ECLI:CZ:US:2011:4.US.1915.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1915/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126, 733 01 Karviná-Fryštát, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2011 sp. zn. 3 To 399/2011 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. května 2011 sp. zn. 8 T 153/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V trestní věci stěžovatele, stíhaného pro jednání, v němž je spatřováno podezření ze spáchání trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, bylo v záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Ostravě rozhodnuto, že se podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítá jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu s tím, že u něj trvají důvody vazby uvedené v §67 písm. a) trestního řádu. Dále potom, že se podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijímá písemný slib stěžovatele. Jeho stížnost směřující do uvedeného rozhodnutí Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
Předmětná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž vyjádřil především přesvědčení, že nejsou náležitě odůvodněna. Stížnostnímu soudu konkrétně vytkl, že ignoroval stížnostní argumentaci a jeho námitkami se vůbec nezabýval. Vazební omezení osobní svobody považuje stěžovatel za sankcionování ze strany soudu. To, dle stěžovatele, pro mnohá odročování hlavního líčení z důvodu jeho zdravotního stavu, který mu znemožňoval osobní účast při hlavních líčeních. Přitom se domnívá, že učinil vše pro to, aby mohlo být v dané trestní věci meritorně rozhodnuto. Vzal zpět své důkazní návrhy a pro případ dalšího dokazování souhlasil, aby soud jednal i v jeho nepřítomnosti. V této souvislosti učinil rovněž písemný slib, že se v případě, že mu to zdravotní stav umožní, dostaví ke všem nařízeným hlavním líčením. Má rovněž za to, že mu nehrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, čímž jeho omezení osobní svobody vazbou pozbývá důvodnosti.
Pro uvedené se cítí stěžovatel dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 8 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil a rozhodl, že se mu přiznává náhrada nákladů řízení.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], k čemuž, jak plyne z dnes již ustálené judikatury, dojde v případě vazebních rozhodnutí zejména tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, II. ÚS 599/01, III. ÚS 121/02).
Tak tomu v posuzované vazební věci stěžovatele není. Argumentace Okresního soudu v Ostravě obsažená v odůvodnění napadeného usnesení z tohoto pohledu obstojí, resp. pro výrok soudu zakládá ústavně akceptovatelné důvody (§134 odst. 2 trestního řádu). Pokud se s ní stížnostní soud ztotožnil, potud je současně dle názoru Ústavního soudu (v nezbytném rozsahu) i dostatečnou obsahovou reakcí na námitky, jež jsou formulovány ve stížnosti do rozhodnutí soudu I. stupně.
Ve smyslu stabilizované rozhodovací praxe Ústavního soudu k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému jejímu odůvodnění, může v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu postačovat i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03). V intencích tohoto názoru (racionálně logická) myšlenková konstrukce obecných soudů [opřená o §67 písm. a) trestního řádu] nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto požadované objektivní konstelace. Je doplněna i nikoliv bezvýznamnými argumenty subjektivního charakteru (s. 3 usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. května 2011 sp. zn. 8 T 153/2007), pročež ji lze podřadit pod výraz (ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
V důsledku toho byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, a proto posléze o ní rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom navrhovateli Ústavní soud nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení §62 odst. 4, ani §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu