ECLI:CZ:US:2011:2.US.785.07.1
sp. zn. II. ÚS 785/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele JUDr. Ing. M. M., MBA, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2007 č. j. 31 Nt 301/2007-5 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura České Budějovice, ze dne 19. 12. 2006 č. j. ČTS OKFK-5/4-2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2007, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článcích 2 odst. 3, 36 odst. 1, 37 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 14 odst. 1 "Paktu". Tvrdil, že současně došlo k porušení principu omezenosti státní moci zákonem zakotveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Okresního soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v pořadí prvou výzvou, Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura České Budějovice (dále též "Policie ČR nebo policejní orgán"), která mu byla doručena dne 24. 5. 2006, vyzván k podání vysvětlení dle §158 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ve věci podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) a §255 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění (dále jen "tr. z."). Podle výzvy se měl stěžovatel na příslušnou adresu dostavit dne 21. 6. 2006 s tím poučením, že při podání vysvětlení má právo na pomoc svého advokáta. Stěžovatel byl současně upozorněn, že v případě, že se bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden, případně mu může být dle §66 odst. 1tr. ř. uložena pokuta do výše 50.000,- Kč.
V podání označeném jako odpověď na výzvu, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 19. 6. 2006 a Policii ČR doručeno dle dodacího razítka dne 22. 6. 2006, stěžovatel jako člen Zastupitelstva města Český Krumlov uvedl, že dle jeho přesvědčení zastupitelstvo žádný zákon při přijímání blíže specifikovaného usnesení neporušilo, ale pouze vykonávalo svou pravomoc. Orgánům činným v trestním řízení přitom žádný zákon nesvěřuje oprávnění přezkoumávat taková rozhodnutí zastupitelstev územních samosprávných celků. Namítal, že Policie ČR svým zásahem porušuje ústavně zaručené právo na samosprávu a ve svém důsledku svým jednáním páchá trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Stěžovatel dovodil, že mu hrozí nebezpečí trestního stíhání a odmítl prostřednictvím tohoto dopisu dle §158 odst. 7 tr. ř. podat v dané věci vysvětlení.
Policie ČR reagovala opakovanou výzvou ze dne 21. 6. 2006, kterou stěžovatele opět vyzvala, aby se dostavil k podání vysvětlení na den 30. 6. 2006. Usnesením ze dne 23. 6. 2006 č. j. ČTS OKFK-5/4-2006 byla Policií ČR stěžovateli podle §66 odst. 1 udělena pořádková pokuta ve výši 10.000,- Kč s tím, že se k řádné výzvě k podání vysvětlení úmyslně nedostavil a svoji neúčast řádně a včas neomluvil, ač byl poučen o následcích neuposlechnutí výzvy, jichž si jako právník byl sám dobře vědom. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí Policie ČR stížností u Okresního soudu v Českých Budějovicích, který svým usnesením ze dne 7. 9. 2006 č. j. 5 Nt 840/2006-6 rozhodnutí zrušil a Policii ČR uložil, aby ve věci znovu jednala a rozhodla. Soud dal v podstatě za pravdu námitkám stěžovatele a dospěl k závěru, že podání stěžovatele ze dne 19. 6. 2006 muselo být doručeno dříve než 22. 6. 2006 a je třeba ho považovat za řádnou omluvu. I kdyby však omluva stěžovatele skutečně došla až v uváděné datum, nezakládá to ihned důvod pro uložení pořádkové pokuty. Soud v usnesení vyslovil právní názor, že v zásadě není nutné sankcionovat takové jednání osoby předvolávané k podání vysvětlení, jestliže se tato osoba k tomuto úkonu nedostaví a důvody, pro které tohoto práva (myšleno práva odepřít podání vysvětlení dle §158 odst. 7 tr. ř.) využila, uvede ve svém písemném vyjádření, které zašle policejnímu orgánu a toto se stane obsahem spisového materiálu. Soud uvedl, že bude na Policii ČR, aby se náležitě zabývala důvody odmítnutí vysvětlení a tyto zhodnotila. Teprve poté bude možné zvážit, zda stěžovatel neoprávněně odepřel podat vysvětlení.
Policie ČR po zrušení svého předchozího rozhodnutí o pořádkové pokutě znovu jednala a usnesením ze dne 19. 12. 2006 č. j. ČTS OKFK-5/4-2006 opětovně udělila stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10.000,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí, které bylo napadeno nyní projednávanou ústavní stížností, policejní orgán mimo jiné dospěl k závěru, že nemůže být důvodem a tedy ani řádnou omluvou ve smyslu §66 odst. 1 tr. ř. písemné, případně telefonické, prohlášení předvolané osoby o využití práva nevypovídat, neboť se nejedná o okolnost, která by neumožňovala či přímo bránila dostavit se k předvolávajícímu orgánu činnému v trestním řízení. Písemné prohlášení o využití práva nevypovídat je uplatněním práva, které však může být uplatněno až poté, co byla osoba poučena dle svého procesního postavení. Na základě odkazu na publikovanou judikaturu uvedl, že dosud nebyla zpochybněna povinnost svědka dostavit se na základě výzvy před orgán činný v trestním řízení, pokud zde nejsou důvody, které by osobě bránily vůbec se dostavit. Dosavadní rozhodování soudů se pouze zabývalo okolnostmi, které mohou být považovány za řádnou omluvu pro případ nedostavení se. V odůvodnění rozhodnutí policejní orgán poukázal na skutečnost, že stejně tak v hlavním líčení před soudem nemůže být výslovně nahrazen výslech svědka jeho písemným sdělení adresovaným orgánům činným v trestním řízení. Takové sdělení je listinným důkazem, ze kterého lze zjišťovat jen některé okolnosti potřebné pro řízení, nikoliv však pro skutková zjištění. Ačkoli pro orgány Policie ČR neplatí zásada ústnosti, nelze ani v této fázi přípravného řízení vést s osobami podezřelých, svědky či obviněnými korespondenční řízení, a to ani pokud by tyto osoby využily svého práva nevypovídat, neboť využití tohoto práva předchází procesní poučení ústně do protokolu a rovněž by tím bylo znemožněno ověření totožnosti osoby dovolávající se práva nevypovídat. V případě svědků a obviněných by bylo možno uvažovat dokonce i o krácení práva obviněného nebo spoluobviněného na obhajobu, v případě, že by se obhájce chtěl účastnit výslechu svědka nebo spoluobviněného. Pokud by stěžovatel po řádném poučení pro upřesnění svých důvodů odkázal na písemné vyjádření, které by předal při podání vysvětlení, musel by orgán Policie ČR takový postup (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) akceptovat. Takový postup však stěžovatel nezvolil a bez řádné omluvy se nedostavil.
Proti usnesení Policie ČR ze dne 19. 12. 2006 o udělení pořádkové pokuty podal stěžovatel v dané věci svoji v pořadí druhou stížnost k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Namítal, že na rozdíl od Policie ČR, která za primární považuje povinnost dostavit se na výzvu k podání vysvětlení, je toho názoru, že primární je právo odepřít výpověď. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že povinnost svědka, obviněného nebo osoby podávající vysvětlení dostavit se na základě výzvy před orgán činný v trestním řízení, nebyla a ani nemohla být nikdy vyslovena, protože by to odporovalo článku 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel označil názor, že právo odepřít výpověď je podmíněno poučením ze strany policejního orgánu, za velmi pozoruhodný a způsob uvažování Policie ČR označil za důkaz naprostého právního bezvědomí. Uvedl, že Policie ČR by se měla smířit s tím, že jistá práva mají též adresáti jejích úkonů a mezi tato práva patří též odmítnutí vysvětlovat a obhajovat vlastní nevinu. Namítl, že jako vedoucí právního útvaru dvou velkých strojírenských firem, předseda představenstva dvou akciových společností, jednatel dvou společností s ručením omezeným, daňový poradce vykonávající samostatnou výdělečnou činnost a dříve zastupitel, nyní radní města Český Krumlov nemá čas na obhajování své činnosti ve veřejných funkcích před policejními komisaři. Stěžovatel ve stížnosti soudu navrhl, aby zrušil napadené rozhodnutí, avšak vrácení věci by podle něj znamenalo jen opakování situace, protože policejní orgán se svou šikanou nepřestane, dokud bude policejním orgánem.
Stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 1. 2007 č. j. 31 Nt 301/2007-5 podle §146 odst. 2 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Okresní soud přistoupil v odůvodnění svého rozhodnutí k výkladu dotčených ustanovení §158 odst. 6 a odst. 7 tr. ř. a dospěl k závěru, že již z dikce zákona je zřejmé, že výzva k podání vysvětlení vydaná Policií ČR a právo osoby podávající vysvětlení odepřít výpověď jsou dva rozdílné instituty upravené ve dvou rozdílných odstavcích platného trestního řádu. Postup policejního orgánu, který stěžovateli výzvu doručil do vlastních rukou a poučil ho ve smyslu příslušných ustanovení o možném předvedení či uložení pořádkové pokuty, shledal okresní soud zákonným a přiléhavým. Každý je povinen se na výzvu policejního orgánu dostavit a nebo řádně omluvit, a proto takový postup Policie ČR jako v případě stěžovatele nelze považovat za šikanu. Závažnými důvody může být překážka z hlediska zdravotního stavu nebo neodkladná pracovní záležitost. Pokud však stěžovatel na opakovanou výzvu Policie ČR ve své odpovědi ze dne 28. 6. 2006 konstatoval, že se na 30. 6. 2006 nemůže dostavit, protože je daňový poradce a musí podat desítky daňových přiznání na několika finančních úřadech, v následují větě však sdělil, že se na základě žádné další výzvy nedostaví, pak takovou formulaci nelze považovat za řádnou. Hlavním důvodem tedy nebylo pracovní vytížení stěžovatele, ale skutečnost že využívá svého práva odepřít podání vysvětlení. Soud tedy uzavřel, že stěžovatel nerespektoval výzvu policejního orgánu a zcela v souladu s platným trestním řádem byl pokutován. K tomu dodal, že se podivuje nad tím, že právě stěžovatel není schopen obsáhnout základní rozdíl mezi ustanoveními §158 odst. 6 a §158 odst. 7 tr. ř. a sveřepě považuje postup policejního orgánu za útok na svou osobu.
II.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a své konkrétní námitky proti napadeným rozhodnutím podřadil pod jednotlivá ústavně zaručená práva, k jejichž údajnému porušení mělo v řízení dojít. Namítal, že v řízení před okresním soudem bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, což dovozoval z okolnosti, že z rozvrhu práce Okresního soudu v Českých Budějovicích zveřejněného na internetu nebylo patrno, jakým způsobem jsou věci značené "Nt" rozdělovány mezi senáty, které mají rozhodovat. Absentovala tak jasná pravidla pro určení zákonného soudce, přičemž z rozhodnutí okresního soudu není ani zřejmé, zda rozhodoval senát nebo samosoudce. Stěžovatel vyjádřil domněnku, že přidělení věci konkrétnímu soudci mohlo být v daném případě účelově ovlivněno, čemuž dle něj nasvědčuje jak skutečnost, že o opakované stížnosti rozhodoval jiný soudce, tak i diametrálně odlišný právní názor soudu.
Stěžovatel s poukazem na právo odepřít výpověď a právo na svobodu jednání vyjádřil nesouhlas s právním názorem, že právo odepřít výpověď může každá osoba uplatnit až poté, co je orgánem v trestním řízení poučena o svém procesním postavení, tedy i o tom, že toto právo má. Výklad, podle kterého je předvolávaná osoba k podání vysvětlení povinna se nejdříve dostavit a pak teprve po poučení odepřít výpověď, označil stěžovatel za naprosto absurdní, účelový a neústavní; jestliže předvolaný písemným projevem vůle odmítne podat vysvětlení, neexistuje žádný důvod (kromě uspokojení osob jednajících za předvolávaný orgán z možnosti neomezeně otravovat život předvolaným), aby se předvolaný na výzvu dostavil. Stěžovatel odkázal na část odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/04 s tím, že neexistuje žádný obhajitelný důvod pro to, aby stát vynucoval strpění prostředku (zde dostavení se na policii), který v konkrétním případě nemůže sloužit ke splnění účelu, k němuž je určen. Nerespektování tohoto faktu je podle stěžovatele porušením principu šetření podstaty práva občana nebýt nucen činit, co zákon neukládá. Uzavřel, že pořádková pokuta uložená stěžovateli v takovém případě za nedostavení se k podání vysvětlení není společensky akceptovatelným nezbytným opatřením k naplnění účelu trestního řízení.
Podle stěžovatele usnesení Policie ČR ze dne 19. 12. 2006 je neurčité, protože z něho není zcela nepochybné, zda je pořádková pokuta uložena za nedostavení se k podání vysvětlení dne 21. 6. 2006 nebo dne 30. 6. 2006, a že bylo rozhodnuto o uložení opakované pokuty dříve, než mu bylo doručeno zrušující rozhodnutí soudu. Uvedl, že policejní orgán se neřídil právním názorem zrušujícího rozhodnutí soudu, ale tento nerespektoval ani soud rozhodující o jeho druhé stížnosti. Stěžovatel namítal, že soud námitku stěžovatele o prioritě práva odepřít výpověď v napadeném rozhodnutí zcela ignoroval a odůvodnění jeho rozhodnutí je neúplné a zmatečné. Stěžovateli se rovněž jevilo nepřijatelné, aby soud rozhodl o stížnosti bez jeho slyšení a neveřejně a současně podrobil kritice způsob určení dne právní moci takového rozhodnutí, kterým je již den vyhlášení rozhodnutí.
III.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Českých Budějovicích v úvodu svého vyjádření podotkl, že právní názor soudu byl vyjádřen v odůvodnění napadeného rozhodnutí a soud na něj může plně odkázat. K námitkám stěžovatele posléze soud uvedl, že z jeho napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, že ve věci rozhodoval senát, přičemž všichni členové senátu byli také jmenování v protokolu o neveřejném zasedání, který byl založen v příslušném spisu. Konstatoval, že konání neveřejného zasedání bylo plně v intencích trestního řádu (§240 tr. ř.). Pokud jde o určení osob přísedících, jejich seznam je k dispozici na správě každého okresního soudu. Soud také osvětlil jakým způsobem byla přidělována agenda věcí se spisovou značkou Nt soudcům dle rozvrhu práce pro rok 2007.
Policejní orgán uvedl, že trvá na svých názorech, které byly vyjádřeny v jeho příslušných rozhodnutích a rovněž se ztotožnil s právním názorem soudu. Poznamenal, že stěžovatel jednal zcela svobodně (nedostavil se na výzvu k policejnímu orgánu ač byl poučen o možnosti uložení pořádkové pokuty) a následně za své svobodné jednání odmítl nést zodpovědnost. Dále jen uvedl, že spis ČTS OKFK-5/4-2006 je veden v souladu s interními normativními akty a pro doplnění přiložil kopii dopisu stěžovatele, kterým stěžovatel reagoval na výzvu, aby se dne 21. 6. 2006 dostavil k podání vysvětlení.
Z jeho obsahu Ústavní soud seznal, že stěžovateli nebylo zřejmé jakým jednáním měly být předmětné trestné činy spáchány. Stěžovatel dovodil, že jím mělo být hlasování v zastupitelstvu města Český Krumlov o usnesení, kterým bylo schváleno převzetí nákladů právního zastoupení blíže uvedených osob v záležitosti jejich trestního stíhání kvůli dotacím na rekonstrukci sportovní haly. Stěžovatel v něm vyslovil přesvědčení, že zastupitelstvo města při přijímání daného usnesení žádný zákon neporušilo a orgánům činným v trestním řízení žádný zákon ani nesvěřuje pravomoc přezkoumávat taková rozhodnutí. Stěžovatel uvedl, že zastupitelé města se zodpovídají pouze voličům, naopak osoby jednající za orgány činné v trestním řízení překračují vůči městu Český Krumlov své pravomoci a páchají tím trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Z dopisu vyplývá, že stěžovatel nabyl přesvědčení o hrozícím nebezpečí jeho trestního stíhání, proto uvedl, že ačkoli nebyl poučen o svém právu, odmítá podle §158 odst. 7 tr. ř. vysvětlení v dané věci podat.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel reagoval podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2010. K vysvětlení ohledně obsazení rozhodujícího senátu soudu namítl stěžovatel svoji pochybnost, proč v předchozím rozhodnutí soudu byli členové senátu označení, zatímco v napadeném rozhodnutí již nikoli? Soudu vytkl, že argumentuje pouze zákonem, ale s argumentací stěžovatele o nutnosti slyšení osoby, jíž má být uložena pokuta, se nevyrovnal, stejně jako s otázkou, jak jsou určováni konkrétní soudci, kterým je věc přidělena, neboť rozvrh práce k tomu neobsahoval žádné pravidlo. Policejní orgán podle stěžovatele, kromě nepochopení celé věci, ani nevysvětlil, proč předvolávané osoby již ve výzvě nepoučuje o právu odepřít podání vysvětlení. Postup Policie ČR označil za vrchnostenský, povýšený a pohrdající právy člověka. Závěrem dodal, že rozsudkem soudu byl také on zproštěn obžaloby ze skutku, ohledně kterého měl podat Policii ČR vysvětlení.
IV.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i po prostudování příslušného spisu obecného soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Tento závěr se netýká jen autonomního postavení obecných soudů, ale je pravidelně vztahován i na ostatní orgány veřejné moci, Policii ČR nevyjímaje.
Evropský soud pro lidská práva stabilně judikuje, že povinnost smluvních stran podle článku 1 Úmluvy přiznat práva a svobody uvedené v Úmluvě každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, vyžaduje, aby státy zajistily, že jednotlivci spadající pod jejich jurisdikci nebudou vystaveni špatnému zacházení, včetně špatného zacházení ze strany ostatních jednotlivců. Státy mají pozitivní povinnost provést řádné vyšetřování (srov. rozsudek M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, publikováno v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 1/2004, s. 38). Trestním řízením je naplněna ústavně chráněná hodnota zajištění veřejné bezpečnosti a ochrany práv druhých, především osob poškozených trestným činem, v neposlední řadě má však trestní řízení i preventivní a výchovný význam ve vztahu k eventuálním pachatelům trestných činů. K zajištění hladkého průběhu trestního řízení, potrestání pachatele, jakož i k odstranění újmy utrpěné poškozeným, je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení disponovaly účinnými prostředky, které v případě nespolupracování, či dokonce odporu umožní, aby trestní řízení naplnilo své poslání. I v případě použití takových donucovacích prostředků je ovšem nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Právní předpis (zde trestní řád) musí být konstruován tak, aby co nejvíce šetřil podstatu a smysl lidských práv a svobod; tento aspekt musí zohlednit i orgány činné v trestním řízení při uvedení konkrétního zákonného ustanovení do praxe. Jedním z takových donucovacích opatření je i institut pořádkové pokuty (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 31/05, dostupný in http://nalus.usoud.cz).
V jádru argumentace stěžovatele leží tvrzení, že příslušný policejní orgán porušil jeho ústavně zaručená práva, pokud mu uložil pořádkovou pokutu za to, že se k jeho výzvě bez řádné omluvy nedostavil k podání vysvětlení, přes skutečnost, že stěžovatel na takovou výzvu reagoval včas zaslanou písemnou omluvou adresovanou policejnímu orgánu, v níž mu sdělil, že se k podání vysvětlení nedostaví proto, že využívá svého práva podle §158 odst. 7 tr. ř. odepřít podání vysvětlení a jeho osobní účast u policejního orgánu je tak ve své podstatě zbytečná.
Podle §158 odst. 1 tr. ř. je policejní orgán povinen učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele. Policejní orgán ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. za účelem objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn mimo jiné vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů. Ustanovení §1 odst. 2 tr. ř. deklaruje, že pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a i povinností občanů, a §97 tr. ř. pak ukládá každému povinnost na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Podle §158 odst. 6 tr. ř. je policejní orgán oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k podání vysvětlení ve stanovené době na určené místo. Vysvětlení je podáváno ústně do protokolu (blíže např. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1138, a také viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 852/08, dostupné in http://nalus.usoud.cz,).
Podle ustanovení §98 tr. ř., jestliže se osoba, která byla řádně vyzvána k podání vysvětlení, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předvedena. Na to a na jiné následky nedostavení (§66) musí být taková osoba upozorněna. Ze znění ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. se sestává, že kdo bez dostatečné omluvy nevyhoví výzvě, která mu byla dána podle tohoto zákona, může být v přípravném řízení policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50.000,- Kč.
K interpretaci a aplikaci institutu pořádkové pokuty jako jednoho z donucovacích opatření se Ústavní soud opakovaně vyjádřil také ve své judikatuře. Konstatoval, že při ukládání pořádkových pokud jde o vrchnostenský vztah, který má zajistit to, aby byl stát vůbec schopen plnit svoje funkce. Pořádková pokuta je podle náhledu Ústavního soudu jedním z procesních prostředků, které umožňují zjednat pořádek a zajistit nerušený a důstojný průběh úkonů trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu. Při použití tohoto donucovacího prostředku je samozřejmě vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález IV.ÚS 31/05). V nálezu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (dostupném in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud dospěl k závěru, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání, jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci a mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům. V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, č. 94) Ústavní soud dovodil, že musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, aby úvaha o udělení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
V projednávané věci se stěžovatel k výzvě policejního orgánu, aby se dostavil k podání vysvětlení, jež také obsahovala výše uvedené poučení dle zákona, nedostavil. Za tohoto stavu věci bylo na policejním orgánu posoudit, zda stěžovatel namísto své povinnosti dostavit se k výzvě předložil řádnou a dostatečnou omluvu.
K uvedenému Ústavní soud podotýká, že zákonem stanovená povinnost dostavit na základě výzvy před policejní orgán nebyla doposud v judikatuře Ústavního soudu nikdy zpochybněna, ba naopak přímo či nepřímo potvrzena v řadě rozhodnutí. Příkladmo, ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 789/07 (dostupném in http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud právě pro tuto zákonem stanovenou povinnost dostavit se jako svědek k výpovědi v trestním řízení nemohl dovodit zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, pokud ten brojil proti samotnému řádnému předvolání za svědka, byť na něj on subjektivně nahlížel jako na politicky motivované. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 31/05 (str. 5 rozhodnutí) Ústavní soud zase vyslovil, že "cílem pořádkové pokuty je, aby se stěžovatel dostavil k výslechu, a proto je také sankcionováno nevyhovění takové výzvě, nikoli nepodání omluvy. Omluva, pokud jsou v ní uvedené důvody opodstatněné, pouze slouží jako okolnost, která vylučuje uložení pořádkové pokuty". Ústavní soud je toho názoru, že zákonná dikce ukládající výše uvedenou povinnost tedy nečiní v praxi výkladové potíže. Tato povinnost je explicitně v zákoně definována, její funkce je odůvodněná a Ústavní soud její vymáhání ani v této konkrétní věci nepovažuje za formalistické, natož porušující ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Ústavní soud současně upozorňuje, že tímto nijak nezpochybnil svoji dřívější judikaturu k problematice podmínek odepření výpovědi osobou podávající vysvětlení a ústavní ochrany proti sebeobviňování podle čl. 37 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 40, č. 51), z něhož měl za doloženou opodstatněnost svého přesvědčení, že pokud písemným projevem vůle odmítne podat vysvětlení, neexistuje žádný důvod, aby se na výzvu dostavil. Jak je ovšem nepochybně i stěžovateli zřejmé, nebyla v uváděném případě skutková stránka věci obdobná s projednávanou věcí - snad jen ono písemné vyjádření, v němž dotyčný uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá - neboť zde nebylo pochyb o tom, že se dotyčný k podání vysvětlení na výzvu dostavil a byl bezprostředně poučen o právech osoby podávající vysvětlení. Ústavní soud policejnímu orgánu tehdy vytkl postup, kterým dotyčnému bez dalšího uložil pořádkovou pokutu v situaci, kdy se nespokojil s předloženým písemným vyjádřením, namísto toho, aby předně dotyčného řádně vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí a zajistil si tak podklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. V projednávaném případě ovšem stěžovatel k takovému postupu nedal policejnímu orgánu ani příležitost; policejní orgán se totiž nezabýval důvodností odepření vysvětlení, ale toliko důvody, pro které se stěžovatel nedostavil a jak sám později uvedl ani nehodlal dostavit k podání vysvětlení.
K osvětlení výše uvedeného se pro stěžovatele nabízí i připodobnění s jím zmiňovanou povinností podat daňové přiznání, kterou jako daňový poradce nijak nezpochybňuje (viz i jeho odpověď policejnímu orgánu ze dne 28. 6. 2006). Sledováním logiky tvrzení stěžovatele, kterou přednesl ve svých podáních, by pak totiž daňový poplatník nepovažoval za nutné podávat rok co rok daňové přiznaní, a své počínání by k případné výzvě finančního úřadu doložil toliko sdělením, že celý rok daně řádně odváděl a že tedy neví, proč by měl ještě podávat daňové přiznání, když ho to stojí čas i peníze.
Na tomto místě je třeba uvést, že k závěru, který dovodil policejní orgán, ale i stížnostní soud, totiž, že písemná omluva založená toliko na uplatnění práva odepřít podání vysvětlení, není omluvou řádnou, bez pochyb stále přistupuje okolnost nebezpečí možného zneužití tohoto práva a potažmo kolize s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení. Ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není totiž absolutní (srov. nález ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 40, č. 32, a další). Není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné, teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout.
Lze si představit, že vzhledem k okolnostem vyplývajícím z ústavní stížnosti stěžovatele, k takovému postupu pak mohl mít stěžovatel v projednávané věci své důvody, které však měl podle názoru Ústavního soudu uplatnit zákonem předvídanou cestou, jež svým procesním mechanizmem (ústavně konformně interpretovaným a aplikovaným) má sama osobě ochranu stěžovatelem naříkaných základních práv zajistit.
V.
Ústavní soud nemohl stěžovatel přisvědčit ani ohledně námitek směřovaných proti procesnímu postupu a podmínkám v řízení o jeho stížnosti před Okresním soudem v Českých Budějovicích.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud již v minulosti při výkladu čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR definoval obecné podmínky vyplývající z principů, jimiž je ovládán ústavní pořádek, i s přihlédnutím k rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva, a které opodstatňují zákonem stanovené výjimky ze zásady veřejnosti soudního řízení (viz sp. zn. Pl. ÚS - st. 15/02 in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 375; sp. zn. Pl. ÚS 28/04 in č. 20/2006 Sb.; aj.). V posuzovaném případě ustanovení §240 tr. ř. ve spojení s ustanovením §146a odst. 2 tr. ř. za takovou výjimku považovat bezpochyby lze.
Okresní soud v Českých Budějovicích, který rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty v neveřejném zasedání, o stížnostních námitkách stěžovatele mohl rozhodovat a také rozhodoval pouze na základě spisového materiálu. Podle §243 tr. ř. se při neveřejném zasedání sice mohou provést důkazy, a to výslovně přečtením protokolů a jiných písemností, toto je však třeba vykládat tak, že v neveřejném zasedání není možné provádět důkazy jinak, resp. výslechem obviněného nebo jiných osob (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1760/08, dostupné in http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci ostatně nelze přehlédnout, že stěžovatel ani neuváděl, že by ve své stížnosti tvrdil okolnosti, pro které by byl jeho výslech soudem nezbytný. Ústavnímu soudu tedy není zřejmé, na základě čeho měl Okresní soud v Českých Budějovicích dospět k závěru o nutnosti veřejného zasedání a jakého pochybení se měl dopustit, když, stejně jako v nyní projednávané ústavní stížnosti, své argumenty stěžovatel vyčerpávajícím způsobem předestřel písemně a jasně zazněly v předcházejícím řízení.
Ústavní soud dle kontextu celé ústavní stížnosti spíše nabyl přesvědčení, že procesní námitky stěžovatele jsou toliko výrazem nespokojenosti stěžovatele s výsledkem řízení o jeho stížnosti před obecným soudem, která však sama osobě zásah do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny založit nemůže. Argumentace stěžovatele se nese v úrovni toliko potencionální ničím nepodložené obavy stěžovatele z možného zneužití příslušných ustanovení trestního řádu, aniž by současně bylo lze z dané věci dovodit jakýkoli konkrétní zásah do práv stěžovatele. To platí i v případě námitek směřujících proti způsobu vyznačování právní moci usnesení v trestním řízení k okamžiku vyhlášení soudem, kdy stěžovatel dovozuje, že pokud by mu soud doručil své rozhodnutí pozdě, mohla mu uplynout lhůta k plnění (zaplacení pořádkové pokuty) dříve, než by se stěžovatel dozvěděl, že má něco plnit, a mohl by pak čelit i exekuci. Takové obavy se v projednávané věci ovšem nenaplnily. Ostatně, pokud považoval stěžovatel dikci dotčených ustanovení trestního řádu za vadnou, měl využít postupu předvídaného zákonem o Ústavnímu soudu (viz ustanovení §74) a navrhnout Ústavnímu soudu zrušení těch jednotlivých ustanovení trestního řádu, jejichž nedostatky, podle jeho slov, již nebylo lze překlenout ústavně konformním výkladem. Také zde by však platil předpoklad, že až konkrétním uplatněním těchto ustanovení ve věci nastala situace, která je předmětem ústavní stížnosti a z níž stěžovatel dovozuje porušení svých práv. Ústavní soud se přesto na rozdíl od stěžovatele domnívá, že dotčená ustanovení, běžně v praxi aplikovaná orgány činnými v trestním řízení, ústavními nedostatky netrpí. Snad jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že k tvrzení o zásahu do práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, který stěžovatel dovodil z údajně nejasného stanovení pravidel v rozvrhu práce Okresního soudu v Českých Budějovicích pro rok 2007, Ústavní soud ověřil, že řízení ve věcech "Nt - přípravné řízení" byla přidělována v pracovní době soudcům vyčleněným pro rozhodování v přípravném řízení dle kolovacího systému, přičemž vyčleněná rozhodovací agenda pro tento konkrétní rok byla u každého jména soudce také jednoznačně uvedena.
S ohledem na shora uvedené se tedy stěžovateli v daném případě nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, a protože také Ústavní soud nezjistil, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí jakkoli vybočila z mezí ústavnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu