ECLI:CZ:US:2011:3.US.1768.11.1
sp. zn. III. ÚS 1768/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti ABBOTT GmbH & CO.KG, se sídlem Max-Planck-Ring 2, Wiesbaden, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2011 č. j. 3 Ads 48/2010-237 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 15. června 2011 doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému rozsudku (dále jen "napadený rozsudek") z důvodu porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 6. května 2008 sp. zn. SUKLS9969/2008, kterým byla na základě její žádosti stanovena výše úhrady ze zdravotního pojištění pro léčivý přípravek TARKA 240/4MG TBL POR TBL RET 28 na částku 244,16 Kč a pro TARKA 240/4MG TBL POR TBL RET 98 na částku 854,56 Kč, jakož i následného rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 4. září 2008 č. j. MZDR 23761/2008, sp. zn. L35/2008, kterým bylo prvně uvedené rozhodnutí potvrzeno. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 13. listopadu 2009 č. j. 7 Ca 332/2008-66 žalobě vyhověl a obě správní rozhodnutí zrušil. Přisvědčil přitom žalobním námitkám stěžovatelky směřujícím především proti způsobu stanovení základní úhrady příslušné referenční skupiny.
Napadeným rozsudkem vyhověl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti Ministerstva zdravotnictví proti uvedenému rozsudku a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Uvedl v něm, že držitelé registrace, dovozci a výrobci, tedy žadatelé ve smyslu §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), nejsou přímo dotčeni rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv o výši úhrady za ten který léčivý přípravek či potravinu pro zvláštní lékařské účely, neboť nejsou účastníky pojistného vztahu a žádná veřejná subjektivní práva, o kterých je v řízení rozhodováno, tudíž nemají. Vzhledem k absenci vlastních hmotných veřejných subjektivních práv, o kterých by bylo ve správním řízení jednáno, tak těmto osobám bude moci být poskytnuta soudní ochrana pouze v rozsahu jejich veřejných subjektivních práv procesních, jež jim vyplývají z jejich postavení účastníků správního řízení.
Ačkoliv si je stěžovatelka vědoma, že její ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu rozhodnutí, v jehož důsledku bude řízení o její správní žalobě dál pokračovat před městským soudem, má za to, že napadený rozsudek je třeba považovat za poslední opravný prostředek v tom smyslu, že městský soud v dalším řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, a tedy bude povinen posoudit veškeré námitky stěžovatelky, jež směřují proti výkladu a aplikaci hmotného práva, jako nepřípustné. Stěžovatelka se přitom proti takovémuto rozsudku již nebude moci dál bránit kasační stížností. Zároveň se domnívá, že v daném případě jsou splněny podmínky pro projednání ústavní stížnosti i podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, protože ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Napadený rozsudek totiž ve svém důsledku vede k odepření práva na soudní ochranu i práva na zákonného soudce všech držitelů registrace léčivých přípravků, dovozců a výrobců, když ze soudního přezkumu vylučuje veškeré námitky těchto účastníků řízení směřující proti výkladu a aplikaci hmotného práva.
II.
Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53).
Napadeným rozsudkem byl zrušen rozsudek městského soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak není pravomocně skončené a stěžovatelka může k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. V souladu se svojí ustálenou judikaturou přitom Ústavní soud neshledal, že napadený kasační rozsudek, kterým bylo pouze zrušeno rozhodnutí správního soudu, lze považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, v tomto smyslu navíc neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. usnesení ze dne 24. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1493/08).
Ústavní soud nakonec nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že jsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení se v dané věci neuplatní, neboť míří na situace, kdy byl objektivně k dispozici opravný prostředek, o kterém však nebylo zahájeno řízení. Vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti jej však nelze vztáhnout na případy, kdy napadené rozhodnutí není konečné, neboť řízení stále probíhá (srov. usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
Je namístě dodat, že nic nebrání stěžovatelce, aby v budoucnu napadla ústavní stížností rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospěje-li k závěru, že v důsledku tohoto rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná, pročež ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj