ECLI:CZ:US:2011:4.US.1396.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1396/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. Ch., LL.M., zastoupené nejprve JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem, U Malvazinky 24, Praha 5, a posléze Mgr. Romanou Semeckou, advokátkou Advokátní kanceláře Praha 2, Rumunská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 30 Cdo 3646/2009-196 ze dne 3. 2. 2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 443/2008-179 ze dne 11. 3.2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 298/2007 ze dne 12. 3.2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), garantovaná jí zejména článkem 1, článkem 4 odst. 1, článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i některými mezinárodními právními dokumenty, kterými je Česká republika vázána.
Stěžovatelka se přitom v řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhala žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. určení, že sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, kterým bylo stěžovatelce oznámeno rozhodnutí komise ministerstva o jejím vyřazení z další účasti ve výběrovém řízení na místa justičních čekatelů, je neplatné.
Soudy se ujednotily v tom (zjednodušeně řečeno), že vzhledem k povaze tohoto sdělení - kterým je toliko oznamován výsledek rozhodnutí komise - nemůže být přezkoumávána jeho platnost; proto nelze dovodit ani naléhavý právní zájem na určení jeho neplatnosti.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí jí napadená. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom k žádnému z právě uvedených negativních jevů nedošlo. Soudy se, vzhledem k procesní taktice stěžovatelkou v řízení zvolené, musely při rozhodování případu držet standardní aplikace tzv. určovací žaloby - v tom nelze spatřovat nic protiústavního.
Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho - soudy tedy její věc neprojednaly bez zbytečných průtahů, pak Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelkou formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími obecných soudů byla či nebyla porušena její základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 46, str. 151). Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelkou namítanými průtahy nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2981/07 ze dne 15. 1. 2008).
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Ústní jednání ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nenařizoval, a to právě s ohledem na dikci §44 odstavec 1 právě citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu