ECLI:CZ:US:2011:2.US.611.11.1
sp. zn. II. ÚS 611/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1206/2010-19 ze dne 13. října 2010, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 132/2010 ze dne 13. dubna 2010, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 85/2009 ze dne 18. prosince 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. února 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z nich rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatel, a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona. Těch se měl dopustit tím, že dne 16. června 2009 v odpoledních hodinách po slovní rozepři, týkající se řešení dopravní nehody, uzamkl Jana Lednického ve své prodejně na dobu asi deseti minut, a poté, co se za ním vrátil do prodejny a poškozený odmítl opustit provozovnu před příjezdem policejního orgánu, natáhl a ze vzdálenosti asi dvou až tří metrů zamířil na poškozeného svoji legálně drženou pistoli a křičel na něj, že ho zastřelí, a že si má lehnout na zem a dát ruce za hlavu, a přestal mířit až po příjezdu příslušníků Police České republiky. Za tomu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výši 25.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení všech zbraní a střeliva na dobu jednoho roku. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na to, že žádnou dopravní nehodu nezavinil, jak prokázal znaleckým posudkem, přičemž řízení o dopravní nehodě bylo zastaveno. Proto byl překvapen požadavkem poškozeného na náhradu škody a vyzval ho, aby opustil jeho provozovnu, což ten odmítal učinit. Zbraň vytáhl poté, co mu po odemčení provozovny poškozený zabránil opětovně vyjít ven. Měl obavu, že si poškozený na něj předtím telefonicky přivolal nějakého komplice. Popírá, že by na něj mířil či něco křičel a tvrdí, že v době příjezdu policistů stál vedle poškozeného a zbraň měl ve spuštěné ruce vedle těla. Své jednání tedy považuje za nutnou obranu, což nevylučuje ani skutečnost, že jednal v afektu.
3. Dovolacímu soudu vytýká, že se odmítl zabývat skutkovým stavem a nezabýval se tedy tím, zda mu bylo prokázáno spáchání úmyslného trestného činu. Nesprávné zjištění skutkového stavu však podle něj nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Skutky, tak jak byly popsány, neodpovídají skutkovým podstatám předmětných trestných činů, neboť se jednalo o nutnou obranu. S ohledem na to, že se žádná dopravní nehoda nestala, jak bylo prokázáno, byl postup poškozeného naprosto neoprávněný. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, že mezi ním a poškozeným došlo k fyzickému kontaktu a odvolací soud konstatoval, že dopravní nehoda není pro posouzení věci podstatná. Poškozený byl mladší a silnější a stěžovatel byl v provozovně sám, přičemž jeho obrana spočívala pouze v tom, že poškozenému ukázal svoji zbraň. Obecným soudům vytýká nelogičnost vyhodnocení důkazů, když výpověď poškozeného považovaly za pravdivou přestože se ukázalo, že nemluvil pravdu, když se označoval za ředitele obchodní společnosti.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Soud prvního stupně uvedl, že pokud jde o popis událostí, dal za pravdu poškozenému, jehož výpověď je v souladu s ostatními provedenými důkazy. Konkrétně výpovědi svědků L., F. a M., zasahujících policistů, totiž vyvracejí výpověď stěžovatele, že měl zbraň po celou dobu toliko demonstrativně na dlani, protože podle nich při jejich příchodu směrem na poškozeného normálně mířil nabitou zbraní, zatímco poškozený měl zvednuté ruce. Také audiozáznamy volání stěžovatele a poškozeného na tísňovou linku potvrzují spíše verzi poškozeného než stěžovatele. Podle obecného soudu je těžké si představit, že by vyděrač oznámil věc deset minut před zahájením svého jednání na tísňovou linku a domáhal se příjezdu policejní hlídky. Dopravní nehodou se soud prvního stupně zabýval jen jako širší okolností a neshledal nic neadekvátního na jednání poškozeného s tím, že pokud byl stěžovatel jiného názoru než poškozený stran existence dopravní nehody měl použít prostředky ke své obraně, ovšem přiměřené této události. Z ničeho tedy nebylo shledáno, že by stěžovateli bezprostředně hrozil útok na majetek, zdraví nebo jiný chráněný zájem a nebyl tedy důvod k tomu, aby použil prostředky, které zvolil. Nebyly tedy splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze.
7. Odvolací soud vyšel z toho, že pro posouzení skutkového děje není nejpodstatnější, zda k dopravní nehodě došlo či nikoliv. K námitkám stěžovatele uvedl, že ve výpovědích zasahujících policistů nenašel podstatné rozpory a neshledal důvod, proč by měli vypovídat v jeho neprospěch a křivou výpovědí mu přitěžovat. Totéž nezjistil ani ohledně osoby poškozeného, jehož výpověď hodnotil jako ucelenou a prokazovanou dalšími důkazy provedenými v hlavním líčení. Odvolací soud se neztotožnil ani s hodnocením záznamů volání na tísňovou linku, tak jak je provedl stěžovatel a uzavřel, že tvrzení stěžovatele o jiném průběhu skutkového děje je vyvráceno.
8. Dovolací soud pak konstatoval, že podstata výhrad stěžovatele obsažených v dovolání spočívala v polemice se způsobem, jakým byly hodnoceny důkazy. K těmto námitkám pak uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, které pak rozvedl i konkrétně. Neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nejednalo se tedy o svévoli. Dále pak označil za správné i závěry nižších soudů, pakliže nepoužily zákonné ustanovení o nutné obraně, což opět konkrétně rozvedl na provedených důkazech a obhajobu stěžovatele popsala jako nevěrohodnou a vnitřně rozpornou.
9. Z výše uvedeného je zřejmé, že se obecné soudy věcí důsledně zabývaly v souladu se svými pravomocemi, tedy že se především striktně držely zažalovaného popisu skutku a vysvětlily, proč okolnost, zda dříve došlo k dopravní nehodě nepovažovaly za nejpodstatnější. Přitom se obecné soudy logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel vznášel. To platí bez výhrady i pro dovolací soud, který v posuzovaném případě rozhodně nepostupoval toliko formálně, ale své úvahy ve vztahu ke všem námitkám stěžovatele a relevantním testům soudního přezkumu jasně a podrobně rozvedl. Proto tytéž polemické námitky nejsou nyní způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny.
10. Ze shora vyloženého důvodu tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu