ECLI:CZ:US:2011:3.US.2825.11.1
sp. zn. III. ÚS 2825/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele S. G. S., zastoupeného Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem Tyršova 434, 293 06 Kosmonosy, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2011 č. j. 14 To 346/2011-23 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. června 2011 č. j. 3 Nt 2/2011-14, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V trestní věci stěžovatele, stíhaného pro jednání, v němž je spatřováno podezření ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku, bylo v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi rozhodnuto, že se stěžovatel dle §68 odst. 1 trestního řádu bere z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu do vazby. To s tím, že vazba se započítává ode dne 28. 5. 2011 od 11.50 hod. do 29. 5. 2011 do 20.50 hod. a dále od 31. 5. 2011 od 11.30 hod. Soud rovněž rozhodl, že se nepřijímá písemný slib obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a že se nepřijímá nabídka peněžité záruky podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu. Stížnost do tohoto rozhodnutím následně Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Předmětná usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 3, 4, čl. 8 odst. 2, 3 a čl. 36 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Popsal průběh svého zadržení a v jeho rámci i pobytu v nemocnici, přičemž v této souvislosti namítal překročení lhůty 48 hodin uvedené v §77 odst. 1 trestního řádu, kdy nebyla soudem do této lhůty započítána doba jím strávená v nemocnici za přítomnosti policejních orgánů. Ohledně vlastních vazebních důvodů potom poukázal ve své stížnosti na to, že nemohou být založeny pouhým konstatováním, dle něhož je cizím státním občanem a může kdykoliv opustit území České republiky. Stěžovatel se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Vycházeje z účelů spjatých s lhůtou 48 hodin, vymezených k odevzdání zadržené osoby soudu, jakož i nezbytného posouzení kontextuálního, konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2170/09 mimo jiného následující:
Osoba trpící závažnou akutní poruchou zdraví nebo dokonce bezprostředně ohrožená na životě není způsobilá být subjektem trestně procesního vztahu zadržení; taková osoba není sama s to realizovat svá práva vyplývající z trestního řádu.
V této souvislosti Ústavní soud připustil akceptovatelné stavení předmětné lhůty s tím, že není v rozporu s článkem 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nedojde-li k formálnímu propuštění osoby postižené závažnou poruchou zdraví ze zadržení, je-li zcela zjevné, že tato osoba není s to základní právo ve smyslu článku 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vůbec realizovat - např. je-li intoxikována, je-li v bezvědomí, ale i v případě, je-li v bezprostředním ohrožení života či vážné újmy na zdraví a je jí poskytována nezbytná lékařská péče.
Této výjimečné situaci ústavně akceptovatelného stavení lhůty (48 hodin určených k odevzdání zadržené osoby soudu) okolnosti zadržení stěžovatele včetně (v jeho případě) formálního propuštění ze zadržení a jeho pobytu v nemocnici odpovídají. V podrobnostech potom postačí na obsah citovaného nálezu odkázat.
Přisvědčit nelze ani jeho výtkám připínajícím se k odůvodnění vazebních důvodů. Obecné soudy podložily svá rozhodnutí zcela konkrétními tvrzeními (skutečnostmi), která stěžovatel opomíjí, a jež jsou (ve svých konkrétnostech) ústavně souladná. Ústavní soud nadto připomíná, že dle jeho ustálené judikatury k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému jejímu odůvodnění, může postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03).
Tvrdil-li stěžovatel ve svém návrhu, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není. Sluší se současně říci, že obecné soudy odpovědně uvážily i význam ústavně zaručených práv všech ostatních, jimž v identickém rozsahu (jako stěžovateli) přináleží.
V důsledku uvedeného byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto o ní, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. října 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu