ECLI:CZ:US:2011:3.US.3296.10.1
sp. zn. III. ÚS 3296/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. U., zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. června 2010 č. j. 18 EC 114/2009-48, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení a Dopravního podniku hlavního města Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, IČ: 00005886, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2010, napadá stěžovatel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. června 2010 č. j. 18 EC 114/2009-48, kterým podle jeho názoru bylo porušeno právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na nedotknutelnost a ochranu soukromí (článek 7 odst. 1 Listiny), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života (článek 10 odst. 2 Listiny a článek 8 odst. 1 Úmluvy na ochranu základních práv a svobod, dále jen "Úmluva") a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě (článek 10 odst. 3 Listiny).
Ke skutkové stránce stěžovatel uvádí, že v roce 2008 již nebylo možné u vedlejšího účastníka řízení zakoupit roční časový kupon (jízdenku) na pražskou veřejnou hromadnou dopravu v dosud obvyklé podobě, ale pouze v podobě elektronického záznamu na čipové kartě zvané "opencard". Protože podmínkou získání této elektronické karty bylo navázání smluvního vztahu s poskytnutím osobních údajů žadatele a vyslovením souhlasu s jejich zpracováním, stěžovatel s navázáním takového smluvního vztahu nesouhlasil. Z tohoto důvodu písemně kontaktoval vedlejšího účastníka řízení s požadavkem, "aby mu bylo umožněno užívat služby vedlejšího účastníka řízení v režimu roční jízdenky". Ten na návrh stěžovatele nereagoval. Stěžovatel si proto zakoupil čtyři čtvrtletní jízdenky, přičemž cenový rozdíl mezi oběma produkty vedlejšího účastníka činil 1 170,- Kč. Protože s požadavkem na uhrazení výše uvedeného cenového rozdílu u vedlejšího účastníka stěžovatel neuspěl, podal návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení předmětné částky a následně též žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.
I když si je stěžovatel vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu v tzv. bagatelních sporech, je přesvědčen, že míra porušení procesních práv v projednávané věci dosáhla intenzity odpovídající úrovni porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod, neboť podaná ústavní stížnost vychází nikoli z výše žalované částky, ale z podstaty jím uplatněné žaloby a z rozhodnutí soudu, kterým bylo porušeno právo na spravedlivý proces a upřena ochrana stěžovatele mimo jiné i před neoprávněným shromažďováním osobních údajů vedlejším účastníkem řízení.
Podle názoru stěžovatele je každá fyzická osoba oprávněna odmítnout dát souhlas se sběrem a zpracováním svých osobních údajů [§4 písm. n) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a čl. 7, čl. 10 odst. 3 Listiny]. Ústavní soud by tak při svém rozhodování měl zejména posoudit, "jestli je právně přípustné, aby v soukromoprávním vztahu mohla jedna strana tohoto vztahu v rámci procesu vyjednávání o poskytnutí monopolní a pro druhou stranu nezbytné služby požadovat po druhé straně osobní údaje a prakticky neomezený souhlas s jejich zpracováním", neboť tato otázka dosud jak obecnými soudy, tak i soudem Ústavním, nebyla řešena.
II.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 18 EC 114/2009 se podává, že stěžovatel podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s. o zaplacení 1 170,- Kč s příslušenstvím, kterému bylo vyhověno. Proti platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor, v němž namítala nedostatek své pasivní legitimace v předmětné věci s tím, že cena jízdného na území Prahy, různé varianty předplatných kupónů, rozdělení cestujících do tarifních skupin a podmínky přepravy jsou upraveny Tarifem Pražské integrované dopravy, kterým je povinna se řídit.
Dne 30. 6. 2010 poté, co ve věci bylo nařízeno jednání ve věci, Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. 18 EC 114/2009-48 žalobu stěžovatele o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 170,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 8 640,-Kč.
Obvodní soud v souvislosti s provedenými důkazy vyvodil následující skutková zjištění: Organizace ROPID, Regionální organizátor pražské integrované dopravy, žalovaná společnost Dopravní podnik hl. m. Prahy a další subjekty uvedené ve smlouvě uzavřely tarifní smlouvu pro rok 2009, jejímž předmětem je přistoupení dopravců na jednotný tarif Pražské integrované dopravy, včetně uznání jízdních dokladů vydaných na obchodní jméno dopravního podniku všemi dopravci v rámci celého systému Pražské integrované dopravy. Vydavatelem, vlastníkem a garantem projektu "opencard" je Hlavní město Praha, žalovaná je provozovatelem kartové aplikace DOS a to na základě smlouvy se žalovanou. Předpokladem vystavení "opencard" je vyplnění písemné žádosti s uvedením kontaktních údajů o osobě žadatele včetně jeho podpisu, přiložení jeho fotografie a v některých případech souhlas žadatele se zpracováním jeho osobních údajů. Následně pak soud uzavřel, že žaloba stěžovatele není důvodná, protože ve sporu není dána pasivní legitimace žalované, neboť žalovaná je pouze provozovatelem kartové aplikace DOS, přičemž vydavatelem, vlastníkem a garantem projektu "opencard" je Hlavní město Praha, které je současně jediným - 100% akcionářem žalované. Příjmy z jízdného netvoří výhradně příjem žalované, ale jsou v rámci předem daných pravidel "přerozdělovány". Z těchto důvodů se obvodní soud nezabýval ani dalšími námitkami stěžovatele a žalobu zamítl.
III.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 9, zastoupený JUDr. Evou Němečkovou, předsedkyní senátu, ve svém vyjádření pouze ve stručnosti odkázal na obsah spisu a odůvodnění svého rozhodnutí. Protože toto vyjádření nijak nereagovalo na námitky obsažené v ústavní stížnosti a nemohlo tedy pro stěžovatele přinést nic nového, nezasílal je Ústavní soudu stěžovateli k replice.
Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že stěžovatel měl a stále ještě má možnost se se svým nárokem obrátit na subjekt, který ve věci je pasivně legitimován. O který subjekt jde v daném případě, vyplývá jak z jeho vyjádření, odůvodnění napadeného rozsudku, tak i z některých důkazů předložených ve sporu samotným stěžovatelem. Vedlejší účastník dále argumentuje tím, že stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá ochrany před porušením i těch základních práv, která nebyla předmětem žalobního návrhu a k námitkám stěžovatele poznamenává, že je jen jedním z řady dopravců, i když největším, kteří provozují městskou hromadnou dopravu v hlavním městě.
Stěžovatel podal k vyjádření vedlejšího účastníka repliku, v níž nesouhlasí s argumenty o absenci monopolu vedlejšího účastníka jako dopravce na provozování hromadné dopravy v Praze a považuje některá jeho tvrzení za nepochopení svého stanoviska. Své osobní údaje (zásadně) poskytovat vedlejšímu účastníkovi nechce, přičemž nesouhlasí s tím, aby byl za tyto své postoje on i kdokoli jiný jakkoli znevýhodněn.
IV.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele, obsahu napadeného rozhodnutí a vyjádření účastníků řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a nikoli kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu ve věci aplikovaných právních norem, ale také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda stěžovatelem napadené rozhodnutí mohlo, či bylo schopno zasáhnout do stěžovatelových základních práv a svobod a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jak ostatně podrobně na daný problém upozornil v ústavní stížnosti i stěžovatel, v případě tzv. bagatelních věcí s odkazem na svoji platnou judikaturu dospívá Ústavní soud k závěru, že vylučuje-li občanský soudní řád u těchto věcí možnost podat řádný opravný prostředek (§202 odst. 2 o. s. ř.), úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek. V opačném případě meritorní projednání ústavní stížnosti Ústavním soudem není možné. S účinností od 1. 7. 2009, tedy od doby nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo novelizováno ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. a hranice tzv. bagatelních věcí byla zvýšena na 10 000,- Kč.
V usneseních sp. zn. III. ÚS 405/04, II. ÚS 2538/09, II. ÚS 597/10 nebo III. ÚS 3141/10 (všechna rozhodnutí jsou zveřejněna v internetové databázi NALUS) dospěl Ústavní soud k závěru, že tzv. bagatelní částky, zejména pro svou výši, nejsou schopny založit protiústavnost rozhodnutí, jimiž bylo o těchto částkách rozhodováno, přičemž takový výklad nelze považovat za odmítnutí spravedlnosti, tedy i porušení článku 36 Listiny. Ústavní soud se v této souvislosti postavil na stanovisko, že celospolečenská shoda ohledně významu tzv. bagatelních sporů a jejich možnosti zasáhnout do ústavně garantovaných práv a svobod v podstatě Ústavnímu soudu (až na některé extrémní výjimky) neumožňuje podrobit taková rozhodnutí ústavněprávnímu přezkumu. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Nad rámec řečeného lze dodat: Ze stěžovatelovy argumentace je zřejmé, že podstatou celého sporu není jím žalovaná výše bezdůvodného obohacení (1 170,- Kč), ale skutečnost, že se obvodní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval stěžovatelovými námitkami ve vztahu k tvrzenému porušení jeho práv na ochranu osobních údajů a na ochranu před neoprávněným shromažďováním jeho osobních údajů. Žalobní návrh stěžovatele tak, jak byl vymezen v podané žalobě, nemohl dosáhnout účelu, k němuž ve skutečnosti směřoval, neboť bezpochyby k ochraně takových práv stěžovatele nemůže sloužit institut bezdůvodného obohacení upravený v §451 až §459 o. z.
Ústavní soud se s ohledem na výše uvedené skutečnosti nezabýval dalšími námitkami stěžovatele také z toho důvodu, že jde o celý soubor námitek, které by měly být nejprve přezkoumány v řízení před obecnými soudy, pokud ovšem stěžovatel obecnému soudu takový postup umožní patřičně formulovanou žalobou.
Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu