ECLI:CZ:US:2010:3.US.744.10.1
sp. zn. III. ÚS 744/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 3 Tdo 839/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 326/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 2 T 121/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věty první, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 odst. 1 tr. zákona a podle §223 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Mgr. I. Č. a nezl. L. Č. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že je podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1/ Znalecký posudek z oboru dopravy podaný znalcem Ing. P. T., z nějž obecné soudy vycházely, má za "povrchní", jenž vychází ze zastaralé literatury a ignoruje "tak závažná fakta, jakými jsou nepřiměřená rychlost vozidla Citroën řidičky Mgr. I. Č. a její jízda v protisměru", a odvolací soud se nevypořádal s protichůdnými závěry posudku ústavu MBL Crash Expert, s. r. o. (který výpověď Mgr. I. Č. ohledně "rychlosti jízdy a možnosti zabránění střetu" vyvrací coby "technicky nepřijatelnou") a ani nevyhověl návrhu na vypracování posudku revizního.
2/ Viníkem dopravní nehody je Mgr. I. Č.; neměl důvod předpokládat, že jmenovaná řidička jedoucí po hlavní silnici překročí povolenou rychlost, a pokud by rychlostní limit dodržela, ani při nedání přednosti v jízdě by ke kolizi nedošlo. K vymezení vztahu mezi povinnostmi dát přednost v jízdě a dodržet dovolenou rychlost se pak vyslovují "rozhodnutí, publikované pod č. Rt 44/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR" a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 746.
3/ Bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že soud prvního stupně v rozporu s "rozsudky ESLP ve věci Artico v. Italy (1980) a ve věci Goddi v. Italy (1984)" nevyvodil procesní důsledky z projevů averze obhájce JUDr. J. D. vůči němu během hlavního líčení, srovnatelnými s výroky posuzovanými Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 Ads 41/2008-67; soud, který jej nepoučil podle §40 tr. řádu, měl jmenovaného obhájce zprostit povinnosti jej obhajovat a ustanovit obhájce jiného.
Stěžovatel rovněž upozornil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č. j. 25 C 623/2007-126, konstatoval, že jeho nárok na náhradu škody (odvíjející se z totožného skutkového děje) proti žalovaným Mgr. I. Č. a nezl. L. Č. "je co do základu po právu".
Ve vyjádření k ústavní stížnosti (jež bylo stěžovateli intimováno) dal Nejvyšší soud najevo, že vydaná rozhodnutí pokládá za věcně správná; poukázal na to, že výhradami obsaženými v ústavní stížnosti se obecné soudy již dříve (v jimi vedených řízeních) zabývaly, a uzavřel, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou.
Stěžovatel v replice soudům opětovně oponoval a potvrdil, že ústavní stížnost nadále za důvodnou naopak považuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatel předkládá opakovaně, již jednotlivě vypořádal.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Městský soud v Praze na argumentované bázi - vycházející z možnosti vzájemné oponentury zpracovatelů posudků - dovodil, že navrhované doplnění dokazování o revizní posudek je nadbytečné; položil přitom důraz na zjištění, že poškozená Mgr. Č. by nemohla střetu zamezit ani při dodržení nejvyšší povolené rychlosti, neboť i tehdy by délka dráhy pro zastavení jejího vozidla překračovala vzdálenost, potřebnou ke zjištění, že jí stěžovatel nehodlá dát přednost, a k tomu odpovídající reakci (šlo o 34-36 m při rychlosti 50 km/h oproti 11,5 m).
Již obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) stěžovateli vysvětlily, že nemůže ničeho vytěžit z nosných důvodů jím dovolávaných rozhodnutí publikovaných pod č. 44/2000 a 45/2005 Sb. rozh. tr., neboť se týkají odlišných skutkových situací, v nichž by při dodržení povolené rychlosti řidičem přijíždějícím po hlavní komunikaci ke střetu nedošlo. Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu ani proti výkladovému východisku usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, kterým Nejvyšší soud akcentoval povinnost dodržet povinnost vyplývající z dopravní značky "dej přednost v jízdě!", a to s výhradou (která ovšem stěžovateli nesvědčí) extrémní míry porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit, resp. okolnosti, že rychlost jízdy tohoto řidiče fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici povinnosti dát přednost v jízdě splnit.
Účast poškozené při dopravní nehodě ostatně nalezla konkrétní výraz v uložení mírného trestu stěžovateli s převažující výchovnou funkcí, jakož i ve výroku o náhradě škody.
Nepřípadné jsou též - v podstatě jen paušální - poukazy stěžovatele na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 5. 1980 ve věci Artico v. Itálie, stížnost č. 6694/74, resp. ze dne 9. 4. 1984 ve věci Goddi v. Itálie, stížnost č. 8966/80; tato rozhodnutí se týkala obhajoby prováděné pouze formálně, zatímco ve stěžovatelově věci advokát procesní aktivitu v tomto směru vyvíjel.
Stěžovatel ani netvrdí, že kritizovatelné "dehonestující" projevy obhájce (vyslovené v řízení před soudem prvního stupně - v návaznosti na nepříznivý vývoj dokazování - zejména ku podpoře "shovívavosti" výroku o trestu; procesní spis, č.l. 94-95) měly určující (negativní) vliv na výsledek trestního řízení. Stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že již během hlavního líčení byl schopen své výhrady vůči kvalitě obhajoby dát relevantně najevo, což posléze vlastním jednáním učinil (srov. doplnění odvolání, procesní spis, č.l. 119 a násl.), a odvolací soud mu vzápětí vyhověl. Obecné soudy přitom právo stěžovatele na obhajobu interpretovaly též s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09). Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též v nálezu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III.ÚS 83/96, a usnesení ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 688/05, a to i odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.
Soudy přijaté řešení nekoliduje ani s nosnými důvody rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2009, č. j. 6 Ads 41/2008-67 (týkajícího se pořádkové pokuty za urážlivé podání).
Stěžovatelem připomínaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 10. 2009, č. j. 25 C 623/2007-126, posléze Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2010, č. j. 15 Co 141/2010-187, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to s poukazem na požadavky vyplývající z §135 odst. 1 o. s. ř., resp. rozhodnutí v trestní věci.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu