ECLI:CZ:US:2011:3.US.142.11.1
sp. zn. III. ÚS 142/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele A. J., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2010 č. j. 9 As 26/2010-97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Mělo se tak stát stručně shrnuto z toho důvodu, že v rámci rozhodování o jeho kasační stížnosti se soud nevypořádal se všemi argumenty souvisejícími s tím, že došlo k zamítnutí jeho žádosti o dodatečné povolení stavby a nařízeno naopak její odstranění. Označenému soudu též stěžovatel vytýkal, že tvrzení jím kvalifikovaná jako nova (§109 odst. 4 s. ř. s.) nepřípustnými novotami v řízení o kasační stížnosti nejsou, jelikož je uplatnil již ve správní žalobě podané ke Krajskému soudu v Brně. Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil a přiznal mu náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
V posuzované záležitosti stěžovatele interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším správním soudem dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do uvedených základních práv nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); Nejvyšší správní soud nadto příkladmo příslušné pasáže relevantních judikátů výslovně vyložil.
Pro uvedené postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež je takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), v podrobnostech odkázat. Oproti stěžovateli je Ústavní soud názoru, že se s námitkami stěžovatele, uplatněnými shodně i v ústavní stížnosti, přiměřeně a v nezbytném rozsahu logicky a přezkoumatelným způsobem Nejvyšší správní soud vypořádal.
Jinak je tomu potud, kdy v odůvodnění rozsudku konstatoval (č. l. 107 rozsudku), že stěžovatel ve správní žalobě uplatnil nikoliv konkrétní, leč pouze obecné konstatování, a to v rozsahu tvrzení, dle něhož závazná stanoviska, na jejichž základě bylo o právech a povinnostech stěžovatele rozhodováno, neodpovídají okolnostem daného případu, neboť se nezabývají komplexním posouzením vhodnosti požadavků památkové péče v okolí žalobcem prováděné stavby. Pokud soud dodal, že bližší specifikaci této námitky předložil stěžovatel až Nejvyššímu správnímu soudu a posoudil ji z pohledu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., z Ústavním soudem vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 33/2008 se podává, že tomu tak není (č. l. 3, 49).
I na takto postavenou situaci dopadá maxima, dle níž je úkolem Ústavního soudu dle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole (nálezy sp. zn. II. ÚS 961/09, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06).
Vycházeje z pregnantního odůvodnění celého rozsudku, navzdory této vadě, z pohledu procesu a jeho spravedlnosti jako celku napadené rozhodnutí pod aspektem ústavně zaručených základních práv obstojí, pročež uvedená vada důvod ke kasaci rozsudku Nejvyššího správního soudu nezakládá (srov. přiměřeně kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 359/05, IV. ÚS 468/05, IV. ÚS 568/05, IV. ÚS 679/05, nález sp. zn. II. ÚS 191/06). Že se Nejvyšší správní soud přezkoumáním předmětného závazného stanoviska (Městského úřadu Třebíč, odboru výstavby a památkové péče, oddělení památkové péče, ze dne 26. července 2006 č. j. OVPP 5407/2006-24034/06/Ol) v intencích relevantních pro posouzení záležitosti stěžovatele mimo kritizované aspekty dostatečně zabýval, není totiž bez významu.
V daných souvislostech nutno ve shodě s Nejvyšším správním soudem opětovně zdůraznit teze, které vyslovil Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 403/98, a jež jsou přiléhavé i v nyní souzené věci: "Navrhovatel se pokusil obejít složité správní řízení, jehož výsledek by mu nebyl zřejmě příznivý a postavit správní orgány ,před hotovou věc', spoléhaje na to, že stavebnímu úřadu nezbude nic jiného, než akceptovat status quo. Když se tak nestalo, dovolával se ochrany vlastnictví. Vlastnické právo je nepochybně absolutním právem, které působí erga omnes. Ochranu je mu však možno poskytnout pouze tehdy, pokud bylo nabyto v souladu se zákonem, což se nestalo. Je nepochybně ve veřejném zájmu regulovat výstavbu obecně a v určitých lokalitách zvláště, a to v zájmu zachování životního prostředí, či jiných, obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu práv ostatních občanů. Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedent a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon." Poněkud jiným způsobem vyjádřeno, dovolávání se práva na pokojné užívání majetku za těchto okolností jeví se nepřípadným, zásada ex iniuria ius non oritur staví jej totiž (v rozsahu porušení původního stavebního povolení a při nesplnění zákonných podmínek pro dodatečné povolení stavby) do pozice argumentačně naprosto neudržitelné.
V důsledku toho, že stěžovateli se prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv nezdařilo, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom navrhovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení §62 odst. 4 citovaného zákona nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu