ECLI:CZ:US:2011:4.US.108.11.1
sp. zn. IV. ÚS 108/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010 čj. 17 Co 189/2010-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2009 čj. 22 C 111/2008-32 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem přijatým dne 11. 1. 2011 v elektronické podobě opatřeným zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb a doplněným dne 2. 2. 2011 se M. L. (dále jen "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 34.960 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel dále požadoval, aby mu Ústavní soud "přiznal náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, kdy předmětem napadení jsou dva rozsudky, dvou různých soudů, ve výši dle advokátního tarifu." Dále uvedl, že "advokát bude nejpozději od 1. 3. 2011 plátcem DPH, což soudu na výzvu předloží."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 34.960 Kč s příslušenstvím, kterou vynaložil na odměnu za právní pomoc vyžádanou v souvislosti s požadavkem smluvní strany (tj. žalované) na zaplacení smluvní pokuty ve výši 328.440 Kč za zprostředkování prodeje nemovitosti.
Dne 21. 5. 2009 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I.) a žalobce zavázal zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 24.676,93 Kč ve stanovené lhůtě k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.).
Dne 21. 9. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 5. 2009 ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že výše činí 19.682,32 Kč, jinak potvrdil (výrok I.), a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 19.088,26 Kč ve stanovené lhůtě k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.).
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatel nalézacímu soudu vytkl, že žalovanému (správně žalobci) uložil povinnost nahradit náklady na právní zastoupení, aniž by tento svůj výrok dostatečně odůvodnil.
V části II. stěžovatel vyjádřil nesouhlas s právním posouzením své věci obecnými soudy a tvrdil, že výrok odvolacího soudu o (snížené) náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem nebyl dostatečně odůvodněn; v důsledku toho považoval obě rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
V části III. stěžovatel tvrdil, že odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení jinak než soud nalézací, stěžovatele zbavil "práva na řádné, správné a úplné odůvodnění před soudem prvního stupně" a práva na odvolání, neboť proti tomuto jinak odůvodněnému rozhodnutí již odvolání možné není; za těchto okolností rozhodoval "věcně nepříslušný soudce" a stěžovatel tak "byl odňat svému zákonnému soudci z hlediska věcné příslušnosti."
V části IV. stěžovatel dále tvrdil, že nesprávnými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo jeho právo na majetek tím, že nebylo ochráněno jeho legitimní očekávání, a navíc přišel o majetek "v podobě náhrady nákladů řízení protistraně."
V části V. stěžovatel shrnul, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na přístup k soudu a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo dle čl. 2 odst. 2 Listiny.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soud dále vytkl, že zasáhl do jeho práva vlastnit majetek tím, že v rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení dostatečně nezohlednil skutečnost, že byl v tomto řízení částečně úspěšný.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatele, že projednávaná věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena a současně bylo nesprávně rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, čímž došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků).
Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Pokud jde o dvojinstančnost civilního řízení, Ústavní soud připomíná, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Jednostupňové soudnictví (zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu), tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 IV. ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22, str. 387 (389)]. Jinak řečeno, Listina ani článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazují stát ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů v civilních věcech. Pokud však takové soudy zřídí, musí řízení před nimi poskytovat záruky spravedlivého procesu; zejména musí navrhovatelům zajistit účinné právo na přístup k soudům. Způsob, jakým se hlava pátá Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, budou aplikovat na soudy odvolací nebo kasační, bude záviset na zvláštní povaze daného řízení; proto musí být přihlédnuto k řízení jako celku a k úloze odvolacího nebo kasačního soudu v něm.
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodoval nalézací i odvolací soud; oba soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný majetkový nárok není důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu vlastnictví, resp. pokojného užívání majetku uložením povinnosti nahradit protistraně náklady řízení, Ústavní soud konstatuje, že tato povinnost byla uložena na základě zákona, a proto nemůže zakládat jakýkoliv neústavní zásah do stěžovatelova majetku.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů na jeho zastoupení Ústavní soud nevyhověl pro nesplnění podmínky ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu