ECLI:CZ:US:2011:3.US.802.11.2
sp. zn. III. ÚS 802/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Capouškem, Ph.D., MBA, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti "opatřením" Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 10. 2010, č.j. 2 T 52/2010-5101, ze dne 25. 10. 2010, č.j. 2 T 52/2010-5103, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 2 T 37/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře vydal ústavní stížností napadená opatření v rámci trestní věci obžalovaného stěžovatele.
Opatřením ze dne 25. 10. 2010, č.j. 2 T 52/2010-5101 (dále též "prvním opatřením"), zprostil povinnosti obhajování s poukazem na §40 tr. řádu Mgr. P. C., advokátku, a obhájcem stěžovatele ustanovil Mgr. L. H., advokáta.
Opatřením ze dne 25. 10. 2010, č.j. 2 T 52/2010-5103 (dále též "druhým opatřením"), rozhodl tak, že podle §105 odst. 3 tr. řádu nevyhověl námitkám, které stěžovatel uplatnil proti znalci MUDr. Z. K., CSc., přibranému opatřením ze dne 16. 9. 2010 k vypracování znaleckého posudku.
Opatřením ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 2 T 37/2011 (dále též "třetím opatřením"), zprostil povinnosti obhajování s poukazem na §40 tr. řádu Mgr. L. H., advokáta, a obhájcem stěžovatele ustanovil Mgr. S. Ž., advokáta.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že:
1/ Druhé opatření je protiústavní. Má za to, že znalec MUDr. Z. K., CSc., nesmí podat posudek, neboť okolnostmi relevantními z hlediska §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v rozhodném znění, jsou jeho pozice ředitele Zdravotnického ústavu Správy hl. m. Prahy Policie ČR, tj. "příslušnost k jedné složce orgánů činných v trestním řízení", resp. předchozí vyjádření děkana III. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy prof. MUDr. M. A., CSc., který odmítl, aby jeho pracoviště posudek vyhotovilo, a to s vysvětlením, že je přetíženo dalšími obdobnými žádostmi, přičemž stěžovatelův případ není z hlediska odborného posouzení zvlášť obtížný. Stěžovatel má za to, že uvedené stanovisko mohlo znalce MUDr. Z. K., CSc., ovlivnit ve prospěch názoru, že jeho zdravotní stav "není vážný".
2/ Napadeným prvním opatřením a "následnou nečinností OS v Kutné Hoře" došlo k porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na řádnou obhajobu. Advokátu Mgr. L. H. vytýká, že "nepodal žádost o přezkum postupu policejního orgánu a státního zástupce dle ustanovení §157a TŘ, a to ve věci porušení práva na prostudování spisu ve smyslu ustanovení §166 TŘ". Dále namítá, že jmenovaný advokát "toto neučinil ani v rámci řízení o předběžném projednání obžaloby tak, aby bylo dosaženo minimálně vrácení věci k došetření dle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) TŘ, pokud by nebylo vůbec dosaženo rozhodnutí příznivějšího".
3/ Třetí opatření neobstojí proto, že zproštění povinnosti obhajování spojuje s "narušením důvěry" mezi advokátem Mgr. L. H. a stěžovatelem, a nikoli výše konkretizovaná pochybení stran řádného vedení obhajoby. Ustanovení Mgr. S. Ž. kritizuje poukazem na internetový výpis ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, z něhož vyplývá, že mezi jeho odborná zaměření trestní právo nespadá. Vyslovuje podezření, že zajištěná právní pomoc nemusí být patřičně kvalifikovaná.
Ústavní soud předně připomíná, že ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky - jakožto orgán ochrany ústavnosti - nepředstavuje instančně nadřízený orgán obecných soudů; je proto v zásadě nepřijatelné, aby působil v postavení odvolacího orgánu proti rozhodnutím obecných soudů, zvláště pak v situaci, kdy zákon proti napadenému rozhodnutí nepřipouští ani řádný opravný prostředek. Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit, zda vytýkaným postupem obvodního soudu nebylo zasaženo některé stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svoboda, a až na případy extrémní není zpravidla oprávněn zasahovat do obecnými soudy zvolených procesních postupů v rámci probíhajícího řízení.
Ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti druhému opatření je především třeba zdůraznit, že stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s procesním opatřením soudu prvního stupně, jež nalézá výrazu v rozhodnutí, proti kterému stížnost, resp. jiný instanční opravný prostředek nejsou přípustné (§105 odst. 3 tr. řádu); tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance (jinak ex lege vyloučené), jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.
Opatření, kterým soud prvního stupně nevyhověl námitkám proti osobě znalce, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustná stížnost proto, že je zákon řadí mezi rozhodnutí, jež považuje za méně významná; takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již opravné (řádné i mimořádné) prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní rozhodnutí, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva. Negativní rozhodnutí o námitkách proti osobě znalce je opatřením, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat, a jeho vydáním k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy nedochází.
Stěžovatel nezpochybňuje, že proces dokazování (i ve smyslu jeho námitek) může být usměrněn již v rámci řízení před soudem prvního stupně, resp. odvolacího řízení; současně však vymezuje konstrukcí vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl již v dané fázi soudního sporu zasáhnout Ústavní soud.
Argumentací, týkající se výsledků znaleckého dokazování obsaženou v ústavní stížnosti, stěžovatel dává zřetelně najevo, že ji směřuje nikoli proti opatření, jež bylo vydáno (o námitkách proti osobě znalce), nýbrž proti rozhodnutí ve věci samé, které, jakožto pro sebe nepříznivé, zde - pouze - předjímá.
Možnost - již v řízení před soudem prvního stupně - zpochybnit obsahovou správnost posudku vyhotoveného ustanoveným znalcem přitom ústavní stížností napadené opatření Okresního soudu v Kutné Hoře nikterak nepředznačuje (resp. nevylučuje).
Aniž by Ústavní soud predisponoval skutková zjištění obecných soudů přijatá na základě znaleckého dokazování, stojí za zaznamenání, že argument "ovlivňující" vyjádřením prof. MUDr. M. A., CSc., zůstává neudržitelný již proto, že zpochybňuje dosažitelnost "nepodjatého" znaleckého posudku obecně (neboť v intencích stěžovatelovy úvahy je úsudek, že může být takto "instruován" jakýkoli znalec) a přehlíží, že názor na míru složitosti případu výsledné poznatky obsahově nepředjímá. Nepřiměřeně paušalizující je též odkaz na pracovní zařazení MUDr. Z. K., CSc.
Obdobná hlediska subsidiarity ústavněprávního přezkumu se bezezbytku a zjevně uplatní též ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti prvnímu a třetímu opatření.
Řečené platí tím spíše, že napadená rozhodnutí, jakož i procesní postupy Okresního soudu v Kutné Hoře, nejsou připodobitelné k předpokladům podmiňujícím zásah k zajištění práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 3 Listiny, které jsou typově vymezeny v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 744/10, a to rovněž s poukazem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, stížnost č. 6694/74, resp. ze dne 9. 4. 1984 ve věci Goddi v. Itálie, stížnost č. 8966/80.
V souvislosti s výhradami, které stěžovatel uplatnil mimo rámec zastoupení advokátem, které je v předmětném řízení o ústavní stížnosti obligatorní (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nutno zaznamenat, že k podáním takto učiněným soud nepřihlíží.
Nedostatek důvodu k zásahu Ústavního soudu je pak evidentní.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu i v posuzované věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Stojí za konstatování, že ve srovnatelných věcech byl vysloven i silnější názor (kupř. ve věci sp. zn. I. ÚS 615/03, II. ÚS 429/05 a II. ÚS 1451/07), na jehož základě byla ústavní stížnost odmítnuta s poukazem na §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu