ECLI:CZ:US:2011:4.US.1810.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1810/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti A. O., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, AK Brož & Sokol & Novák se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2011 čj. 6 To 32/2011-127 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2011 čj. 30 Nt 1103/2008-110 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 17. 6. 2011 a doplněným dne 20. 6. 2011se A. O. (dále jen "obviněný", "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 54 T 2/2006 byla porušena základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručujících právo na spravedlivý proces, dle čl. 38 odst. 2 Listiny zaručujícího právo na veřejné projednání věci, dle čl. 40 odst. 2 Listiny a současně dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy zaručujících presumpci neviny a dle čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy zaručujícího přiměřenou dobu k přípravě obhajoby.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Krajského soudu v soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") ze dne 26. 4. 2007 byl obviněný (s dalším obviněným) uznán vinným pokusem trestného činu krádeže dle §8 odst. 1 k §247 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a tří měsíců se zařazením do věznice s ostrahou; současně mu byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s druhým obviněným poškozené společnosti škodu ve výši 3.413.932 Kč. Dne 17. 1. 2008 Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného (a dalšího obviněného) zamítl; dne 25. 8. 2008 Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl.
Dne 10. 2. 2011 nalézací soud ve veřejném zasedání návrhy odsouzeného, jeho manželky a druhého odsouzeného na povolení obnovy řízení v trestní věci téhož soudu 54 T 2/2006 zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 tr. řádu.
Dne 12. 4. 2011 Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnosti odsouzeného a jeho manželky proti usnesení nalézacího soudu ze dne 10. 2. 2011 jako nedůvodné zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení o povolení obnovy nebyla respektována jeho práva; nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí "se pohybuje až za hranicí možného emotivního hodnocení věci, které ovlivnilo celé další rozhodování tohoto soudu"; stížnostní soud "o stížnosti stěžovatele rozhodnul, aniž by se seznámil s argumenty o nesprávnosti napadeného usnesení" nalézacího soudu.
V rámci tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny stěžovatel nalézacímu soudu vytkl, že nesprávně hodnotil důkazy, tj. vadně hodnotil výpovědi svědků a navrhovatelů, a "nebyl v souladu se zásadou presumpce nevinny v zásadě otevřen myšlence obnovu trestního řízení povolit." Za naprosto extrémní a zásadní považoval způsob, jakým soud hodnotil znalecký posudek Ústavu pro oceňování majetku; dle přesvědčení stěžovatele tím došlo k porušení zákazu deformace důkazů.
Porušení práva na veřejné projednání věci, kontradiktornosti řízení a na přiměřenou dobu k přípravě obhajoby stěžovatel spatřoval v postupu stížnostního soudu, jehož řízení bylo neveřejné, nemělo kontradiktorní charakter, proběhlo již po 12 dnech od předložení spisu a přesně v okamžiku, kdy mu bylo faxem doručeno odůvodnění stížnosti.
Nalézací soud v podrobném vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že stěžovatelem uplatněné námitky představují další případ zneužití Ústavního soudu jako "další odvolací instance" při neúspěšnosti předchozích řádných i mimořádných opravných prostředků u obecných soudů. S námitkami vyjádřil odůvodněný nesouhlas a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Stěžovatel k vyjádření nalézacího soudu repliku nepodal.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), lze na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené usnesení nalézacího soudu ze dne 10. 2. 2011 obsahuje na třinácti stranách dostatečně podrobný a odůvodněný závěr, že návrhy odsouzeného na doplnění dokazování nebyly návrhy nových skutečností (důkazů) ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu zakládající důvody pro povolení obnovy řízení.
V rámci veřejného zasedání před nalézacím soudem byli vyslechnuti svědkové; důvody nepřipuštění výslechů dalších svědků nalézací soud uvedl na str. 12 svého rozhodnutí; podrobně bylo nalézacím soudem odůvodněno i neakceptování nového znaleckého posudku z oboru ekonomiky; v této souvislosti bylo mj. poukázáno na skutečnost, že stěžovatel v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení otázku znaleckým posudkem již dříve stanovené výše škody v průběhu celého řízení nijak nezpochybňoval.
Obdobně i z usnesení ze dne 12. 4. 2011 je zřejmé, že stížnostní soud se relevantně vypořádal se všemi stížnostními námitkami a uvedl dostatečné důvody pro svůj závěr, že předcházející řízení bylo provedeno v souladu se zákonem a rozhodnutí přijaté nalézacím soudem bylo správné a zákonné.
Tvrzení stěžovatele o porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy), kontradiktornosti řízení (hlava pátá Listiny, čl. 1 odst. 1 Úmluvy), práva na přiměřenou dobu k přípravě obhajoby [čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy] a veřejnosti řízení (čl. 36 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněná, především pro - ze spisu zjištěnou - absenci jakýchkoliv náznaků o porušení uvedených práv ze strany obecných soudů. K uplatnění záruky veřejnosti a kontradiktornost řízení o povolení obnovy plně postačovalo, že byla respektována v řízení před nalézacím soudem. Ani práva obhajoby nebyla nikterak zkrácena; stížnost proti rozhodnutí nalézacího soudu byla stěžovatelem podána do protokolu o veřejném zasedání (10. 2. 2011), usnesení tohoto soudu bylo doručeno stěžovateli a jeho obhájci 16. 3. 2011, spis předložil nalézací soud stížnostnímu soudu 31. 3. 2011; pakliže odůvodnění stížnosti zaslal stěžovatelův obhájce Vrchnímu soudu v Olomouci (faxem) až 12. 4. 2011, a to krátce po zahájení neveřejného zasedání stížnostního soudu, nelze fakt, že se stížnostní soud nemohl s argumentací obhajoby seznámit, přičítat postupu soudu. Pokud pak jde o stěžovatelovu výtku stran porušení presumpce neviny, nutno zdůraznit, že stěžovatel je osobou pravomocně odsouzenou, pročež uplatnění tohoto principu v jeho případě - v řízení o povolení obnovy - nepřichází z povahy věci v úvahu.
Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. otázky, zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu