ECLI:CZ:US:2011:2.US.974.11.2
sp. zn. II. ÚS 974/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. D., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 81/2009-101 ze dne 22. prosince 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 57 Ca 57/2007-74 ze dne 26. srpna 2009, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 4. dubna 2011 a doplněnou podáním ze dne 12. dubna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, která jsou označena výše. Z nich byla rozsudkem správního soudu zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení, jímž bylo k jeho odvolání potvrzeno rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, že při řízení osobního motorového vozidla v Brně dne 2. listopadu 2006 ve 22:55 hod. překročil nejvyšší dovolenou rychlost 60 km/h, když mu hlídka městské policie naměřila silničním radarovým rychloměrem AD9C v. č. 06/0022 rychlost jízdy 90 km/h, a tento přestupek spáchal v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsících dvakrát, a za to mu byla uložena pokuta ve výši 3.750 Kč a zákaz řízení všech motorových ozdil na dobu tří měsíců. Rozsudkem kasačního soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho kasační stížnost. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 91, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky, podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel konkrétně namítá a v průběhu řízení před správními orgány a soudy namítal, že nebylo prokázáno, jakou rychlostí v rozhodné době jel, protože silniční radarový rychloměr AD9C v. č. 06/0022 vyrobila a následně i v režimu zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů kalibrovala jedna a táž osoba - obchodní společnost RAMET C.H.M., a. s. Správnímu soudu vytýká, že tuto právní otázku nesprávně právně posoudil, když námitku označil za irelevantní s ohledem na to, že kontrolu i dozor nad výrobcem i ověřovatelem vykonává Česká metrologický institut a nebylo prokázáno, že by měl předmětný radar nějaké vady nebo že by uvedená obchodní společnost měla zájem dávat do oběhu závadná měřidla. Kasačnímu soudu pak vytýká, že se jeho námitkou vlastně nezabýval. Má za to, že ověřovaní měřidel jejich výrobcem vylučuje i §9 odst. 2 vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, ve znění pozdějších předpisů. Pokud jsou totiž občané v roli spotřebitelů chráněni vyloučením souběhu výrobce a ověřovatele zařízení v přímém prodeji, tím více je třeba chránit občany proti státu a jeho moci, pokud jsou ve výsledku ukládány citelné sankce. Dále mu vytýká nelogičnost závěru o poměru p. U. k obchodní společnosti RAMET C.H.M., a. s. a potažmo k věci. Pokud jde o závěr, že případná existence takového vztahu nemá vliv na vyloučení této osoby ze všech úkonů správního řízení, tak ten shledává rozporný s právním závěrem obsaženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 35/03 (N 102/30 SbNU 455). S ohledem na to považuje odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu za svévolné.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Oba soudy se v posuzovaném případě shodly na tom, že skutečnost, že výrobcem i ověřovatelem silničního radarového rychloměru AD9C v. č. 06/0022 byla současně obchodní společnost RAMET C.H.M., a. s. nezakládá nezákonnost tohoto ověření, provedeného konkrétně pracovníkem S. U. Dospěly k tomu na základě výkladu zákona č. 505/1990 Sb a vyhlášky č. 262/2000 Sb. Za stěžejní lze citovat závěr kasačního soudu odvolávající se na §9 odst. 2 písm. d) uvedené vyhlášky, totiž že měření rychlosti silničními rychloměry používanými při kontrole dodržování pravidel silničního provozu provádí jiný subjekt (rozuměno než výrobce). Neexistují tedy zájmy, které by mohly ovlivnit výsledky metrologické činnosti, jež je předmětem autorizace. Tím se ostatně daná situace zásadně liší od skutkové situace, z níž vychází právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 35/03. Takový závěr lze tedy považovat za ústavně souladný, neboť jsou z něj jasně patrny úvahy vedoucí soud k rozhodnutí, jakož i právní předpisy, o něž se takové rozhodnutí opírá. Za ústavně souladný lze za použití týchž kritérií ostatně označit i závěr správního soudu, že se neprokázalo, že by předmětný rychloměr (in concreto) vykazoval nějakou závadu, nebo že by S. U. měl nějaký zájem (rovněž in concreto) na uvedení do oběhu takového rychloměru, jehož vlastnosti by neodpovídaly zákonu. K tomuto závěru se přitom kasační soud meritorně nijak nevymezil s ohledem na to, že tento závěr nebyl řádně napaden žádným bodem kasační stížnosti stěžovatele. Prakticky tedy nedošlo k vyčerpání všech prostředků nápravy poskytnutých stěžovateli zákonem.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost byla tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu