ECLI:CZ:US:2011:2.US.944.11.1
sp. zn. II. ÚS 944/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nkodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti A. G., právně zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem Havlíčkova 126, Beroun, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 11 To 4/2011 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 34 T 8/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2005, č.j. 34 T 10/2004 -3090 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst., 4 písm. c) tr. zákona, za což mu byl podle §187 odst. 4 tr, zákona uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku. Skutkově měla trestná činnost stěžovatele spočívat v tom, že předal v nejméně šesti případech za úplatu celkem nejméně 540 gramů neoprávněně opatřeného metamfetaminu. německému státnímu příslušníku Ch. E., který jej převezl do Spolkové republiky Německo, kde společně s dalšími osobami zajistil jeho distribuci.
Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2005 č.j. 11 To 81/2005-3279. Dovolání podané stěžovatelem bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 č.j. 6 Tdo 428/2006-3422 odmítnuto.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením zamítl ve veřejném zasedání podle ustanovení §283 písm. d) tr. řádu za použití §278 odst. 1 tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze byla podle ustanovení §148 odstř. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele jako nedůvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy ve veřejném zasedání o povolení obnovy řízení nezabývaly nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp.zn. III. ÚS 1481/09, který dle názoru stěžovatele podstatným způsobem změnil náhled na materiální stránku kvalifikace jednání podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zákona, a který by společně s výpovědí stěžovatele dokázal obecný soud přesvědčit o jiném rozhodnutí, než ke kterému dospěl v řízení původním. Nepochybně se jedná o novou skutečnost, která by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele a která je tudíž důvodem pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel od počátku popíral svoji vinu a nesouhlasil ani se spojováním s organizovanou skupinou působící ve více státech. Z údajné trestné činnosti a zapojení do mezinárodní organizace měl být usvědčován na základě křivé či misinterpretované či nepřesně přeložené výpovědi občanů Německa, vyslechnutých v zahraničí a bez přítomnosti stěžovatele.
Dle názoru stěžovatele není možné přijmout postup obecného soudu, který nepovolil obnovu řízení a nadřízený soud odmítl stížnost proti takovémuto rozhodnutí, neboť je prý "s podivem snaha stěžovatele být soudem vyslyšen až prostřednictvím mimořádného opravného prostředku, a z důvodu, že stěžovatel svoji výpověď neučinil už v původním řízení". Výpověď stěžovatele považuje soud za nadbytečnou a nevěrohodnou.
Od počátku trestního řízení stěžovatel namítá, že obecné soudy vycházely zejména z protokolů o výpovědích svědků, jejichž výpovědi označily za natolik věrohodné, aby mohly stěžovatele uznat vinným. Trestní odpovědnost stěžovatele je postavena na výpovědích svědků, kteří odmítli před českým soudem vypovídat. Přičemž právě přímá výpověď svědků je pro danou věc podstatná a rozhodující. Stěžovatel nebyl při žádné výpovědi zahraničních svědků osobně vůbec přítomen.
Stěžovatel se domnívá, že v daném případě nic nebránilo obecným soudům, aby přezkoumaly kontradiktorním způsobem veškeré zásadní důkazy. Výpověď svědků s německým státním občanstvím, kterou měl stěžovatel v úmyslu zpochybnit, byla navíc jediným podkladem pro jeho odsouzení dle zpřísněné právní kvalifikace. Obecné soudy se však spokojily s jediným důkazem obžaloby, aniž měl stěžovatel přiměřenou a dostačující možnost jej zpochybnit. Obecné soudy neprovedly opětovný výslech toho, kdo toto svědectví učinil.
Stěžovatel má právo zpochybnit svědectví proti své osobě a vyslechnout osobu, kterou je učiněna, a to během její výpovědi nebo později. K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout. V daném případě tak došlo k uvedenému omezení práv stěžovatele postupem soudu. Proti stěžovateli byl totiž použit důkaz, na který nemohl dostačujícím způsobem reagovat. Navíc se tento důkaz stal v podstatě jediným usvědčujícím důkazem a obecné soudy ani neprovedly stěžovatelem požadované výslechy.
Stěžovatel je přesvědčen, že celé trestní stíhání je od počátku zatíženo více procesními pochybeními, které navozují spíše dojem účelovosti.
Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81, článek 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
Stěžovatel postavil návrh na obnovu řízení v podstatě pouze na tom, že jako novou skutečnost dříve soudu neznámou, uvedl nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09, který dle jeho názoru podstatným způsobem změnil náhled na materiální stránku kvalifikace jednání, jehož se měl dopustit stěžovatel, jakož i nový trestní zákoník. Dále stěžovatel v návrhu uvedl, že v předchozích řízeních praktiky nevypovídal, což chce napravit svou výpovědí v obnoveném řízení.
Další obsáhlá argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti pak nesměřuje proti napadeným rozhodnutím ve věci návrhu na obnovu řízení, ale v podstatě proti původnímu odsuzujícímu rozhodnutí ve věci, což v dané fázi řízení považuje Ústavní soud za irelevantní. Stěžovatel využil všech procesních prostředků, v nichž mohl namítat jím tvrzené nezákonnosti v procesu - podal dovolání k Nejvyššímu soudu (usnesením odmítnuto) a využil i možnosti podat podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona (podnět byl odložen).
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu relevantně vypořádaly se všemi navrženými "novými důkazy" a v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze návrhy považovat na nové skutečnosti nebo důkazy dle §278 odst. 1 tr. řádu. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní v obsáhle koncipovaném rozhodnutí rozvedl, proč nelze za novou skutečnost považovat právní názor uvedený v rozhodnutí soudu týkající se jiné trestní věci jiného stěžovatele
Za uvedených okolností Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení soudem vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu