ECLI:CZ:US:2011:2.US.596.11.1
sp. zn. II. ÚS 596/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., se sídlem Křižíkova 68a, Brno, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem společné advokátní kanceláře Ondruš & Ondruš a partneři, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 5431/2008-296 ze dne 23. listopadu 2010, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 159/2008-254 ze dne 7. srpna 2008 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 2081/2004-226 ze dne 2. října 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MBMS, a. s., se sídlem Ohradní 61/1394, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. února 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně na návrh vedlejší účastnice řízení nařízena exekuce podle usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 27 Kv 2/2001-633 ze dne 22. dubna 2002 pro pohledávku ve výši 3.097.698,78 Kč. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatelky nařízení exekuce potvrzeno. Usnesením dovolacího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Napadená usnesení jsou podle stěžovatelky v rozporu s čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje, že dne 28. srpna 1997 vystavila vlastní směnku na řad BB Aval GmbH na částku DEM 2.650.000, kterou avalovala jako ručitel obchodní společnost Pragobanka, a. s., jako rukojmí (dále jen "rukojmí"). Tato směnka byla následně indosována na obchodní společnost Credit Suisse First Boston (dále jen "směnečný věřitel"). V roce 1998 byl prohlášen konkurs na majetek rukojmí, do nějž směnečný věřitel přihlásil svoji pohledávku, činící po kursovém přepočtu částku 47.798.825,50 Kč. Na tuto částku směnečný rukojmí vyplatil v rámci konkurzu 30%, což činilo 12.427.694 Kč. Z rukojemství plynoucí pohledávku vůči stěžovatelce poté rukojmí převedl na vedlejší účastnici řízení.
3. V roce 2001 bylo povoleno vyrovnání stěžovatelky, do něhož směnečný věřitel přihlásil neuhrazenou část směnečné pohledávky navýšenou o úroky, a to v celkové výši 41.747.044,80 Kč (přihláška č. 162), a vedlejší účastnice řízení přihlásila pohledávku jednak v částce 12.427.694 Kč a dále pohledávku v částce 35.371.131 Kč (přihláška č. 188) jako podmíněnou pro případ, že rukojmí bude plnit tuto částku za stěžovatelku. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 27 Kv 2/2001-633 ze dne 22. dubna 2002 bylo potvrzeno vyrovnání stěžovatelky, podle nějž mělo být jejím věřitelům plněno 30% z přihlášených pohledávek. Směnečnému věřiteli bylo stěžovatelkou na jeho základě zaplaceno 12.524.113,40 Kč, a vedlejší účastnici řízení z nepodmíněně přihlášených pohledávek 24.313.301,69 Kč.
4. Po skončení vyrovnání rukojmí dne 22. srpna 2003 zaplatil směnečnému věřiteli dalších 10.325.662,60 Kč, a to podle konečného rozvrhového usnesení. Na základě toho požadovala vedlejší účastnice řízení po stěžovatelce 30% z této částky, tj. 3.097.698,78 Kč. To stěžovatelka odmítla s tím, že se jedná o část závazku, k jejímuž splnění není povinna na základě usnesení o potvrzení vyrovnání. Vedlejší účastnice řízení proto ohledně předmětné částky navrhla exekuci usnesení o potvrzení vyrovnání. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. června 2004, jež bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 11. srpna 2005, byla exekuce nařízena. Obě tato usnesení byla k dovolání stěžovatelky zrušena usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2484/2005-129 ze dne 31. ledna 2007. V mezidobí byla přitom předmětná částka exekutorem vymožena. Následným usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. října 2007, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 7. srpna 2008, byla exekuce opětovně nařízena. Tentokrát bylo dovolání stěžovatelky usnesením dovolacího soudu ze dne 23. listopadu 2010 odmítnuto. Všechna poslední usnesení obecných soudů jsou napadena ústavní stížností.
5. Stěžovatelka ve svém obsáhlém podání v podstatě obecným soudům vytýká, že vedlejší účastnici umožnili, že nemusela k návrhu přiložit originál exekučního titulu ani doklad o tom, že rozvrhové usnesení Městského soudu v Praze č. j. 96 K 70/98-4033 nabylo právní moci, ani důkaz o tom, že byla částka 10.325.662,60 Kč uhrazena. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká, že vzdor jejím návrhům rozhodly obecné soudy bez nařízení jednání. Konečně stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávné posouzení věci. Dle stěžovatelky napadená rozhodnutí popírají princip poměrného uspokojení věřitelů v rámci konkursu a vyrovnání a nepřípustně umožňují, aby i po skončení soudního vyrovnání trval závazek úpadce vůči věřiteli - ručiteli, který plnil za úpadce po skončení soudního vyrovnání. Dovolacímu soudu pak vytýká, že s ohledem na jeho předchozí postup očekával kontinuitu, tedy rozhodnutí o otázce zásadního právního významu, k čemuž však nedošlo.
6. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
8. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se podstatou drtivé většiny námitek stěžovatelky zabývaly. Tak především soud prvního stupně s ohledem na námitky stěžovatelky a závazný právní názor vyplývajícího z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2484/2005 ze dne 31. ledna 2007 dovodil, že z protokolu o vyrovnacím jednání nevyplývá, že by došlo k popření předmětné pohledávky stěžovatelkou nebo vyrovnacím správcem. Dále dospěl k závěru, že pokud došlo ke splnění podmínky, na niž byla pohledávka vázána, po ukončení vyrovnacího řízení, je možné vymáhat pohledávku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (s. 2 usnesení). Odvolací soud pak nejprve konstatoval, že bylo předloženo vykonatelné rozhodnutí opatřené doložkou právní moci (s. 2 usnesení). K vlastní podmínce ohledně předmětné pohledávky pak dospěl k závěru, že poznámka "podmíněně" v seznamu přihlášených pohledávek je zcela nejasná, přičemž z protokolu o vyrovnacím jednání nevyplývá žádná podmíněnost, ani žádná vázanost mezi pohledávkou č. 162 (směnečný věřitel) a pohledávkou č. 188 (vedlejší účastnice řízení). Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu pak vyplývá, že k návrhu na nařízení exekuce vedlejší účastnice řízení předložila notářsky ověřený úplný opis rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze č. j. 96 K 70/98-4033 ze dne 22. srpna 2003 (týkající se rukojmí) s doložkou právní moci. Dovolací soud se s ohledem na to shodl s odvolacím soudem v tom, že došlo ke splnění stanovené odkládací podmínky a exekuční titul se tak stal vykonatelným. Odmítl přitom právní názor stěžovatelky, že by podmínka byla vázána toliko na plnění ze strany samotné vedlejší účastnice řízení v situaci, kdy plnilo rukojmí (s. 8 usnesení).
9. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že k návrhu na nařízení exekuce nebyl předložen originál exekučního titulu s doložkou právní moci a doklad o tom, že došlo k plnění z něhož se pohledávka odvozuje, pak evidentně uvádí něco zcela jiného, než podrobně popisují obecné soudy ovšem s tím, že vůči jejich závěrům v tomto směru prakticky vůbec nic nenamítá. Ze závěrů obecných soudů dále vyplývá, na základě čeho dospěly k tomu, že je stěžovatelka na základě předložených listin povinna uhradit předmětnou pohledávku. Jejich právní závěry jsou přitom srozumitelné a logické, a jako takové přesvědčivé a ústavně souladné. Ostatně jejich právní názor odpovídá i doktríně, jež splnění podmínky přihlášené pohledávky neváže na průběh konkursního, resp. vyrovnacího řízení (srov. Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící. Komentář. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání podle stavu k 1. 2. 2002. Linde Praha, 2002. s. 572). Námitky stěžovatelky mají tedy charakter polemiky s právními závěry obecných soudů, jež sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše. Postup a závěry obecných soudů totiž nevykročily z mezí podústavního práva a tudíž ani mezí jejich ústavněprávní kompetence, do níž není Ústavní soud oprávněn bez dalšího vstoupit.
10. Námitku, že obecné soudy rozhodly v neveřejném jednání vzdor jejím návrhům, tuto evidentně stěžovatelka uplatňuje poprvé právě až v ústavní stížnosti. Již jen z tohoto důvodu je možné uvedenou námitku považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků poskytnutých zákonem k nápravě. Rovněž je třeba vycházet z toho, že řízení probíhalo bez jednání v souladu s procesním předpisem a zásadami, jež ovládá exekuční řízení (resp. řízení o výkon rozhodnutí). Sám princip veřejnosti přitom nemá mezi základními procesními právy absolutní povahu a řízení věnovaná výhradně právním otázkám mohou splňovat požadavky spravedlivého procesu i přes svou neveřejnost (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulut proti Rakousku č. 17358/90 ze dne 22. února 1996, §42; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sutter proti Švýcarsku č. 8209/78 ze dne 22. února 1984, §30; aj.).
11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu