníků řízení a tento rozpor vyřešil ve prospěch posledně uvedených. Věrohodnost jejich tvrzení shledal v tom, že zbytečné pokácení 11 stromů zdravých a ponechání 70 (resp. 69) dalších, by nedávalo žádný smysl, protože pokud by to bylo motivováno zájmem na nevyplácení náhrady za tyto stromy, pak by došlo k vykácení všech stromů. Okolnost vykácení oněch 11 stromů přitom vedlejší účastníci řízení nikterak nepopírali. Tento závěr lze považovat za přesvědčivý a tudíž ústavně souladný.
8. Pokud jde o namítanou nepřiměřenou délku řízení, lze poukázat na to, že je proti ní v právním řádu (mimo ústavní stížnosti) zakotvena ochrana dvojí. V §174a zákona o soudech a soudcích je zakotven návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům. Kromě toho je možné v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatnit nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, za nějž se považuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, resp. v přiměřené lhůtě. Stěžovatelé se přitom vůbec nezmiňují, že by některý z těchto institutů využili před podáním ústavní stížnosti. Proto je tato námitka v ústavní stížnosti nepřípustná.
9. Ze shora vyložených důvodů tedy nebylo shledáno, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu