ECLI:CZ:US:2011:4.US.2039.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2039/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Ing. V. A., zastoupený Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti odložení podnětů stěžovatele na podání návrhu nejvyššího státního zástupce na popření otcovství podle ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšším státním zastupitelstvím dne 31. ledna 2011 č. j. NZC 302/2010-36 a dne 13. května 2011 č. j. 1 NZC 302/2010-54, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, který byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. července 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených odložení podnětů, které označil jako rozhodnutí, z důvodu porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 94/1963 Sb.").
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti ke skutkové stránce věci uvedl, že dlouhodobě žil v nesezdaném soužití s K. D. (dále též jen "matka"), kdy vedli společnou domácnost od měsíce června 2008 do března 2009, kdy matka nečekaně společnou domácnost opustila. Po delší době se pak dozvěděl, že matka dne 2. září 2009 porodila syna T. V. (dále též jen "nezletilé dítě"). Otcovství k nezletilému dítěti bylo uznáno souhlasným prohlášením rodičů (matrikového otce T. V. a matky) dle ustanovení §53 zákona č. 94/1963 Sb. dne 15. července 2009. Z tohoto důvodu stěžovatel dne 24. února 2010 vzal zpět žalobu podanou u Okresního soudu v Mostě dne 2. prosince 2009 o určení otcovství. Stěžovatel posléze podal dne 22. července 2010 podnět k nejvyššímu státnímu zástupci na podání návrhu na popření otcovství dle ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb. Dne 7. února 2011 stěžovatel obdržel rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 31. ledna 2011 č. j. NZC 302/2010-36, jímž byl jeho podnět odložen, neboť nebylo shledáno splnění všech zákonných podmínek pro podání návrhu nejvyššího státního zástupce podle ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb. Dne 18. března 2011 podal stěžovatel návrh na přezkoumání odložení podnětu v souladu s právní větou rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. 30 Cdo 1493/2008. Nejvyšší státní zastupitelství dne 13. května 2011 pod č. j. 1 NZC 302/2010-54 návrh stěžovatele opět odložilo.
Stěžovatel s odložením podnětů Nejvyšším státním zastupitelstvím nesouhlasí a tvrdí, že trvání na splnění všech tří podmínek dle ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb., tj. uplynutí zákonné lhůty rodičů k podání vlastní žaloby na popření otcovství (1), spolehlivé prokázání, že matrikový otec dítě nezplodil (2) a vyžadovaný zájem dítěte na popření otcovství matrikového otce (3), může způsobit vážný zásah do základních lidských práv stěžovatele. Je to dáno zejména tím, že stěžovatel není oprávněn donutit matrikové rodiče k podrobení se znaleckého posuzování a pokud tak neučiní Nejvyšší státní zastupitelství, podmíněné podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím doložením znaleckého posudku tak fakticky znamená zbavení možnosti stěžovatele úspěšně se svého práva domoci. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 1415/2010, I. ÚS 2517/08, II. ÚS 568/06, Pl. ÚS 15/09 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen též "ESLP") ze dne 27. října 1994 ve věci Kroon a další proti Nizozemí (stížnost č. 18535/91).
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje (srov. usnesení ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 35/10, odst. 49, in http://nalus.usoud.cz), že s jeho ústavní rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési "superrevizní" nebo snad dokonce kontrolní instance. Jeho posláním též není, aby podával výklad "obyčejných" (podústavních) právních norem. Výlučná role, jež Ústavnímu soudu přísluší, je být "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud se tedy nejprve zaměřil na zjištění, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti a formální podmínky pro její meritorní projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu a zda je v předmětné věci Ústavní soud příslušný k jejímu projednání.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že může rozhodovat o ústavní stížnosti jen v mezích ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu. Podmínky uvedeného ustanovení však v této věci nejsou naplněny především proto, že odložení podnětu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím je jen vyrozuměním o tom, jak bylo po provedeném šetření naloženo s podnětem; nejedná se tedy o rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatel.
Tuto okolnost, bránící meritornímu projednání, Ústavní soud již vysvětlil v celé řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 17. ledna 2008 sp. zn. III. ÚS 1506/07, ze dne 19. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 1944/07, ze dne 23. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 339/05, ze dne 27. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 2058/07, ze dne 26. května 2009 sp. zn. III. ÚS 1163/09 a ze dne 22. června 2010 sp. zn. I. ÚS 992/10, všechny dostupné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), ve kterých uvedl, že odložení podnětu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím není rozhodnutím či opatřením z toho důvodu, že Nejvyšší státní zastupitelství tímto sdělením (vyrozuměním) autoritativně a pravomocně nezasáhlo do právní sféry stěžovatele, tj. tímto sdělením nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti fyzické nebo právnické osoby.
Nejvyšší státní zastupitelství totiž při aplikaci ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb. nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech konkrétního subjektu, v daném případě stěžovatele, ale toliko o tom, zda zrealizuje své oprávnění obsažené ve výše citovaném ustanovení zákona o rodině. Toto oprávnění je svou podstatou mimořádným institutem, který slouží k ochraně zájmů dítěte. Nejvyšší státní zastupitelství tedy za situace, v níž bylo určeno otcovství nezletilého souhlasným prohlášením rodičů postupem podle ustanovení §53 zákona o rodině, zkoumalo, nakolik je nezbytné či přiměřené s ohledem na (současný) zájem dítěte, aby byl zpochybněn dosud existující právní stav a dospělo v této souvislosti k negativnímu závěru. Právo na určení biologického příbuzenství totiž není v právním systému České republiky, a to ani v kontextu s judikaturou ESLP, formulováno absolutně, ale vždy s ohledem na zájem dítěte či obecný zájem.
Napadená odložení podnětů nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a ESLP, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.
Z důvodu, že napadená odložení podnětů Nejvyššího státního zastupitelství nemají z hlediska jejich materiální i formální stránky povahu rozhodnutí (resp. jiného zásahu orgánu veřejné moci) ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jde tak o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout spolu s návrhem na zrušení ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb. podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. srpna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu