ECLI:CZ:US:2011:3.US.2269.11.1
sp. zn. III. ÚS 2269/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. T. M., advokáta, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 11. 2010 č. j. 36 Cm 10/2008-227 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 č. j. 13 Cmo 41/2011-254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 7. 2011 stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 5. 2011 č. j. 13 Cmo 41/2011-254, přičemž se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí jemu předcházejícího, tj. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 11. 2010 č. j. 36 Cm 10/2008-227, a to s tvrzením, že postupem soudních orgánů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a na ochranu legitimního očekávání vyplývajícího z čl. 1 Ústavy České republiky.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením krajského soudu bylo v právní věci žalobce J. H. proti Ing. Jiřímu Nováčkovi, správci konkursní podstaty V. S. - REPLICA, o určení existence pohledávky 5 mil. Kč rozhodnuto, že se stěžovateli jako právnímu zástupci žalobce přiznává odměna za právní zastoupení ve výši 27 600 Kč (výrok I), že stěžovatel je povinen krajskému soudu vrátit přeplatek na vyplacené záloze ve výši 39 754 Kč (výrok II) a že se zrušuje usnesení krajského soudu ze dne 4. 6. 2010 č. j. 36 Cm 10/2008-173 (výrok III). Napadeným usnesením vrchní soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že výše odměny za právní zastupování činí 28 800 Kč, a ve výrocích II a III je zrušil.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se vrchní soud ztotožnil s jeho názorem, že se výše odměny určuje podle advokátního tarifu a nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ze které vycházel krajský soud. Nedal mu však za pravdu, že při stanovení výše tarifní odměny je třeba vycházet z hodnoty pohledávky, tj. 5 mil. Kč, přičemž postupoval podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a odměnu vypočetl z tarifní hodnoty 25 000 Kč. Stěžovatel má ale za to, že byť je formálně dané soudní řízení označeno jako řízení o určení, ve skutečnosti toto řízení nahrazuje běžné řízení s požadavkem na zaplacení, a materiálně tak plní jeho funkci. Funkcí žaloby na určení pravosti pohledávky je totiž získat peněžité plnění z konkursní podstaty a do budoucna zajistit věřiteli exekuční titul uplatitelný vůči úpadci i po skončení konkursního řízení. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 589/2000 stěžovatel tvrdí, že podle §9 odst. 3 advokátního tarifu nelze postupovat, protože v řízení šlo o určení práva k pohledávce, které je penězi ocenitelné, a proto má být částka 5 mil. Kč považována za tarifní hodnotu. Skutečnost, že je spor řešen v rámci konkursního řízení, by dle stěžovatele neměla hrát roli, a argument vrchního soudu, že by pohledávku bylo možno ocenit až v závislosti na výsledku konkursního řízení, je nesprávný, neboť i v případě běžných sporů o zaplacení peněžité pohledávky lze pohledávku nakonec ocenit až dle výsledku případného vykonávacího řízení, přičemž konkursní řízení v případě úpadku fyzické osoby není konečné, a pohledávky lze dále vymáhat. Stěžovatel poukázal také na to, že jako advokát nese odpovědnost, jako by šlo o spor o zaplacení takové částky, a proto by ani odměna neměla být určena odlišně. Kromě toho byla záloha krajským soudem dvakrát vypočtena z tarifní hodnoty 5 mil. Kč, takže stěžovatel mohl "legitimně očekávat", že konečná výše odměny bude stanovena stejným způsobem. To se ale nestalo, navíc byl nucen část zálohy vrátit. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká i to, že změnil náhled soudů na výpočet odměny, aniž by to stěžovateli oznámil, takže stěžovatel neměl žádný prostor k argumentaci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Otázkou, kterou stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu ve své ústavní stížnosti, se již tento soud zabýval ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2582/07 (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), přičemž v postupu obecných soudů, které v případě řízení o určení pravosti pohledávky stanovily odměnu advokáta na základě ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, nic protiústavního neshledal. Poukázal přitom na postavení Ústavního soudu a z toho vyplývající meze přezkumu rozhodnutí obecných soudů, načež konstatoval, že interpretace §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu je zásadně věcí právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů. Argumentoval citací ze svého usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 341/97 s tím, že v uvedené věci byla rovněž ve hře aplikace §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu na situace, jakými jsou např. řízení o určení pravosti pohledávky, jakožto řízení zvláštní povahy [v posledně zmíněném usnesení se konstatuje, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi, s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout, a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo."].
Současně Ústavní soud odmítl jednak poukaz (mj.) na již zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 s tím, že na věc stěžovatele nedopadá, protože se týká jiného typu řízení, jednak argumentaci tzv. legitimním očekáváním s tím, že neexistuje žádné prosté pravidlo, že bude soudy vždy použit takový výklad zákona, který za každých okolností přinese maximální interpretovatelný majetkový přírůstek.
S výše uvedenými závěry se III. senát Ústavního soudu plně ztotožňuje (a stěžovatele na ně odkazuje). Pokud stěžovatel namítá, že v daném soudním řízení nemohl právně argumentovat, nelze mu přisvědčit. V napadeném usnesení krajský soud totiž vyslovil názor, že v dané věci jde o určení, a nikoliv o plnění, a proto předmětnou odměnu stanovil na základě ustanovení §5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Stěžovatel ve svém odvolání proti tomuto usnesení krajského soudu vznesl nejen námitku, že použití vyhlášky č. 484/2000 Sb. nebylo namístě (s tím, že relevantním předpisem je advokátní tarif), ale současně se - v reakci na názor krajského soudu na způsob stanovení odměny - vyslovil k povaze daného soudního řízení, resp. k otázce, co třeba považovat za tzv. tarifní hodnotu a jaké ustanovení advokátního tarifu nutno aplikovat, přičemž argumentoval obdobně jako v této ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu