ECLI:CZ:US:2011:3.US.3234.11.1
sp. zn. III. ÚS 3234/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CS Bohumín s. r. o. se sídlem ve Vyškově, Lenfeldova 21/6, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Sádky 1615/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2011, č. j. 8 Afs 10/2011-85, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, č. j. 9 Ca 106/2009-51, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá - pro tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů, vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 12. 2. 2009, č. j. 2008/3412/30, nevyhovělo žádosti stěžovatele dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňového řádu"), o přezkoumání daňových rozhodnutí, vydaných Celním úřadem Vyškov a Celním úřadem Brno.
Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustnou, neboť správní rozhodnutí dle §55b daňového řádu je ze soudního přezkumu vyloučeno, jelikož je rozhodnutím, jímž nebylo zasaženo do stěžovatelových subjektivních hmotných práv, resp. povinností.
Rovněž napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl kasační stížnost, již proti tomuto usnesení stěžovatel podal. V odůvodnění rozsudku soud podrobně objasnil podstatu řízení vedeného podle §55b daňového řádu; připomenul též, že otázkou přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí, kterým se nevyhovuje žádosti daňového subjektu o přezkoumání rozhodnutí správce daně dle §55b daňového řádu, se soudy v minulosti zabývaly opakovaně (kupř. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 56/2004, sp. zn. 5 A 143/2002, sp. zn. 6 A 153/2002, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 516/03, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000), a dospěly k závěru, že ze soudního přezkumu je vskutku vyloučeno, neboť - materiálně - nemá znaky rozhodnutí dle §65 s. ř. s. Ani v nyní posuzované věci soud neshledal důvod se od této judikatury odchýlit; stěžovateli podrobně objasnil, proč shledal bezdůvodnými jeho námitky, že žalovaný mu "naprosto bezbřehým způsobem a v rozporu se zákazem libovůle odňal ... právo na spravedlivé a řádné projednání jeho věci" a že "zcela pochybil, jelikož v první fázi de facto meritorně projednával a posuzoval napadená rozhodnutí", a z jakých důvodů (resp. naopak pro jaké odlišnosti) nemohl přisvědčit jeho názoru, že přípustnost soudního přezkumu vyplývá z dovozované podobnosti s řízením o prominutí daně dle §55a téhož právního předpisu. K námitce, že žalovaný "spojil obě fáze řízení o přezkumu rozhodnutí do jedné", soud v odůvodnění uvedl, že oproti mínění stěžovatele je z napadeného správního rozhodnutí zjevné, že bylo vydáno (již) poté, co žalovaný neshledal podmínky pro nařízení přezkoumání; na tom nemůže ničeho změnit ani "dovětek" v rozhodnutí, že se "předmětná rozhodnutí potvrzují", a ani z přiložených procesních spisů nevyplynulo, že "by ve věci následně přezkumné řízení proběhlo".
Stěžovatel v ústavní stížnosti (stejně jako předtím v kasační stížnosti) uvádí, že je mu známa soudní judikatura v otázce soudního přezkumu rozhodnutí o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí dle §55b daňového řádu, byl však veden snahou o judikatorní změnu, a proto se uchýlil k podání správní žaloby a posléze kasační stížnosti; neúspěch na tomto poli je pak důvodem i pro podání ústavní stížnosti. I když sporné ustanovení daňového řádu nedoznalo od přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000 změny, nelze podle stěžovatele odhlédnout od toho, že "rámcové změny doznal celý zákon o správě daní a poplatků" vzhledem k účinnosti nového správního řádu, jenž zavedl "zcela novou koncepci veřejné správy jako služby veřejnosti", a který i na správu daní "přikázal aplikovat" minimální standart základních zásad správního řízení. Za zásadní proto považuje, zda je v moderním právním státě skutečně možné "zákonem odejmout možnost práva na řádný proces ... skrze vyloučení soudního přezkumu jakéhosi dozorčího práva", není-li předmětem přezkoumání meritum věci, ale toliko dodržení mezí správního uvážení, ochrana řádného procesu a vyloučení svévole v rozhodování; analogie s řízením o prominutí daně dle §55a daňového řádu je podle stěžovatele nasnadě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Rozhodné je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu v řízení, identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ve všech těchto případech přitom při posuzování povahy rozhodnutí o nepovolení přezkoumání dle §55b daňového řádu a jeho dopadu do subjektivních práv daňového subjektu vyšel ze závěru, jenž je obsažen ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000 ze dne 19. 12. 2000, podle kterého se "v případě rozhodování podle §55b daňového řádu jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno"; je totiž třeba vycházet z toho, že (v daňovém řízení) "se jedná o dvojí prostředky ochrany práva", a to "prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok)", přičemž "vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu", které "slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá" (in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 21, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2002, str. 486).
Z tohoto výkladu pak Ústavní soud vycházel ve svých dalších rozhodnutích, vydaných v obdobných věcech (např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 582/03, ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 328/03, ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 440/03, ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 516/03 ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 330/05 ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 382/06 ze dne 26. 7. 2006; z novějších pak v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3532/10 ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 994/11 z 23. 8. 2011, a sp. zn. II. ÚS 669/10 ze dne 5. 10. 2011).
Ústavní soud nemá důvod se od dříve vyslovených názorů odchýlit, jestliže ustanovení §55b daňového řádu zůstalo v mezidobí nedotčeno, a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Připomíná-li stěžovatel, že s účinností zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je nutno v rámci nové koncepce (zde zakotvené) nahlížet i na daňovou správu jako na službu veřejnosti, nelze s jeho názorem než souhlasit; současně však nemůže být pominuto, že ani tato "služba veřejnosti" nemůže být bezbřehá, a není na místě se tohoto principu dovolávat kupříkladu právě tam, kdy účastník řízení o své vůli či z opomenutí nevyužije ke své ochraně všechny prostředky práva, jež byly v dané věci k dispozici, a pak očekává, že k odstranění (změně) rozhodnutí, s nímž nesouhlasí, dojde - až - v rámci "dozorčího prostředku" nápravy. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, který o své vůli (byť dané objektivními podmínkami) nevyužil možnosti brojit proti pravomocným rozhodnutím správního orgánu (zde platebním výměrům, jimiž došlo k vyměření spotřební daně) žalobou u správního soudu a domoci se tak jejich zrušení (obdobně též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. 3532/10).
Za zcela adekvátní proto považuje Ústavní soud v této věci vyslovený názor Nejvyššího správního soudu, že "účelem přezkumu rozhodnutí, alespoň v jeho první fázi, není vytvořit další procesní možnost, kterou lze brojit proti nepříznivému rozhodnutí".
Již jen pro úplnost se pak připomíná, že i zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, koncipuje nyní - obdobně jako zákon č. 500/2004 Sb., správní řád - přezkoumání rozhodnutí jako výlučně dozorčí prostředek, jenž se uplatní toliko z moci úřední, adresát rozhodnutí nemá na jeho přezkum procesní nárok a své výtky vůči němu může správnímu orgánu sdělit (za podmínek daných v §121 odst. 4 daňového řádu) toliko ve svém podnětu; není-li podnět shledán důvodným, nelze proti takovému závěru správního orgánu brojit v řízení obvyklými právními prostředky.
K odlišnostem mezi první fází řízení o přezkoumání rozhodnutí dle §55b daňového řádu a řízením o prominutí daně dle §55a téhož zákona se logickým a dostatečným způsobem vyjádřil v napadeném rozhodnutí již Nejvyšší správní soud a na jeho odůvodnění postačí jen odkázat.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Jak bylo výše předznačeno, Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a jako takový jej usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu