ECLI:CZ:US:2011:3.US.133.11.1
sp. zn. III. ÚS 133/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem AK se sídlem Čs. legií 1719/5, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2010 č. j. 8 Co 384/2010-76 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. července 2010 č. j. 34 C 280/2009-55, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. ledna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2010 č. j. 8 Co 384/2010-76, jakož i rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. července 2010 č. j. 34 C 280/2009-55, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2010 č. j. 8 Co 384/2010-76 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. července 2010 č. j. 34 C 280/2009-55, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 25 554,- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě poukázal na to, že dle obsahu žaloby žalobce svůj nárok dovozuje ze vzniklé škody způsobené mu nezákonným trestním stíháním a požaduje náhradu nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho právním zastoupením v trestním řízení. Okresní soud žalobě nevyhověl, neboť dovodil, že žalobce nemá na náhradu škody právo, neboť nesplnil podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody stanovené v ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž poukázal na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém se okresní soud vypořádal i s otázkou, zda se nejednalo o důvody hodné zvláštního zřetele, které by umožnily pominout splnění podmínky podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se v jeho právní věci dopustily přepjatého formalismu při výkladu ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Soudy se vůbec nevypořádaly s argumentací stěžovatele, že podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání by trestní stíhání stěžovatele nijak neodvrátilo, což dovozuje z celého průběhu trestního řízení, v němž státní zástupce, který by o této stížnosti rozhodoval, nejen podal obžalobu, ale ještě ve svém závěrečném návrhu navrhoval uznání stěžovatele vinným. Stěžovatel uvádí, že soudy nezohlednily tu skutečnost, že stížnost proti zahájení trestního stíhání není opravným prostředkem proti rozhodnutí ve věci samé, tedy proti rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel poukazuje na to, že žádný právní předpis mu neukládá povinnost vystupovat v trestním řízení aktivně. Stěžovatel uvádí, že nemusí ani vypovídat. Nepodání stížnosti může být za určitých okolností i součást obhajovací taktiky a to zejména obhajoby materiální. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 618/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Konečně stěžovatel poukazuje na rozdíl mezi právním zastoupením obhájcem na základě plné moci a právním zastoupením obhájcem ustanoveným soudem.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci se stěžovatel podanou žalobou v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho právním zastoupením v trestním řízení. Obecné soudy žalobě stěžovatele o náhradu škody způsobené mu nezákonným trestním stíháním nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené v ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tím, že aniž by nastal "případ zvláštního zřetele hodný", nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost podle ust. §160 odst. 7 trestního řádu.
Podle ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V souzené věci pak je významné, že podaná ústavní stížnost se z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu (co do námitek proti zamítnutí žaloby s odůvodněním, že stěžovatel nevyužil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek, a že nejde o případ hodný zvláštního zřetele), identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl a jako zjevně neopodstatněné je odmítl (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2564/08, sp. zn. III. ÚS 3203/09).
Rovněž v nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel namítal pouze hypotetické okolnosti (předpokládal zjevnou neúspěšnost stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a poukazoval rovněž na možnost využití svého práva nevypovídat), u nichž pokládá za neodůvodnitelné podmiňovat přiznání náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. podáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a z řečeného dovozuje, že je proto třeba požadavek využití tohoto procesního prostředku eliminovat obecně, tj. i v jeho věci založené na jiném skutkovém podkladě. Stěžovatel však přehlíží, že ust. §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., "případy zvláštního zřetele hodné" jako výjimku ze zásady výslovně uznává, a současně ani netvrdí, že se obecné soudy v této souvislosti dopustily výkladového excesu.
Zákon č. 82/1998 Sb., v ust. §8 odst. 3 stanoví požadavek, aby poškozený využil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Mohou však nastat situace, kdy nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, aby tuto podmínku splnil; na ty je pamatováno možností soudu zhodnotit, zda na straně poškozeného nejsou dány "důvody zvláštního zřetele hodné". V takovém případě musí úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tyto důvody jsou dány, vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnit. Pokud by jeho postup nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, mohlo by jít o libovůli či nahodilost; pak by mohl soud zasáhnout do základního práva poškozeného.
V posuzované věci však Okresní soud v Ostravě pečlivě zkoumal, zda na straně stěžovatele nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, přičemž svůj negativní závěr řádně odůvodnil. Se závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal, že by došlo k zásahu do základního práva stěžovatele zakotveného v článku 36 odst. 3 Listiny.
Pokud stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 618/08, je tato námitka nepřípadná, neboť ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů nikterak nestojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu ze dne 3. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3026/07 a ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 618/08, které nevyžadují splnění specifikované podmínky tehdy, nebylo-li vyhověno stížnostem spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání (při stíhání více spoluobviněných stačilo podání stížnosti pouze jednoho z nich).
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Nelze tedy rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozhodnutí svévolná či vykazující prvky libovůle.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu