ECLI:CZ:US:2011:2.US.806.11.1
sp. zn. II. ÚS 806/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem U Zámeckého parku 221/5, 148 00 Praha 4 - Kunratice, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2011, č. j. 11 Co 441/2010-43, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. července 2010, č. j. 14 C 400/2009-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv. Konkrétně měly soudy porušit čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení před obecnými soudy byl veden spor vyvolaný stěžovatelem proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "Ministerstvo spravedlnosti") o zaplacení zadostiučinění ve výši 617.000 Kč za průtahy v řízení, ke kterým mělo dojít v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 12 Cm 317/1997. Před podáním žaloby uplatnil stěžovatel u Ministerstva spravedlnosti náhradu nemajetkové újmy ve výši 700.000 Kč. Ministerstvo spravedlnosti však stěžovateli přiznalo zadostiučinění pouze ve výši 83.000 Kč, a proto co do zbytku uplatňované částky podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že částku 83.000 Kč považuje za přiměřenou, neboť její výše odpovídá kritériím, která v obdobných případech bere do úvahy i Evropský soud pro lidská práva. Dále poukázal na to, že stěžovatelem požadovaná částka je nepřiměřená i ve srovnání s náhradami poskytovanými při poškození zdraví, či náhradami poskytovanými v případě úmrtí pozůstalým. Přitom stěžovatel netvrdil žádné mimořádné okolnosti, které by přiznání tak vysoké částky odůvodňovaly.
4. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém především namítl nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ačkoliv se odvolává na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, soud prvního stupně neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí tohoto soudu, ze kterého by vyplývaly uvedené závěry. Dále argumentoval tím, že jemu přiznaná částka je tak nízká, že nemotivuje Českou republiku ke sjednání nápravy v otázce průtahů v řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozebral kritéria rozhodná pro přiznání zadostiučinění a způsob výpočtu jeho výše.
II.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel především vytýká odvolacímu soudu, že byl veden jedinou snahou, a sice dopočítat se takové výše zadostiučinění, která by odpovídala již přiznané částce Ministerstvem spravedlnosti. Ohrazuje se proti názoru odvolacího soudu, který se promítl do výpočtu výše odškodnění, že předmět sporu, ve kterém k průtahům došlo, byl pro něho málo významný a tvrdí, že případný neúspěch by měl pro něho likvidační důsledky. Poukázal dále na to, že se na průtazích nikterak nepodílel, ale naopak to byl soud prvního stupně, jehož rozhodnutí byla odvolacím soudem rušena a to je okolnost, která měla být důvodem pro zvýšení odškodnění.
III.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
8. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud se ve své nálezové judikatuře již ve více případech vyjádřil k otázce přiměřeného zadostiučinění v případě průtahů v řízení. Konkrétně v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 uvedl, že "při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. obecné soudy musí vzít v úvahu výši "spravedlivého zadostiučinění", jaká je dle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přiznávána Evropským soudem pro lidská práva (ESLP) českým stěžovatelům, přičemž jimi přiznaná částka nesmí být "zjevně nepřiměřená" částce, kterou by ESLP jinak přiznal. V prvé řadě by tedy měly obecné soudy zohlednit výši "spravedlivého zadostiučinění" stanovenou ESLP ve srovnatelném případě, a není-li takového, jeho výši v jiných (obdobných) věcech nemajetkové újmy způsobené průtahy v soudním či jiném řízení, zde pak s přihlédnutím k relevantním rozdílům mezi nimi. Skutečnost, že obecné soudy nepřiznaly paušální zadostiučinění v "paušální" výši odpovídající částce 1 000 až 1 500 eur za každý rok průtahů řízení, porušení ústavnosti nezakládá."
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, především pak z podrobného a vyčerpávajícího odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že se uvedenými hledisky oba soudy řídily a vyložily důvody, které je vedly k přiznání zadostiučinění ve výši, která stěžovateli připadá jako nepřiměřeně nízká. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Pokud stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů vydaným v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Jak je uvedeno shora, podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
10. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
11. Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí §157 občanského soudního řádu, a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (třetí resp. čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu