ECLI:CZ:US:2011:3.US.1682.11.1
sp. zn. III. ÚS 1682/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti D. N., bez právního zastoupení, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 38 EC 61/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, uložil Okresní soud ve Zlíně v záhlaví označeným rozsudkem stěžovateli (v civilním řízení "žalovanému"), aby žalobkyni, pojišťovně Allianz, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, IČ: 47115971, zaplatil částku 927,- Kč s úrokem z prodlení. Dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit pojišťovně Allianz, a. s. náklady řízení ve výši 12.152,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
Žalovaná částka 963,- Kč představovala dlužné pojistné za období od 23. 1. 2010 do 6. 5. 2010, k jehož úhradě byl stěžovatel dle tvrzení žalobkyně zavázán na základě pojistné smlouvy č. 872320621, uzavřené mezi účastníky původního řízení dne 23. 1. 2007.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, jak okresní soud interpretoval znění pojistné smlouvy, pokud jde o její výpovědní dobu. Stěžovatel má za to, že obecný soud dále nevzal v úvahu, že stěžovatel již dne 7. 12. 2009 uzavřel novou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla s ČSOB. Žalobkyně dále nebyla s to žádným způsobem vyvrátit, že neobdržela výpověď pojistné smlouvy od stěžovatele. Obecný soud dle názoru stěžovatele hodnotil důkazy zcela jednostranně.
II.
Podání stěžovatele nesplňovalo podmínky návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti; stěžovatel zejména nebyl zastoupen advokátem ve smyslu §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud vyhodnotil návrh již vzhledem k předmětu původního řízení jako zjevně neopodstatněný, a považoval proto za nadbytečné stěžovatele vyzývat k odstranění vad ústavní stížnosti, neboť tak by stěžovateli i státu vznikly toliko bezúčelné náklady.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 dostupné v databázi NALUS). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 zákona o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 2444/09, II. ÚS 597/10 a další).
Ve věcech tohoto typu lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jedná-li se o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již z principů sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Jinak by se totiž ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt. (Signifikantní může být již jen porovnání nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1679/09, dostupné v databázi NALUS).
V nyní projednávané věci se stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí vydaného v řízení, jehož předmětem byla částka 963,- Kč s úroky z prodlení (celkem 3.254,- Kč). Jednalo se tedy o věc bagatelní ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř. a případná újma, jíž by stěžovatel mohl v důsledku vydání napadeného rozhodnutí utrpět, nedosahovala intenzity nezbytné pro konstatování porušení jeho ústavně zaručených práv. Napadené rozhodnutí je podrobně, logicky a srozumitelně odvodněno a nic nenaznačuje, že by si obecný soud počínal svévolně. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu