ECLI:CZ:US:2011:3.US.3713.10.1
sp. zn. III. ÚS 3713/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. B., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2010, č. j. 6 Co 2354/2010-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v jeho občanskoprávní věci ve výrocích o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, č. j. 4 C 85/2009-149, Okresní soud v Písku určil, že nadále trvá nájemní vztah mezi žalovanými J. B., A. B. a Z. B. jako pronajímateli a žalobkyní H. B. jako nájemkyní (dále jen "stěžovatelkou"), založený nájemní smlouvou ze dne 19. 8. 2004 o nájmu stavební parcely č. 145 v k. ú. Zbonín, zapsané na LV č. 236 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Písek, a žalovaným uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 80 925 Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil; ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu, a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně, který výsledek sporu založil na úsudku, že výpověď z nájmu daná stěžovatelce je neplatná (§39 obč. zák.) proto, že "svým obsahem odporuje zákonu", přisvědčil závěru, že nájemní vztah mezi účastníky řízení trvá, z důvodu, že výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Měnící výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i výrok o nákladech odvolacího řízení, poté odvolací soud odůvodnil aplikací ustanovení §150 o. s. ř., neboť i když byla stěžovatelka ve sporu úspěšná, "byl v dané věci použit §3 obč. zák., který je výjimečným ustanovením".
V ústavní stížnosti směřující proti nákladovým výrokům stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým je odvolací soud odůvodnil. Uznává, že aplikace §150 o. s. ř. a §3 obč. zák. "není běžná", avšak "výjimečnost zmiňovaná v těchto ustanoveních neodůvodňuje vzájemnou vazbu mezi těmito právními normami" a ani z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu "nevyplývá automatické použití §150 o. s. ř. při určení neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy". Napadené rozhodnutí podle ní též (v této části) vykazuje prvky soudní libovůle, neboť postrádá náležité odůvodnění ve smyslu požadavků kladených na řádné odůvodnění nákladových výroků, jež se podávají odkazované judikatury Ústavního soudu.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že i když byla stěžovatelka ve sporu úspěšná, nebylo jí právo na náhradu jeho nákladů přiznáno, neboť ve věci bylo aplikováno výjimečné ustanovení §3 obč. zák.
Stěžovatelka v replice k vyjádření krajského soudu zopakovala svoji argumentaci, již uvedla dříve v ústavní stížnosti s tím, že odvolací soud i "nadále řádně nevysvětlil ... změnu výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde o to, zda aplikace ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolala.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí tím spíše, jde-li o posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o. s. ř., neboť jím do "hry" vstupují "důvody zvláštního zřetele hodné", a tomu korespondující diskrece obecných soudů. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., pak není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz); povinností soudu je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nákladovým výrokům (zejména co do jeho rozsahu) pak nelze nahlížet izolovaně, ale je nutné jej posuzovat ve vazbě na odůvodnění výroku ve věci samé; uchýlil-li se zde soud - oproti závěrům soudu prvního stupně, jež přisvědčil argumentaci stěžovatelky o neplatnosti výpovědi z důvodu relativní neplatnosti části smlouvy o pronájmu - k odlišnému hodnocení neplatnosti výpovědi z nájmu, a to pro její rozpor s dobrými mravy, je z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, že to byla právě tato okolnost, jež jej vedla k užití §150 o. s. ř. v situaci, kdy úspěch ve věci měla - i přes výše uvedené - v konečném výsledku stěžovatelka.
I kdyby bylo možné v tomto smyslu sdílet stěžovatelčiny pochybnosti, dostatečně silný důvod k zásahu - ve smyslu kasačním - Ústavní soud přesto neshledává. Musel by totiž proti obecným soudům aplikovat hledisko přezkumu, spočívající než na argumentu, že je k dispozici "přiléhavější" řešení, resp. že on sám by danou procesní situaci "spíše" hodnotil jinak. Takové postavení však Ústavnímu soudu vůči soudům obecným, jak bylo výše řečeno, nepřísluší.
Názor odvolacího soudu není ani extrémní ani výrazem libovůle (lze jej zastávat, resp. hájit), což je v kontextu ústavněprávního přezkumu, jehož kriteriem není "věcná" správnost, podstatné.
Je namístě tedy shrnout, že výše uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Ke stěžovatelčině žádosti o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti se patří uvést, že v řízeních před Ústavním soudem se uplatňuje pravidlo, že tyto náklady nese ten, jemuž vznikly (srov. ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Výjimku z uvedené zásady představuje ustanovení §62 odst. 4 cit. zákona, které sice umožňuje Ústavnímu soudu v odůvodněných případech usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení; lze tak postupovat však jen podle výsledků řízení, a ty však stěžovatelce nesvědčí. Zvláštního - negativního - výroku pak zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu